***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD4 - Akuma no tamashi 43

27. října 2012 v 12:45 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona

Na spadnutí


Probudil mě lehký dotek na obličeji. Otevřela jsem oči a uviděla Sentara jen kousek nad sebou. Seděl vedle mě, hladil mě po tváři a usmíval se. Zvedla jsem se na lokty. ,,Konečně jsi přišel!"
,,Snad sis nemyslela, že tě tu nechám." sklonil se a políbil mě. Skoro bych nepoznala, že to nebylo skutečný.
Objala jsem ho, i on mě stisknul v náruči. ,,Odveď mě odtud. Než se Kabuto vrátí."
,,Kabuto je mrtvý. Pojď, půjdeme domů. Arie se po tobě pořád ptá."
,,Proč jsi ji nevzal s sebou?"
,,Nechtěli mi prodat víc než jeden lístek na vlak."
,,Aha. No jasně. Jak se dostaneme zpátky?"
Pomohl mi vstát. ,,Venku mám auto."
Zamračila jsem se. ,,A máš benzín?"
,,No jo," plácnul se do čela. ,,Zapomněl jsem natankovat."
Odněkud se vynořil Kinran v montérkách s logem Shell. ,,Zařídím to. Máš slevovou kartičku, dědku?"
Než odpověděl, sáhla jsem do kapsy. ,,Mám ji já."
Kin pokývnul a převzal ode mě kupon. ,,To máte zvýhodnění deset korun na litr Natural 95. Vezmete si k tomu nálepku s Dobou Ledovou, nebo kafe zdarma?"

Otevřela jsem oči a zaostřila na tmavej strop. Stejně jako poslední dva měsíce, i teď jsem doufala, že ten obličej po probuzení přece jen uvidím. Pochopitelně marně. Neměla jsem už ani náladu urážet Kabuta, jíst nebo si prozpěvovat v koupelně. Zpívala jsem teď jenom pro Arii, tiše ale vesele, protože jsem slyšela spoustu báchorek o tom, jak prostředí ovlivňuje dítě ještě před narozením. A já nechtěla, aby moje dcera vnímala tuhle depresivní kobku jako ze Sawa. Chtěla jsem veselou holčičku. Celá moje existence se upírala ke snům podobným té kravině, co se mi právě zdála. Už devět týdnů jsem neviděla denní světlo, necítila vítr. Devět týdnů jsem tu byla zavřená jako v pasti. I když, proč jen jako. Tohle byla past.
Vstala jsem a převlíkla se do fialovýho kimona, co jsem dostala jako náhradu za bílej nátělník. Do toho už jsem totiž nenacpala břicho. Podívala jsem se na vlastní stín, co vrhala na zeď mdlá lampa. Byla jsem už pěkně nafouklá. Do porodu sice zbýval ještě měsíc, ale moje břicho bylo gigantický. Byla jsem od přírody docela malá a - teď se nevytahuju - hubená a z té stravy tady jsem spíš zhubla, než přibrala. Ve stínu proto Tonda doopravdy vypada spíš jako nějaký tělesný postižení, než těhotenský břicho. Protože tak nafoukle, jako já, by normální matka vypadala tak v jedenáctým měsíci. Beru teď poměr břicha k tělu.
Čas se rychle krátil a já už nebyla tak optimistická, co se útěku týkalo. Isui mě sice ujišťoval, že pracuje na kontrole své chakry, ale zatím mi nebyl ani schopnej říct číslo, který jsem od něj žádala - její kapacitu. Napřed to odhadoval na sedm, pak zase čtyři. Pak tipnul šest, s čímž se trefil, ale já mu to neodkývala, jelikož jenom tak zkoušel. Sjela jsem ho, ať přestane laskavě tipovat a doopravdy se snaží. To jsem pak nebyla sousedka, ale tchýně. To bylo takový jeho oblíbený stupňování - byla jsem v pohodě, tak jsem byla sousedka. Ale jakmile jsem ho začala komandovat, což ho pochopitelně strašlivě stolicovalo, vysekl mi přezdívku tchýně a ta mi vždycky vydržela až do půlnoci toho dne. Dohodli jsme se totiž, že ten čas bude restart. Jasně, kravina, ale jen ty jeho pošahaný restarty mi aspoň trochu napovídaly, kolik je hodin. Já o tom přehled neměla, ale Isui vždycky při restartu prošel okolo mých dveří a pronesl nějakou pitomou poznámku. A když se špatně vyspal, byla jsem tchýně už od rána.
Sice mi tímhle svým blbnutím udržoval náladu alespoň na bodu nula, ale s chakrou nijak kolosálně nepokročil. Vždycky, když měl příležitost se se mnou potkat, ujišťoval mě, že to skoro má. Přestala jsem se z toho nadbytečně rozrušovat už před čtyřmi týdny. Teď už jsem Isuie šest dní neviděla, jelikož Kabuto byl zjevně na mateřské dovolené a neopouštěl úkryt.
Otevřela jsem dveře a vyšla na chodbu - ano, za relativně slušné chování a nepříliš vydařené urážky mi Kabuto zase dovolil pohybovat se volně. Teda jako volně na poměry vězenkyně.

Přemístila jsem se do koupelny, kde jsem se na chvíli ponořila do vany s teplou vodou. Pak jsem si u neznámou látkou začouzenýho zrcadla učesala vlasy hřebenem, za kterej by starožitník nepochybně vysolil minimálně dvě stovky. Pleť už jsem měla o něco lepší, než předtím a vlasy se mi nemastily tak rychle. Přesto jsem se zamračila.
Tonda kopala hodně často a celkem silně. Dokonce už jsem chvílema měla drobný křeče v břiše, který začínaly v úrovni pupíku a vystřelovaly směrem dolů. Nic horkýho, stávalo se to tak jednou za šest až sedm hodin, přesto se mi to zdálo brzo. A prsa mě nepříjemně bolely, jako při hodně blbé menstruaci.
Otočila jsem se z boku a prohlídla se v zrcadle celá. Odrazilo to, co jsem předtím nemohla vidět ve stínu na zdi. Viděla jsem, jak mi z tváře vyprchala většina barvy, brada se mi zachvěla. Břicho bylo o něco níž, než před dvěma dny a mezi něj a prsa bych bez problému nacpala pěst. Ucouvla jsem, sáhla po kimonu a rychle se do něj zabalila. Pás jsem si utáhla níž, než měl správně být, abych to poklesnutí zamaskovala. Všechno totiž naznačovalo tomu, že Tonda se každou chvíli rozhodne podívat na svět. Podle mých výpočtů to ale bylo brzo. I když jsem započítala fakt, že tady v té jámě nemůžu měřit čas a tudíž mám v několika dnech mírnej guláš, porod měl přijít nejdřív za tři týdny.
Moje tělo mi ale říkalo něco jinýho.
Znovu, tentokrát oblečená jsem se na sebe zadívala do zrcadla. Nehleděla na mě Aoi tenshi, ale nějaká cizí blondýna s očima rozšířenýma strachem. Bála jsem se, jak by reagoval Kabuto, kdyby to zjistil. Patrně by mě už teď připoutal na jeden z těch svých stolů a vyřezal ze mě dítě, který by pak naočkoval podobně, jako ty stovky před ním. A pak by trávil čas tím, že by Arii držel daleko ode mě, abych trpěla co nejvíc a on mohl mít svou Duši démona.
Dokud jsem byla těhotná, znamenalo to bezpečí, protože po tu dobu nehodlal Kabuto nic podnikat. Ale porodem se mělo všechno změnit k horšímu a já si přísahala, že se odtud dostanu, než se tak stane. No, rozhodně jsem měla co dělat, protože podle příznaků jsem měla ještě tak maximálně třicet hodin. V tu chvíli jsem se na svoje dítě vůbec netěšila. Jímala mě hrůza. V jakékoliv jiné situaci bych se toho hroznýho pupku, co jenom zavazel moc ráda zbavila o něco dřív. Teď jsem ale potřebovala, aby to přišlo co nejpozdějc a nějakej bůh měl asi náladu vtipkovat, protože se rozhodl udělat mi čáru přes rozpočet. Poupravila jsem na sobě kimono, aby co nejvíc zakrývalo moje pokleslý břicho a vyšla ven.

Vydala jsem se k místu, kde se shromažďovala většina Kabutových poskoků mimo službu. Za normálních okolností by se to dalo pokládat za jídelnu, pokud se tak dá říkat místnosti, kde se konzumovaly ty příšerný šlichty. Když jsem tam nakráčela, všichni se na mě hned otočili a hovor ustal. Připomínali mi číhající supy. Čekali, co se ze mě vyvrbí a zřejmě byli na Duši démona zvědaví stejně, jako Kabuto. Jak jsem byla vystrašená, neměla jsem náladu na nějaký základy slušnosti.
,,Nečumte, nebo vám zaskočí." prskla jsem a obrátila se na nejbližšího ninju. ,,Kde je ten bělovlasej tupec, kterej mi, podle Kabuta, měl jít pomoct?"
,,Pomoct s čím?" odsekl. ,,A bělovlasejch tupců je tady hodně."
Přišla jsem blíž a potěšilo mě, když se narovnal, jako by očekával útok. ,,Mluvím o tom sprostým Kaguyovi! Ten, co vypadá jako albínskej králík - bíly vlasy, červený oči. Jestli se zase někam zašil, tak to za tu lenost už vážně schytá!"
Pochopitelně, že to byla fraška. Jen jsem se potřebovala nějakým způsobem dozvědět kde je a zeptat se jich přímo: ,,Nevíte, kde je Isui?" by bylo nápadný. Kdyby se před Kabutem někdo zmínil, že jsem se po něm sháněla, mohla by z toho být mrzutost.
,,Myslíte Isuie?" ozval se podivnej chlápek se slunečníma brýlema.
,,Je mi prdel, jak se jmenuje, měl se mi před chvílí hlásit!"
Ninja, co jsem ho oslovila jako prvního pokrčil rameny. ,,Od rána se tu neukázal. Zřejmě má práci."
,,Blbost," zavrtěl slunečňák brejloňový. ,,Mluvil jsem s ním včera a to se těšil, jak se dneska vyspí."
,,To je u něho normální..."
,,Tak," odfrkla jsem. ,,Tu lenost z něj vyženu! Jestli se tu objeví, vzkažte mu, že když okamžitě nenakluše ke mě, navrhnu ho Kabutovi jako dalšího dárce orgánů! Jeho a každýho dalšího, kdo mě začne pomlouvat dřív, než budu z doslechu!" otočila jsem se a odkráčela pryč. Dlouhý ticho, co po mě zůstalo v místnosti mě svým způsobem potěšilo, ale žaludku, co se mi usadil až někde u kolen to vůbec nepomohlo. Kde ten kluk sakra lítá? Potřebuju mu říct, že máme namále. Potřebuju ho popohnat...protože když ne dneska, tak bude všechno zbytečný.
Na chvilku mě napadlo, že možná utekl beze mě, ale to jsem hned vypudila z hlavy. Jednak jsem věřila, že on by to neudělal - dokonce i když jsme kdysi stáli proti sobě, držel slovo. A za druhé jsem tomu věřit nechtěla. Odsoudilo by to k smrti všechny, na kom mi záleželo.
Měla jsem co dělat, abych se nerozběhla zeptat Kabuta. Pokud měl někdo info o Isuiově pozici, pak on. Ale to bych všechno pokazila ještě víc, tak jsem se prostě spokojila s tím, že musím být trpělivá. A věřte, že v takové situaci to jde hodně blbě.

Mým plánem bylo vyhýbat se Kabutovi, jak jen to šlo, ale on to zbořil jako domeček z karet během pár minut. Když jsem se valila zpátky do ložnice a míjela jeho laborku, otočil se ke mě. ,,Yumiko, poď sem."
,,Yumi." opravila jsem ho automaticky a na chvilku zvažovala, jestli mám poslechnout. Situace mi nedávala moc možností, a tak jsem vešla za ním.
Neměl na sobě kápi, takže mu bylo vidět do jindy zakryté tváře. Neměl brýle a jeho obličej se bez nich až nechutně podobal Orochimarovu. Šupinatá kůže a šikmý oči se žlutýma duhovkama působily jako had víc než kdy dřív. Jen ty bílý vlasy mě ujišťovaly, že přede mnou nestojí můj otec. Zrovna si z předloktí vytahoval injekční stříkačku. Pomyslela jsem si, jak je jednoduchý něco si píchnout, když to předtím vyzkoušíte na jiném člověku. Jeho zajatce a vězně jsem ale nikdy neviděla, nemám tušení, v jaké části komplexu je skrýval. Slýchávala jsem jen jekot, když nějakýho z nich přivláčel do té své komnaty hrůzy.
Přišla jsem k němu a přelítla pohledem hnusy na stole. Válely se mezi nimi dva svitky, jeden s nákresem znaku života po životě, druhej se symbolem nesmrtelnosti. Jen jedna technika se značí tímhle. Zakázaná, nebezpečná....
Technika, co vymyslel a následně i zavrhl Druhý Hokage. Původně pro oživení Prvního. Jenže sám uznal, že něco takovýho je....
S leknutím jsem nadskočila, když Kabuto odhodil jehlu na stůl. Hned jsem se trochu vzpamatovala. ,,Co chceš?"
,,Měli bychom se nachystat." sjel pohledem na moje břicho, jako by přesně věděl, z čeho mám tu největší hrůzu. ,,Je třeba aplikovat několik léků, aby děcko líp sneslo implantaci Mokutonu."
,,Tak brzo?" pokoušela jsem se zachovat klid. ,,Rodit budu až za měsíc. Nejdřív. Ale ani pak do sebe ty tvoje sračky nenechám píchnout."
,,Nebudeš mít na výběr. Jsi si jistá, že až za měsíc?"
Polkla jsem. ,,Jo. Zaprvé: spočítej si to, hňupe. Zadruhé, vím přesně jak mají vypadat příznaky a ještě necítím ani jedinej z nich. Pořád spousta času dostat se odtud. A spolehni se, že nad tím přemýšlím ve dne v noci."
Ušklíbnul se. ,,Přemýšlej dál. Třeba sto let. Teď ti ale udělám vyšetření, abych mohl blíž stanovit datum. Nechci to nechat náhodě. Zařídím si program tak, abych tady v tu dobu byl."
Málem jsem dostala infarkt. Statečnější Yumi uvnitř mě teď musela doslova kopat do té zbabělé, aby proboha držela hubu a neprozradila se špatnou mimikou. Naštěstí za tu dobu, co jsem tu byla už můj obličej dostal tolik lekcí v herectví, že nebylo zas tak těžký uhlídat výraz před Kabutem. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Na to zapomeň, dneska ne. V noci jsem honila po pokoji dvě krysy, co se prohryzaly dovnitř a skoro jsem nespala. Ráno jsem se musela koupat v ledové vodě, protože netekla teplá a v mé snídani byl zapečenej mrtvej pavouk. Co by mě mohlo nasrat ještě víc by bylo to tvoje mengelevský vyšetření. Hmátni na mě a zlámu ti pracky."
Pozvednul obočí. ,,Zdáš se ve formě. To vyšetření ale udělat musím."
,,Slyšel jsi, co jsem teď řekla, nebo jsi vážně úplně vydlabanej?!" zvýšila jsem hlas. ,,Dneska nemám náladu ani na tvůj ksicht, natož..."
,,Fajn, přestaň se vztekat, nebo praskneš." přerušil mě mrzutě. ,,Zítra tě to nemine."
,,To jsem vážně šťastná. Přiveď si minimálně tři poskoky, protože budu škrábat. A kousat."
Jestli se do zítra nestane zázrak, jsem mrtvá. Ani ne tak já, jako Tonda. Protože jelikož nedostala předem ty látky, o kterých Kabuto mluvil, nemusí přenos buněk přežít. Vsadila jsem na jednu jedinou kartu, co znamenala hranici mezi životem a smrtí. Všechno bylo na spadnutí, tolik v sázce a Isui nikde.

,,Co dělá Duše démona?" ptal se konverzačně, mezitím co míchal další z těch svých patoků.
,,Ještě o sobě nedala vědět. Ani nedá." ujišťovala jsem ho. ,,Makám na svým sebeovládání."
,,Tím brzdíš mé plány."
,,O to mi tak nějak jde, Sherlocku."
Jen se pousmál. ,,Nechtělo se mi čekat, proto jsem udělal další tah. Tohle ti myslím, hne žlučí."
,,Koupil sis červený lodičky?"
Cosi zavrčel, úsměv mu z tváře zmizel. ,,Opravdu vtipné. Projevuješ obdivuhodný smysl pro humor na kunoichi bez vesnice."
Mlčela jsem a čekala, až bude pokračovat. Zrovna v tu chvíli mi břichem projela křeč a já nechtíc zkroutila obličej do bolestné grimasy. Naštěstí se na mě nedíval, ale něco mašlil na pultu. Co nejrychlejc jsem se snažila uvolnit a dýchat, jako by se nic nestalo.
,,Spojenecká armáda si už brzy smlsne na tvé ubohé Chakrové vesničce. Nasměroval jsem je tam a ani mi to nedalo moc práce."
,,O tom mi řekni víc." odfrkla jsem.
,,Rád. Využil jsem vytrvalosti toho tvého golema. Mimochodem, pořád tě hledá. Až se mi z něj dělá zle."
Usmála jsem se. Věděla jsem, že Sentarou obrátí naruby třeba celej svět, aby mě našel. Jen mu to trvalo trochu dlouho....
,,Takže logicky opustil tábor Spojenecké armády." pokračoval čtyřočnatec. Jakoby nic si do žíly zavedl další jehlu. ,,Poslal jsem tam svůj oddíl, vedený elitním shinobim. Určitě si pamatuješ moje bojovníky v červené. Užiteční lidé." vymáčknul obsah jehly a odložil ji na stůl. ,,Vzal na sebe podobu Tenshikageho. Veřejně obvinil Raikageho z tvé vraždy - mělas pravdu, skutečný Sentarou tomu neuvěřil - a zaútočil s mým oddílem přímo na pět Kage. A protože ty sama jsi vyvinula techniky, jak napodobit cizí chakru, Stínové uvěřili, že na ně útočí pravý Tenshikage."
Jízlivě jsem se usmála. ,,Ty tvoje lži se nedají poslouchat." něco mi ale říkalo, že tentokrát nekecá. Že to není trik.
,,Když lži, tak lži." pokrčil rameny. ,,To není celé. Když začali shinobi Spojenecké armády tlačit ,Chakrové' zpět, stáhli se. Tenshikage ovšem, jak jsem mu nařídil, vyhlásil pěti národům válku a přísahal, že se přidá na mou a Tobiho stranu. Vidíš? Dokážu vás zaplést do konfliktu, i když tví lidé jsou doma a Tenshikage bůh ví kde."
,,Ale proč?" sykla jsem. ,,Co z toho máš?"
,,Zavazíte mi," odpověděl suše. ,,A nic nepovzbudí Duši démona tak dobře, jako pohled na trosky tvého domova. Spojenecká armáda zlikviduje napřed vás, aby jste se nemohli přidat ke špatné straně.....všichni ve vesnici budou zmasakrovaní - a ani o tom neví. Až bude po všem, vezmu tě tam podívat." slíbil div ne vesele. ,,Odhaduju, že když zítra odpoledne vyrazíme, k večeru už bude hotovo. Ber to jako můj dárek pro tebe."
Ještě než domluvil, vydala jsem se pryč. Poháněl mě strach, že nelhal - a já tušila, že ne. Nevytahoval se, nesnažil se mi nijak moc ublížit, prostě mi to oznámil. Moje vesnice byla právě v téhle chvíli v nebezpečí a já jí nemohla nijak pomoct.

Mířila jsem ke své ložnici a nedávala pořádně pozor na cestu, když mě někdo chytil, a stáhnul do jednoho z tmavších výklenků. Zdusila jsem překvapenej výkřik, protože jsem se pořád tak nějak připravovala na Sentarův příchod. Kdybych se ho lekla a nebezpečně vyjekla, mohla bych nás prozradit.
Dotyčný ale nebyl Sentarou. V pološeru jsem rozeznala bílý vlasy a strašlivě jsem si oddechla. ,,Isui!" ztišila jsem hlas. ,,Kdes byl? Hledala jsem tě! Už zanedlouho...." nebyla jsem schopná dokončit větu.
,,Klid, sousedko." chlácholil mě. ,,Šak sem tu."
,,To teda brzo!"
,,Stiháme, nebo ne?" opáčil. ,,Myslím, že už jsem na to přišel."
Nasucho jsem polkla. ,,Seš si jistej?"
,,Cítím tu pečeť. Vím přesně kde je, už od rána ji obaluju chakrou." jeho oči byly vážný, jako ještě nikdy. ,,Zbývá poslední krok."
,,Uvědomuješ si, že máme jedinou šanci?"
,,Jo. Proto to zdržuju, co nejvíc to jde. Ale za chvilku se bariéra vytvoří i bez mýho pokynu. Stačí už jen kousek a odstřihnu se od Kabutovy moci."
,,Půjde o vteřiny."
,,To taky vím. Chystal jsem se celej den a jsem v cajku." stisknul mi paži. ,,Teď už jenom ty, sousedko. Jsi připravená vzít roha?"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama