***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD4 - Akuma no tamashi 42

27. října 2012 v 12:45 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona

Plán útěku


Neřeknu vám, kdy přesně to bylo, protože v téhle kobce čas neexistoval. Ale tipuju, že mohlo uplynout asi deset hodin, když se chodbama rozlehl rozzuřenej výkřik. Posadila jsem se na posteli a promnula si oči, abych setřela poslední zbytky spánku, co mi na nich seděl. Během několika málo chvil se dveře do mé ložnice rozrazily a dovnitř vpadl Kabuto.
,,Ty zákeřná, proradná couro!" zařval a hodil do místnosti jednu z mých bot - pravděpodobně tu, která předtím držela dveře k Nawakimu. ,,Tohle je tvůj vděk za to, že jsem tě nespoutal jako krysu a nehodil do cel mezi ostatní zajatce?!"
,,Vyšlo by to nastejno." odsekla jsem. ,,Tady nebo v cele, jsem vězněm, co čeká na popravu. Budiž. Ale na Nawakiho jsi neměl nejmenší právo. Žádný z našich životů ti nepatří."
,,Patří mi kterýkoliv chci!" zařval. ,,Jsem nejsilnější a vy jste jen štěnice! Kdybych tě nepotřeboval pro něco jiného, tvoje tělo by už dávno plavalo v té nádrži místo něj!"
,,Ale neplave."
,,Nehraj si se mnou. To si vážně myslíš, že jeho smrtí končí genetické úpravy tvé dcery?! Pche! Dostane tvůj Mokuton - možná ho nebudu moci aplikovat na víc subjektů, ale krev tvé krve ho přijme. Jsem si tím jistý. Na plánu se nic nemění."
I když mě to rozhodilo, nedala jsem na sobě nic znát. ,,Udělala jsem to především kvůli tomu, co je ti cizí. Slitování, Kabuto. Pochopení a lidskost - ale to tobě nic neříká."
,,Protože jsem shinobi, silní lidé tyhle nesmysly neřeší!" konečně se trochu uklidňoval, i když na hlase nijak výrazně neubral. ,,Jak ses mohla stát tak známou, když máš pořád emoce malé holky?"
,,Možná právě proto." odtušila jsem s falešným úsměvem. ,,Pošlapala jsem vaše konvence a udělala vlastní. A teď jsem tak silná, že nemít na krku tu ohavnost, rozsekám to tady na hadry a donutím tě je sežrat. Možná jsi na sebe hrdej, ale svět v tobě nikdy neuvidí víc, než Orochimarovu lolitku. Ponižuj mě jak chceš, ale moje reputace si dá tvoji k snídani."
Měl výraz, jako by na mě plánoval každou chvíli skočit a zakroutit mi krkem. Ale ovládnul se. Otočil se na podpatku a vyšel na chodbu. ,,Ještě uvidíme, čí král zůstane stát na konci partie, slavná Aoi tenshi. Ty sis dneškem podepsala pravé domácí vězení, takže odteď se nehneš z pokoje!" s tím dveře zabouchnul, zarachotil klíčem a pak už byly jediným zvukem vzdalující se kroky. Rychlý a rozčilený. Pochválila jsem sama sebe, že se mi podařilo takhle ho vytočit.

Že mě tu zavřel mi zas tak moc nevadilo. Kdo by se chtěl taky potulovat po tomhle sídle hrůzy, že? Osvobozením Nawakiho končily moje zájmy co se tohohle místa týče a já už mohla jenom sedět a kout svůj plán k útěku. Potřebovala jsem jedinou věc: Isuie. Kdyby v té době zemřel nebo se rozhodl, že mi pomáhat nebude, všechny Kabutovy plány by klaply. A to by mělo za následek katastrofu pro Spojeneckou armádu. V té chvíli mě napadlo, proč to vlastně všechno dělám. Sedím tu a pořád přemýšlím, jak pomoct lidem, co mě sem prakticky dostali. Kage mi nevěří, chtěli mě poslat na hrad Houzuki. A já se o ně stejně bojím, stejně chci, aby vyhráli, i když by mi mohli být ukradení. Utěšovala jsem se tím, že museli věřit důkazům, že to Kabuto prostě dobře narafičil. Dnes si myslím, že se mě doopravdy rádi zbavili. Nevěděli, co ode mě čekat, byla jsem jako kulovej blesk a báli se mě. Tenkrát mi to ale nedocházelo, skutečně jsem jim chtěla pomoct. Zvažovala jsem tisíc způsobů, jak odstranit Kabuta ze hry, aby to měla Spojenecká armáda snazší. Bála jsem se o život své matky, o Naruta, Kibu a Hinatu, taky Kakashiho, Yamata, Sakuru a spoustu dalších lidí. I když si mysleli, že jsem zrádkyně, já se snažila pomoct jim, udržet je naživu i za cenu, že mi třeba nikdy nepoděkujou. Udělala bych pro ně cokoli. A co jsem dostala za svou starost?
Stvořili to, čím jsem dnes.

Napadlo mě, že kdybych se dostala ven, naverbuju shinobi z Chakrové a přivedu je sem, aby zlikvidovali tenhle úkryt. Pak, s informacemi od Isuie bychom je prolezli všechny, až by Kabutovi nezbyla jediná nora. A časem bychom museli dopadnout i jeho. Síle naší vesnice by nemohl odolat, tím jsem si byla jistá. Spojenecká armáda by se jím tak nemusela zdržovat a soustředit se jen na Tobiho. Pak bychom se k nim přidali a pomohli jim se zbytkem. Napadlo mě použít podobnej fígl, jako při dobývání hradu Zaisuho. Když rozmístím Chakrový okolo nepřátelských jednotek, jejich schopnost filtrace surové chakry by jim měla umožnit proměnit zemi pod Tobiho armádou v hliněnou past. V pravej okamžik by tam další řekněme padesátka Chakrových vlila vodu a pak už by stačilo pár lidí, co vypustí blesky. Je to starý, ale osvědčený. Dala by se tak zlikvidovat velká část nepřátel najednou, protože když se to provede na větším, volném prostranství, nebudou mít kam utéct. Nedělá se to, jelikož to spotřebuje spoustu chakry, ale nikdo nemá takovou zásobu chakry, jako Sentarovi lidé. Oni by to zvládli - sice už by ten den nemohli skoro vůbec bojovat, ale ani by nemuseli.
Po pár hodinách přemýšlení jsem nudou začala podřimovat. Probudily mě až hlasy přede dveřmi pokoje.
,,Neměl bys už mít přestávku?" ptal se kdosi znuděně. Isui.
,,Hmm..." zabručel někdo další. ,,Vždycky mě zasype prací i když potřebuju spát. Jsem po misi."
,,Vezmu to za tebe. Stejně mám službu...."
Chvilka ticha, pár kroků. ,,Tak dík. Jednou ti to třeba oplatím." neznámý se zasmál. ,,Ale spíš ne..."
V zámku zarachotil klíč a dovnitř vešel Isui s podnosem v rukou. Nohou zabouchnul dveře, přešel ke mě a položil jídlo vedle postele. ,,Večeře, sousedko." oznámil. Pak trochu ztišil hlas. ,,Kabuto se vydal na jednu z těch svých divných cest. Pár hodin tu nebude."
Pousmála jsem se. ,,Zdálo se mi, že se nějak pročistilo povětří. Mám hlad, jako vlk.....co to sakra....?"
,,Nevím," přiznal. ,,Prostě to zdlábni a představuj si, že jsou to nudle."
,,Proboha...tohle je fialový."
,,Lilek."
,,Tohle přece není lilek!"
,,Je vidět, že jsi tu nová." zabručel. ,,Je to lilek - opakuj si to. A tohle...." zamračil se nad podivnou, nazelenalou hmotou. ,,To je hrouda wasabi."
,,Bojím se, že tak dobrou představivost nemám...." povzdechla jsem, ale přece jen jsem sebrala hůlkama první sousto a strčila si ho do pusy. Málem jsem mu to plivla do obličeje. ,,Chutná to jako zvratky týden mrtvé makrely!"
,,Zajímavý přirovnání. Dám ti další radu - představuj si, že to chutná....."
,,Prosím, mlč." přerušila jsem ho nešťastně. ,,Prostě to do sebe kopnu jako ferneta - rovnou do krku, vynechat jazyk, polknout a zapít....cože je to v tom kelímku?"
Nasadil ten samý, přesvědčovací výraz. ,,Ananasovej džus?"

Spořádat ten pokrm z bažin mě stálo dvacet minut tvrdé práce a neuvěřitelnýho sebeovládání. Isui se válel opodál a zdálo se, že spí. Až když jsem položila hůlky a potlačila peristaltickou vlnu, kterou se můj žaludek pokoušel zbavit všeho toho hnusu, otevřel oči.
,,Najedená, sousedko?"
,,Ještě několik takových obědů a Kabuto nebude muset na mým dítěti dělat žádný pokusy. Prostě se narodí fialový s modrým zobákem a sukýnkou z arašíd."
,,Tys v tom někde měla arašídu?" vyvalil oči. ,,Nekecej! Takovou fikci ti nevěřím, kde by se v tom plastu vzal burák?"
Pousmála jsem se. ,,Fakt vtipný..."
,,Takže...." zívnul a znovu si vyhrnul tričko, když pocítil nutnost podrbat se nad pupíkem. Doufala jsem, že si v šeru nevšimne, jak jsem zčervenala. ,,K té naší spolupráci. Fakt si myslíš, že se odtud můžem dostat, sousedko?"
Ztišila jsem hlas. ,,Pokud mi pomůžeš, ano. Všechno to stojí na tobě."
,,Jako malej jsem se vydával za svou kamarádku, aby její rodiče nepoznali, že šla na rande s klukem odvedle. Jsem nakloněn všem možnostem. Vysyp to."
,,Nenávidíš Kabuta?"
,,Silný slovo, jsem pohodovej týpek. Ale dá se říct, že mít možnost vrazit mu do řiti rozžhavenej pohrabáč, neváhal bych dlouho."
Zasmála jsem se. ,,A ty mi pak něco říkej o debilních hláškách. Dobře, uděláme to takhle: nemůžeš mi pomoct, protože ti v tom brání Kabutova pečeť, viď?"
,,Tož jako tak nějak přibližně jsi to vystihla."
,,Tož jako tak nějak fajn. Říkal jsi, že Takeru ji dokázal omezit a sliboval ti, že se jí zbaví natrvalo, až mě zabijete. Znám tenhle typ pečeti, já sama jsem ho naučila ji zneškodnit. Je to ovládací jutsu, co používá i tajná policie. Takže to uděláme tak, že tu tvou uzamkneme chakrou. Je to jednoduchý."
Pozorně mě poslouchal. ,,Jedna věc, sousedko," namítl. ,,Máš pouta z perleti a já ti je nemůžu sundat. Brání mi v tom právě ta zmíněná sračka...pardon, madam, značka, co v sobě nosím."
Prohrábla jsem si vlasy. ,,Taky ji nezneškodním já. Uděláš to sám."
Zvednul obočí. ,,Kdybych moh, už bych to udělal. Chce se mi tu hnít asi stejně, jako tobě. Jsem v nejlepších letech, jsem krásnej a vtipnej a moh bych si tam někde užívat s holkama, co zbožňujou svaly a básničky a kecy a o věčné lásce a místo toho trčím tady. Dodneška jsem rád, že jsem přišel o panictví už dřív, protože teď bych se cítil stejně trapně, jako se musí cítit ten plaz...."
,,Bacha," opravila jsem ho. ,,Kabuto není panic z přesvědčení. On je prostě jenom odpornej....a protože i ošklivý, slepý a blbý holky mají jistou prestiž, tak má asi navěky smůlu. Teda pokud nepočítáš Orochimara...počítá se jako ztráta panictví i sex s chlapem?"
,,Těžko říct, sousedko. Byl vůbec Orochimaru chlap?"
,,Pokud ne, pak vážně nevím, kde jsem se tu vzala....ale to jsme odběhli. Můj plán je naučit tu blokaci tebe."
,,Mě?" zněl trochu překvapeně. ,,Nikdy jsem se o techniky Chakrové nezajímal. Mám Shikotsu Myaku, to mě vždycky ubránilo a nic víc jsem nepotřeboval."
,,Na tohle nemusíš ovládat techniky Chakrové." odpověděla jsem. ,,Stačí jen trochu ovládat chakru. To předpokládám, umíš?"
,,Blonďák nejsem."
,,Budu dělat, že jsem to neslyšela." poposedla jsem a opřela se zády o zeď. Tonda trochu kopala a mě začínalo bolet na bedrech. ,,Hele, vyložíme karty. Nebude to lehký, budeš muset zlepšit svou manipulaci s chakrou, což znamená trénink každou volnou minutu dne. Kdy se odtud dostaneme závisí jen na tvé učenlivosti. Až to zvládneš, přijde to náhle. Budeme muset být operativní. Kabuto hned pozná, že nad tebou ztratil kontrolu a začne jednat. V té chvíli už musíme být na útěku."
Jen tak mimochodem si z ruky vytáhnul kostičku tenkou jako jehla a začal si s ní čistit nehty. Čuně. ,,Takže ty mi řekneš manuál na smontování a na mě zbyde, abych postavil houpačku. Řikám to dobře."
,,No...nechápu dobře tvůj humor, mimozemský tvore, ale asi ano."
Chvilku přemýšlel. ,,Je to risk..ale risk je zisk, jak říkal můj ubohý otec, když si bral mou matku. Ta ho pak, trpící pocity méněcennosti, podřezala lžičkou."
Nikdy jsem si nebyla jistá, kdy ten chuj mluvil vážně a kdy vtipkoval."
,,Zvládnu to?"
Kývla jsem. ,,Věřím, že jo. Nejsi přece debil."
Znovu zívnul. ,,To je to nejkrásnější, co mi kdy kdo řekl."
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ber to vážně."
,,Beru."
,,Dobře," vydechla jsem. ,,Dáme se do toho hned."
Odhodil kůstku někam ke dveřím. ,,První, co udělám, až se odtud dostanu bude, že navšívím hrob Ankoku a zasadím u něj šeřík." s pohledem upřeným někam do prostoru se pousmál. ,,Říkala mi, že ho má ráda."

Znala jsem jen málo shinobi, kteří tak lpěli na životech, jako já. Pro mě byli přátelé důležití, i pro Sentara, Naruta a většinu mých známých z Konohy. To ale byla uzavřená společnost, společnost přátel a tak nějak bláznů svého světa. Obyčejem ve světě ninjů bylo netrápit se smrtí, naučit se ji přijímat. Mohli jste být smutní ze smrti přítele, ale další den bylo třeba se povznést a jít dál, protože smrt byla přirozenou věcí našeho života. Jak s oblibou říkali Oblační, co je mrtvé už nemůže zemřít. Z Isuie jsem cítila, že i když to nedával znát, byl jiný. V tomhle patřil k nám, ne ke zbytku světa. Ještě pořád ho ztráta Ankoku trápila, jako by mě trápila ztráta Sentara.

Posadila jsem se naproti němu do tureckého sedu a sepnula ruce, jako bych se modlila. ,,Dělej, co já." řekla jsem mu.
,,Nejsem Buddhista, sousedko." ušklíbnul se, ale poslechnul.
,,Zavři oči." počkala jsem, než to udělá. ,,Soustřeď se jenom na svoji chakru. Vnímej ji v každém záhybu svalu, v každé kosti - to u tebe nebude těžký - a každé buňce. Potřebuješ ji objevit všechnu, veškerou zásobu, kterou máš."
,,No...to asi chvíli potrvá...."
,,Taky to nemusíš zvládnout hned." dotkla jsem se ho ukazovákem na prsní kosti. ,,Odtud začneš a budeš postupovat celým tělem. Buď trpělivej a pečlivej, protože nesmíš nic vynechat. Jakmile odhadneš veškerou svou kapacitu...."
,,Ale jak to poznám?" přerušil mě. ,,Jak poznám, že jsem na nic nezapomněl?"
,,Zeptáš se mě." pousmála jsem se. ,,Pamatuju si tvoji chakru z dob, kdy jsme byli soupeři. Představ si kapacitu jako řadu čísel od jedné do desíti. Jedna mají obyčejní, netrénovaní lidé, Takeru měl deset. Tvůj úkol je sdělit mi tvé číslo."
,,A nemůžeš mi to říct hned, sousedko?"
,,Ne. To by nemělo efekt. Musíš ji najít sám."
Zatvářil se nespokojeně, ale už nic nenamítal. ,,Dobře, takže najdu svoje skrytý rezervy. Co pak?"
,,Ustálíš proudění své chakry, aby byla pomalá a pravidelná. Až tohle dokážeš, znamená to, že jsi s ní ve spojení. To bude první krok. Využiješ jejího toku ke zjištění přesné polohy Kabutovy pečetě. To bude ta nejtěžší část. Pak už to půjde všechno hladce - několik hodin budeš okolo ní trpělivě vytvářet shluk chakry, kterou poté změníš v bariéru. Jen ji zatvrdíš a upevníš na svalstvo v okolí. Izoluješ tak její působení, protože přes chakru se nedostane."
,,To zní složitě."
,,Je to jednoduché," ujistila jsem ho. Na chvíli jsem se zarazila a chytila se za břicho.
Podíval se na mě. ,,Co se děje?"
,,Nic," klidnila jsem ho. ,,To jenom malá kope...je docela aktivní, potvůrka. Takže, v momentě kdy to uděláš, Kabutovo spojení se přetrhne. On to okamžitě ucítí!" zdůraznila jsem. ,,Musíš se pak dostat ke mě a společně zdrhneme. Všechno je třeba udělat rychle."
Zatvářil se smrtelně vážně. ,,Teď, když to vím, můžu zdrhnout i bez tebe...."
Zůstala jsem na něj nevěřícně zírat. Rozesmálo ho to.
,,Jéžiš, to byl vtip, sousedko. Si kuř, že tě vezmu s sebou. Měla jsi vidět svůj výraz."
Zamračila jsem se. ,,Tohle mi nedělej..."
Ale on se sebou zřejmě byl náramně spokojenej.

Když pak odešel, seděla jsem ještě dlouho na posteli a snažila se meditovat, jako mě to učila Tsunade. V životě se mi to pořádně nedařilo, protože jsem asi hyperaktivní či co. Chtěla jsem se co nejvíc uklidnit, abych zpomalila proces Duše démona, ale šlo to ztuha. Pokaždé, když se na chodbě ozvaly kroky, moje mysl zalétla k nim. Když kolem náhodou nikdo nešel, nemohla jsem se zase soustředit, protože bylo moc ticho. No a když mi na rameno vlezl pavouk, vzala moje meditace rychlej konec. Zavřeštěla jsem a vyskočila, abych tu příšernou obludu zahnala zpět do hlubin pekla, kam patří. Jo, hádáte správně, udělala jsem z ní papučí leštidlo na parkety.
Zrovna, když jsem končila svého arachnofobického dupáka, vešel Kabuto.
,,Jen pavouk," zkonstatoval. ,,Veliká Aoi tenshi."
,,Každej máme něco. Já se bojím pavouků, ty zase sprchy....."
Pousmál se. ,,Víš, jsi jako vir. Dá se proti tobě očkovat - tvé urážky už jdou mimo mě." opřel se o stěnu vedle dveří. ,,Byl jsem zkontrolovat tábor Spojenecké armády."
,,A co?"
,,Tvůj přítel tě doopravdy hledal. Potkal jsem ho jen nedaleko od tábora."
Tep se mi zrychlil, ale snažila jsem se nedat na sobě nic znát. ,,Pozdravuje?"
,,Nestačil promluvit." odtušil prostě. ,,Ale jednou ti možná ukážu, kam jsem jeho tělo pohodil."
,,Ty že bys utáhnul Sentara?" upřímně jsem se zasmála. ,,Prosímtě, seš rád že uzvedneš příbor."
,,Myslíš, že žertuju? Skutečně jsem ho zabil."
,,Pak mohu jedině doufat, žes ho zahrabal, než začne smrdět."
,,Ty mi nevěříš?"
,,Ne." mávla jsem rukou. ,,Už jednou jsi mi zkoušel namluvit, žes ho zabil. Aspoň jsi mohl zkusit někoho jinýho. Ale já vím, že se jen snažíš, abych byla naštvaná a smutná a Duše démona se tak objevila rychleji. Musím tě zklamat, mám tě na háku."
,,Chtěl vědět, co jsem s tebou provedl. Stejně jako ty mi nevěřil, když jsem mu to řekl."
,,Zajímavý," snažila jsem se znít nezaujatě. ,,Ještě před pár vteřinama nestačil promluvit."
Zúžil oči. ,,Chybka. No, příště se připravím líp. Uklidil jsem těla po tvých strážcích z Mlžné a poslal po jednom svém člověku vzkaz tomu obrovi, co si říká Tenshikage. Anonymní, pochopitelně."
,,Jak geniální. Jakej vzkaz?"
Ušklíbnul se a sloupnul si z obličeje odstávající šupinu, čímž mi způsobil mírnou nevolnost. ,,Přece o tvé smrti. Popis toho, jak tě Raikage nechal odstranit z cesty a přinutil těch sedm, co tě vedlo na hrad Houzuki, aby tě zlikvidovali někde mimo dohled Hokage. Samozřejmě se pak regulérně vypařili."
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Tomu Sentarou neuvěří. Ví, že Raikage je sice idiot, ale nedělá podpásovky."
,,Jsi si tím jistá? Oblačná a Listová byly vždy nepřátelé a..."
,,Jenže já nejsem z Listové, čtyřokej," přerušila jsem ho mrazivě. ,,Jsem Chakrová kunoichi a nepřátelství Země Ohně a Země Blesku je mi někde. A teď vypadni, kazíš mi vzduch. Když už tady musím trávit celý svoje dny, nepotřebuju, aby to tady smrdělo jako prdy staré báby."
Asi nebyl zas tak skvěle naočkovanej, jak se chlubil, protože stisknul rty a zamračil se. Ovládnul se natolik, že mi nezačal nadávat. Jenom se otočil a vykráčel ven. ,,Tvoje agresivita je dobrá jak pro Duši démona, tak pro mě. Čím víc koušeš, tím je patrnější, že povoluješ. Jenže prohra je nevyhnutelná. Připomenu ti tvůj vzdor v den, kdy na můj povel roztrháš Tsunade na malé kousky."
Zasmála jsem se. ,,Tak to bude asi ve stejnej den, kdy vyhraješ korunku Miss sympatie!"
Dveře se zabouchly a v zámku zlověstně zarachotil klíč. Zase jsem byla sama.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama