***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD4 - Akuma no tamashi 41

27. října 2012 v 12:44 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona

Světlo v tmách


Místnost nebyla velká, zato měla vysokej strop. Jediná věc, co se tu nacházela byl obrovskej, skleněnej válec, napojenej na nespočet drátů a hadiček. Zelené světlo, co osvětlovalo celej pokoj vycházelo z jeho dna a lámalo se přes stovky litrů formaldehydu, který obklopoval lidské tělo uvnitř.
Musela jsem překročit několik kabelů a nalepit se na sklo kádě, abych líp viděla. Člověk uvnitř byl chlapec, sotva třináctiletý. Měl hnědé vlasy a tváře trochu zarudlé, jako by se spálil na sluníčku. Odhadovala jsem to na hustej shluk pih. V obličeji se nápadně podobal Narutovi, i když tady bylo několik odlišných faktorů. Například řasy měl černé a dlouhé skoro jako děvče, což se o Narutovi říct nedalo. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, odkud znám tu tvář.
Naprosto stejnej kluk civěl z malé, vybledlé fotky, stojící odnepaměti na Tsunadině pracovním stole.
,,Nawaki..." zašeptala jsem nevěřícně jméno mého dávno mrtvého strýce. ,,Tohle je přece Tsunadin mladší bratr! Vždyť má být mrtvý!"
Kabuto se zatvářil, jako by byl největší borec. ,,Ano...to byla jedna z nejlepších Orochimarových kamufláží."
Obcházela jsem káď, jako bych hledala skulinu. ,,Žije?"
,,Tak napůl. V tomhle stavu je už pár desítek let. Nestárne, nepotřebuje jíst."
,,Na to jsem se neptala. Jak napůl?!"
Pokrčil rameny. ,,Kdyby ses ho teď pokusila probudit, možná by se ti to povedlo. Ale určitě by to neměl v hlavě v pořádku. Tolik let v tomhle stavu mu muselo úplně zlikvidovat vnímání."
Podívala jsem se na pár přístrojů na zdi, co monitorovaly Nawakiho životní funkce. Srdce bilo, ale slabě. Byla to v podstatě žijící mrtvola, už bez vůle a bez duše. V podstatě to byla pravda, Nawaki byl svým způsobem po smrti.
,,Ty hnusná bestie," zavrčela jsem rozhořčeně a slabě praštila rukou do skla kádě. ,,Jak můžeš dělat takový věci? Jak můžeš existovat s tím, co seš?!"
Ušklíbnul se a mávnul rukou. ,,Já to dělám pro vědu. Účel světí prostředky."
Nenašla jsem slova, co by vyjádřily moji nenávist a hněv. V tu chvíli jsem kašlala na to, že vlastně krmím Pečeť. Měla jsem oči jen pro toho kluka, kterej už nejmíň pětatřicet let snil na tomhle místě. V ten moment jsem si přísahala, že udělám cokoliv, aby se to nedozvěděla Tsunade. Asi by jí puklo srdce.
Stěží jsem svůj hlas zprostila emocí. ,,Skrýváš tady další podobný překvapení? Máš někde zakonzervovanýho i Dana?"
,,Ne. Nic víc nepotřebuju. Povím ti, proč zrovna tenhle kluk je tak důležitej." přešel ke mě a laskavě pohladil stěnu válce. ,,Víš, jak přišel kapitán Yamato ke svému Mokutonu?"
Odfrkla jsem. ,,Jo. Orochimaru na něm dělal pokusy."
,,Bohužel on byl jediný, kdo přežil implantaci Mokutonu. Protože on jediný dostal buňky od Nawakiho." poklepal na sklo.
Střelila jsem po něm pohledem. ,,Nawaki má Mokuton?!"
,,Měl." opravil mě. ,,Velice vzácnou formu Mokutonu. Stejnou vlastnil jen První a jeho syn Miyaki. Je to neobyčejná schopnost buněk Kekkei genkai ujmout se téměř u jakéhokoliv dárce. Kdybych vzal buňky tobě, neujmou se, ale Nawaki je jiný. S jeho pomocí můžu vytvořit nové, silnější nositele Mokutonu - jedné z nejlepších pokrevních vlastností vůbec. Jediným způsobem, jak zvítězit nad jejím uživatelem je chytit ho do genjutsu. Proto byli vašimi největšími rivaly právě Uchihové a jejich Sharingan."
,,Dobře, ale jak do toho zapadá moje dítě?"
,,Tobi má špehy všude, i přímo v táboře Spojenecké armády." pousmál se. ,,Předal mi váš rozhovor s Tsunade o Kekkei genkai vašeho dítěte. V té chvíli jsem si pomyslel, že mě bohové musí milovat."
Nenávistně jsem ho pozorovala a čekala, co z něj vypadne.
,,Protože tvoje dcera bude po tom černovlasém šaškovi," pokračoval. ,,Zdědí i jeho odolnost proti genjutsu. Implantuju jí Mokuton, který se v jejím podání stane neporazitelným. S pomocí jejích kmenových buněk a Nawakiho krve vytvořím víc takových bojovníků. S tím se Listová nevypořádá. Sama víš, Yumi, jaká je to výhoda, mít na své straně stromy. A Konoha je uprostřed lesa. Nebude kam se skrýt. Tvá dcera je můj klíč k eliminaci Skryté Listové."
Už jsem chápala, o co mu šlo. Mým únosem získal hned dvě zbraně - Arii, která měla zvrátit sílu Mokutonu proti vesnici jeho původu a mě, budoucí Duši démona. Kdyby se mi tak nehnusil, možná bych mu i zatleskala.
Se svou proměnou jsem toho moc nadělat nemohla, ale Tondu tak snadno nedám.

Předstírala jsem, že si prohlížím Nawakiho tělo a mezitím jsem si z nohy sesoukala jednu botu. Zašoupla jsem ji mezi kabely, aby nebyla vidět. S tou druhou jsem totiž měla svůj plán a Kabutovi by určitě přišlo divný, že mám jen jednu botu. Takhle nebudu mít žádnou, takže to snad nebude tak podezřelý.
Sandál, co jsem doteď měla jsem si sesoukala co nejvíc na špičku jen tak, aby hned neodpadnul. Pak jsem se vydala ke dveřím. ,,Jdeme," prskla jsem. ,,Nemůžu se na to dívat."
Vyšel ven. Následovala jsem ho a ve dveřích předstírala, že jsem zakopla o jeden z kabelů. S tlumeným výkřikem jsem se zachytila futer a přitom si sešoupla z nohy sandál. Kabuto se otočil.
,,Co děláš?" zabručel.
,,Zakopla jsem, idiote!" odsekla jsem. ,,Máš tady drátů že by se z toho posral i Bill Gates!"
Zřejmě Billyho neznal, protože se odvrátil bez květnatějšího komentáře. ,,Poď."
Vyšla jsem za ním ven a sledovala, jak zavírá mříž. Očima jsem zašilhala ke dveřím, co vedly do pokoje s Nawakim a tiše si poblahopřála. Moje bota uvízla mezi dveřma a futrama a zabránila tak zámku, aby se zacvaknul. Kabuto si nějakým zázrakem nevšimnul tenkýho pásku nazelenalýho světla a vydal se směrem ke své laboratoři.
,,Musím teď pokračovat v práci." oznámil mi. ,,Ty jdi hledat východ, pokud chceš. Ale pamatuj, nechodit do neosvětlených chodeb."
Odplivla jsem si. ,,Polib mi prdel."

Po cestě do své ložnice jsem minula tři Kabutovy shinobi. Všichni byli oblečení do těch jeho týmových černo-bíle-fialových hadrů a tvářili se jako rozvařená zelenina. Kabuto si možná udržuje image správnýho padoucha, ale jeho lidi vypadají vážně nemocně. Trocha emocí a barvy ve tváři by jim určitě na síle neubralo.
Co mě vyděsilo byla krátká úklona hlavou, kterou mi věnovali, když mě míjeli. Zastavila jsem se a hleděla za nima, jako bych čekala vysvětlení. Ale oni dál beze slov pokračovali chodbou a nevšímali si mě.
,,Ví, kdo jsem." napadlo mě s náhlým, děsivým poznáním. ,,Ví, že jsem Duše démona a už mě berou jako jednu z nich, Jako jedinou, kdo se dostal na druhou úroveň Pečeti...kdo je povede."
Při představě, že velím Kabutovým oddílům, který v podstatě nebudu potřebovat, protože většinu nepřátel pokosím sama mi přejel mráz po zádech.
Musela jsem se z toho místa nějak dostat, jenže jak? Jak se dostat z komplexu, o kterým nevíte ani jak je velkej, ani kam vede která chodba, váš věznitel má neustále relativní přehled o tom, kde jste a navíc - kdybych se dostala nějakým zázrakem na povrch, jak poznám, ve které zemi jsem? Že bych se odtud dostala sama jsem teda mohla rovnou zavrhnout, protože to nehrozilo.
Postupovala jsem chodbou a zamyšleně pozorovala, jak se můj stín mění, když míjím jednotlivý pochodně. Jako další, nadějnější možnost se jevilo najít způsob, jak se spojit s někým venku. Nejlíp se Sentarem, ale když to nepůjde, tak i s kýmkoliv, kdo půjde zrovna kolem a nepatří ke Kabutově skvadře. Ale jak jim řeknu, kde jsem, když to sama nevím? Většinu Orochimarových úkrytů jsme na konci války o Konohu strhli, ale pořád jich zbývalo pár, co jsme nenašli. Takže jsem se odtud mohla dostat jedině kdyby se mi nějak podařilo poslat zprávu Sentarovi, kterej by musel vyhledat Sasukeho. Ten jedinej zná polohu všech skrýší a byl by ochotnej s náma spolupracovat.
Teda aspoň doufám.
Možná to Sentara napadne i samo o sobě, ale na to nemůžu spoléhat. Čím dřív odtud vypadnu, tím líp a nehodlám tady sedět a čekat, až se objeví spása. Ta se totiž nemusí objevit vůbec. Za pár měsíců se odtud dostanu spolehlivě, po svých, ale jenom bohové vědí, co budu zač. Možná už nebudu uvažovat, jako uvažuju teď. Jedinou mojí starostí bude zničit Spojeneckou armádu a každého, kdo se mi připlete do cesty. Možná Sentara, možná i mou matku. Možná i Naruta. Nedovedla jsem si představit, že bych zavraždila toho kluka, co žil tak užitečnej život. Někoho, pro koho se obětovali vlastní rodiče, i když ho milovali a chtěli ho vidět dospívat. Naruta, kterej ztělesňoval naději Země Ohně.
Ale podle toho, co říkal Kabuto, bych byla schopná to udělat.
Došla jsem ke dveřím pokoje a vešla dovnitř. Byl pořád stejně jednotvárnej, ale na Orochimarovy...spíš Kabutovy....poměry docela slušnej. Přešla jsem ke stolu a posadila se na jeho desku. Rozhlížela jsem se po místnosti a uvažovala, s čím by se tu dalo pracovat. Zrovna v ten okamžik mě ale nenapadalo vůbec nic, co bych mohla udělat. Vůbec žádnej způsob, jak o sobě dát vědět světu tam venku. Po dlouhé době byla Aoi tenshi zase s rozumem v koncích.
Přejela jsem si rukou po břiše. Zřejmě už táhlo k večeru, protože to Tonda vžycky nejvíc kopala.
,,Neboj se," řekla jsem jí tiše. ,,Já něco vymyslím. Nepřijdeš na svět do téhle kobky, to ti přísahám."

Přemýšlela jsem nad možností útěku ještě pár hodin, ale nic mě nenapadalo. Situace vypadala bezvýchodně a moje jediná naděje spočívala v tom, že mě najde Sentarou nebo lidi Spojenecké armády. Někdo tam nahoře mě ale musel skutečně milovat, protože pomoc přišla tak náhle a z tak nečekanýho směru, že jsem doopravdy čučela jako jojo.
Přede dveřmi mého pokoje se ozvaly kroky. O něco pomalejší, než Kabutovy. Rozhlídla jsem se po místnosti a vzala další nohu od židle, co jsem nedávno rozflákala. Postavila jsem se vedle dveří, připravená majznout po hlavě kohokoliv, kdo se opováží vstoupit.
Klika cvakla a do pokoje nahlídla stříbrovlasá hlava. Ještě dřív, než jsem příchozího analyzovala a identifikovala, napřáhla jsem se a cvakla mu jednu kusem již zmíněného dřeva. Ozvalo se lupnutí, když se prohnilá noha zlomila a jedna její polovina mi spadla k nohám.
,,Jau." poznamenal neznámý překvapeně.
Valila jsem oči, co je to za debila, že se doopravdy nechal praštit. Nevěřícně jsem se podívala na zbytek polena ve svých rukou a zase zpátky na příchozího. Docvaklo mi, že ho znám, ale mýmu mozku trvalo trochu dýl, než si přiřadil tvář ke jménu a příležitosti.
Promnul si poraněné místo a ublíženě mě sjel rudýma očima. ,,Za co jsem si to zasloužil, sousedko?"
Na světě existoval jen jedinej člověk, kterej mi kdy říkal sousedko. ,,Isui!" vydechla jsem. ,,Kaguya Isui....tys byl s Takeru!"
,,Kdo jinej?" zívnul. ,,Teda, takovou mašli na kebuli....jsi normální?"
,,Co tady děláš?!" zahodila jsem zbytek dřeva. ,,Několikrát jsem přemýšlela, kam ses vypařil. Tebe jedinýho jsme z Takerovy bandy nedopadli!"
Zavřel dveře, přešel k mé posteli a drze se na ni v botech natáhnul. ,,No vidíš. A jak jsi ráda, že mě vidíš, sousedko."
,,Kdes byl, když jsme bojovali s Takeru?"
,,Spal jsem."
Kdyby mi to řekl kdokoliv jinej, nevěřila bych mu. Takhle jsem jen zvedla obočí. ,,Ankoku říkala, že nesnášíš boj, ale netušila jsem, že jsi až takovej zevlák."
,,Ankoku..." zopakoval zasněně a jeho oči alespoň na chvíli získaly vážný výraz. ,,To byla zlatá holka."
Mlčela jsem. Oba jsme moc dobře věděli, kdo ji srazil k zemi. Odkašlala jsem si. ,,Takže....co děláš tady, Isui?"
Protáhnul se. ,,Pohodlná postel. No heleď, já tady pracuju. Jsem oficiálně Kabutův poslední Kaguya."
,,Cože? Jak jsi k tomu přišel?!"
,,Jsem jeho člověkem už odmalička. Přišel jsem chvíli po Kimimarovi, budiž tomu všivákovi země lehká." líně se podrbal na břiše. ,,S Takeru jsem byl proto, že mi slíbil svobodu."
Ušklíbla jsem se. ,,To byla super svoboda."
,,Nechápeš to, sousedko." prohlásil. ,,Každý z nás otroků má v těle pečeť, která ho ovládá. Proto nemůžeme utéct a musíme plnit Kabutovy rozkazy. Přidal jsem se k Takeru, protože uměl izolovat její chakru a zbavil mě tak pout k tomu plazovi. A až bychom tě zabili, slíbil mi odstranit pečeť definitivně. No...nevyšlo to. Tak jsem tu. Nemáš něco k jídlu?"
,,Nemám." zavrtěla jsem hlavou. ,,Takže ty musíš Kabuta poslouchat, ať chceš, nebo ne?"
,,Yep. Tím pádem ti ani nemůžu pomoct utéct, blondýnko."
,,A jinak bys mi pomohl?" nechápala jsem. ,,Proč? Byli jsme nepřátelé." snažila jsem se nedívat, když si vyhrnul tričko, protože podrbat se přes něj zřejmě nestačilo. Pořád to byl stejnej kolík, jako když jsem ho viděla naposledy.
,,My dva jsme nikdy nebyli nepřátelé, sousedko." odvětil. ,,To jsi byla ty a Takeru. Já jsem spíš tak vexlil kolem. Když už jsme u toho přátelství, jak se máš?"
,,Dost blbě."
,,Tak nějak jsem si to myslel."
Chtíc nechtíc jsem se musela usmát. ,,Nejsi přesně ten typ známýho, co jsem tu čekala," přiznala jsem. ,,Ale jsem ráda, že tě vidím. Myslela jsem, že jsem tu úplně ztracená."
,,Zas tak ztracená ne. Tenhle úkryt je jen kousek od hranic tvé země. Slyšel jsem, že tě Kabuto přivedl už ráno, ale dřív jsem se sem nedostal říct ti čágo. Kabuto by nebyl rád, že se bavíš s někým z nás."
,,A co že jsi to teď risknul?"
,,No protože ten plzák někam vypadnul. Ale během chvilky může být zpátky, takže asi budu muset vyšvácat do své cely..." začal se líně zvedat.
Zato já jsem ožila. ,,Kabuto tady není?"
,,E-e. Vždycky někam vypadne a přitáhne s sebou něco stejně pitomýho, jako třeba mrtvou kachnu....nic ve zlým."
,,Nemohl jsi to říct dřív?" vystřelila jsem ze dveří.
Líně se vyplazil z pokoje a podíval se za mnou. ,,Kam jdeš?"
,,To ti nemůžu říct, promiň! Ještě si popovídáme...až bude víc času!"

Doklusala jsem k mříži na hranici poslední světlé chodby. Snažila jsem se nedívat vpravo, aby si moje představivost nezačala ve tmě představovat žádný obludy. Otevřela jsem mříž a bez dechu přiskočila ke dveřím. Jako zázrakem byly pořád pootevřený, vězela v nich moje bota. Ještě jsem ji tam nechala, abych se tu nezabouchla a vkročila dovnitř.
Oči mi znovu uvízly na skleněné nádrži, podsvícené nemocně zeleným světlem. Nawaki vypadal pořád úplně stejně, jako když jsem tu byla s Kabutem. Jako už předtím několikrát, i teď jsem si představila Tsunade, kdyby zjistila, že její bratr, jedna z nejmilovanějších osob v jejím životě ,přežívá' v tomhle stavu, jako pokusnej objekt. I mě to naplňovalo lítostí a hněvem, co teprve ji......toho jsem ji chtěla ušetřit. Protože pokud válku vyhrajou, určitě se dostanou do všech Kabutových úkrytů a tak je neodvratný, že by ho tu viděla.
Znovu jsem se dotkla konečky prstů chladnýho povrchu skla, jako bych doufala, že na něj dosáhnu. Opřela jsem se o nádrž i čelem, zavřela oči a vydechla.
,,Mrzí mě, že jsi dopadnul takhle." zašeptala jsem, přestože mě Nawaki nemohl slyšet. I když - kdo ví? ,,Věř mi, že kdybych ti mohla pomoc, udělala bych to. Jenže po tolika letech už bys byl...no....mentálně postiženej. Nikdy by ses nevzpamatoval, protože tvůj mozek je prakticky po smrti. Přála bych si, abys mi mohl předat nějakej poslední vzkaz pro moji mámu, tvou sestru, ale ani to nepůjde. I kdyby šlo, ona se o tobě stejně nemůže dozvědět, víš? Vsadím se, že by ses se mnou shodnul."
Odlepila jsem se od skla a začala káď zvolna obcházet. ,,Je to těžké i pro mě. Jsi moje krev, jeden z posledních Senju. Přála bych si tě znát. Tsunade o tobě mluvila moc hezky..." dorazila jsem k jednomu z přístrojů. Očima jsem přelítla ovládání - tohle jsem znala. Podobný používali medical v Konoze.
,,Chtěl jsi být Hokage. Chtěl jsi ochraňovat lidi, na kterých ti záleží. A podívej se teď, Orochimaru vzal tvoje sny a udělal s nimi tohle. Nedovolím, aby mu to prošlo. Tvoje trápení skončí, Kabuto už tě nebude dál zneužívat a ty můžeš odejít za zbytkem naší rodiny. Možná se tam spolu už brzo sejdeme, i když, kdo ví. Ani já se nedám lacino. Protože ty a já jsme Senju - nikdy jsem si toho jména nevážila víc. A vrátím mu jeho lesk." stiskla jsem zelené tlačítko na jednom z ovládacích panelů a začala dorovnávat hodnoty ostatními tlačítky. ,,Něco ti povím - mohli jsme prohrát jednu bitvu, ale válku vyhrajeme. Senju nebudou mrtví, dokud jsem tu já. Víš, co by řekl Hashirama, kdyby tu byl?" otočila jsem jednou z posledních pák. Zbývalo už jen červené tlačítko, barvou připomínající krev.
,,Řekl by ti toto: Padlý ninja může znovu povstat, ale smířený je skutečně poražen. Senju pokaždé povstanou, nikdy se nesmíříme. Nikdy nás neporazí. Já se nesmířím se svým osudem Duše démona. Nesmířím se ani s tím, co ti provedli. Taky se odmítám smířit s tím, že pomocí tebe bude ten had geneticky upravovat mou dceru...dělám to taky pro ni. Sbohem, Nawaki. Odejdi v pokoji....a odpusť mi to. Ty taky, mami."
Stiskla jsem červený tlačítko. Přístroje přestaly pípat, vzduchová pumpa se zastavila. Nazelenalé světlo ze dna nádrže zhaslo. Srdeční tep na monitoru po dalších několika pípnutích oněměl. A místnost zaplavila tma.

Spíš popaměti jsem se vrátila ke dveřím, zvedaje pořádně nohy, abych se nepřerazila o kabely. Botu jsem vykopla a zavřela za sebou, takže tentokrát zámek skutečně cvaknul. Když jsem zvedla oči, poznala jsem, že ve tmě přede mnou stojí Isui. Pozoroval mě s úplně jiným výrazem, než pro něj bylo typické. S tímtéž výrazem, co měl kdysi, když Ankoku umírala. A on jí zasadil poslední ránu, ránu z milosti.
,,Kabuto bude zuřit." oznámil mi prostě.
,,Ať zuří." odpověděla jsem bezbarvě. ,,Ten chlapec mu nikdy nepatřil."
Kývnul. ,,Máš výčitky?"
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ne. Tsunade by udělala to samý. Nawaki taky, kdyby měl možnost volby. Já na jeho místě bych si přála, aby mě někdo vysvobodil tak, jako já jeho. Nikdo si přece dobrovolně nezvolí otroctví." přejela jsem ho pohledem. ,,Jsem si jistá, že ani tobě se nelíbí."
Nepotvrdil to, ale ani nepopřel. Vyložila jsem si to jako souhlas.
,,Můžu ti pomoc....když ty pomůžeš mě. Můžeme se odtud společně dostat. Bude to trvat, bude potřeba hodně trpělivosti, ale není to nemožné."
,,Jak?" zeptal se.
,,Povím ti to, až se uvidíme příště. Kabuto se tu může objevit co chvíli. Až se příště vypaří, vyhledej mě."
Souhlasně zamručel. ,,A teď se vrať do pokoje. Neměla bys tu pobíhat, když je mistr pryč."
Ušklíbla jsem se. ,,Jak poroučíte, pane dozorce..."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama