***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD4 - Akuma no tamashi 44

27. října 2012 v 12:46 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona

O život


Někdo prošel okolo výklenku, přikrčili jsme se do tmy, aby nás neviděl. Isui vykouknul na chodbu a kývnul, jako že je zase čisto.
,,Takže?" zopakoval. ,,Seš připravená, sousedko?"
Zaryla jsem oči do země. ,,Doufám. Mám strach...když to zpackáme, Kabutovi všechno projde. Tebe zabije, moji dceru naočkuje bůh ví čím a já už ji neuvidím. A Duše démona...."
,,Když máš čas fňukat, máš čas i utíkat." přerušil mě vesele. ,,Jdu na to."
Zavřel oči a chvíli jen tak stál, jako by nic nedělal. Pak sepnul ruce do znamení kohouta pro lepší koncentraci. Opírala jsem se o stěnu a bez dechu ho sledovala. Přísahala jsem si, že jestli tohle zvládneme, splním mu cokoliv si řekne. Břichem mi projela další vlna bolesti. Objala jsem ho rukama a zhluboka se nadechla. ,Vydrž', pomyslela jem si. ,Ještě chvíli. Už se na tom pracuje...'
Jako by mě mohla Tonda slyšet, skutečně se o něco utišila. Zvedla jsem oči zase k Isuiovi a podívala se mu do tváře. Měl obličej zkroucenej do bolestné grimasy. ,,Nejde...to...." procedil namáhavě.
Polil mě studenej pot. ,,Ne!" vyjekla jsem, tlumíc svůj hlas. ,,Tohle teď nesmíš vzdát!"
Mlčel.
,,Kdo za tebe zasadí Ankoku na hrobě šeřík, když to teď zabalíš?!"
Jen o několik málo vteřin po tom, co jsem to vyslovila otevřel oči a prudce nasál vzduch. ,,Mám to..." hlesnul, sám očividně překvapenej. ,,Zvlád jsem to!"
,,Tak na co sakra čekáme?!"
Popadnul mě za ruku a vyběhl na chodbu. ,,Tak pohni, Aoi!"
,,Ne tak rychle, nebo porodím, blázne!"
,,Když ti to vypadne, musíš to chytit, sousedko!" zahnuli jsme za nejbližší roh, jako by mířil k mýmu pokoji.
,,Tím směrem je východ?" zvedla jsem obočí.
Zastavil se tak prudce, že jsem ho ještě o dva kroky předběhla. Zvednul ruku ke stropu. ,,Seru na východ, dveře jsou pro mlíčňáky!"
Z dlaně mu vystřelila kost ve tvaru obrovskýho bodce, co se pořád zvětšovala. Zabodla se do stropu a ten na hodně místech popraskal. ,,Zavři oči," poradil mi Isui. ,,A pevně se mě chyť."
Poslechla jsem ho a objala ho kolem pasu, obličej jsem si zaryla do ramene. Skoro hned jsem ucítila, jak mi na hlavu padá omítka a menší kamínky. A pak se Isui odlepil od země. Stiskla jsem ho co to šlo, ale i tak jsem málem spadla, když vyskočil.

Jakmile jsem ucítila zase půdu pod nohama, otevřela jsem oči. Píchlo mě do nich denní světlo, což bylo po tom vězení v polotmě jako dívat se do zářivky. Na bosých nohou mě okamžitě něco zamrazilo. S údivem jsem se sehnula a nabrala do rukou několik chomáčů bílé, sypké hmoty.
,,Sníh..." zamumlala jsem. ,,Co je vůbec za měsíc?"
S pomocí své chakry rozlomil perleťový náramky na mých zápěstích. Pokleknul zády ke mě. ,,Prosinec, tuším. Naskoč."
Zavrtěla jsem hlavou. ,,To myslíš vážně? Mám obrovskej bancek!" při slově bancek jsem si vzpomněla na Kibu.
Otočil se. ,,Pravda," připustil. Sehnul se, vzal mě pod koleny a za zády a než jsem se nadála, visela jsem metr a půl nad zemí. Rychle jsem se ho chytila. ,,Lepší?" už se dával do běhu k lesu, vzdálenýmu asi půl kilometru od pláně, na které jsme stáli. Mrazivej vítr mi vletěl do vlasů, takže jsem si je spěšně narvala za ucho.
,,Jo."
,,Za tímhle lesem," oddechoval. ,,Je několik kopců, který končí kousek od Lesa Chakry. Budeme tam asi za půl hodiny."
Pozvedla jsem obočí. ,,Celou dobu jsme byli tak blízko?"
,,Kabutův styl...."
Přitáhla jsem si kimono. ,,Je strašná zima..."
,,Musíš vydržet."
To mi bylo jasný i bez něj. Nejvíc mi táhlo na bosý nohy, ale s tím se prostě zrovna nedalo nic dělat. Kdybych to čekala, možná bych si vzala nějaký boty, ale ty jsem v Kabutově úkrytu nenosila. Každou chvilku se mi do nich totiž dostal nějakej zaběhlej kamínek a tak bylo pohodlnější chodit bosá. Navíc, jedinej solidní pár padnul na odpojení Nawakiho před dvěma měsíci.
Isui se náhle zastavil. ,,Kabuto po nás půjde."
,,To je jasná věc."
,,Je moc silný, neubráním nás oba. Takže mě poslouchej...."

Znovu se dal do běhu. Urazili jsme tak sedmdesát metrů, když ze země před náma náhle vyrazil obrovskej, fialovej had. Poznala jsem v něm Mandu, i když vypadal trochu jinak...větší a chytřejší. Jeho oči prozrazovaly mnohem větší zlo. Nepochybně si Kabuto pohrál i s jeho geny. Vykřikla jsem, Isui zastavil. Pustil mě na zem a strčil za sebe. ,,A je to tady," procedil. ,,Čekal jsem, že nás zastaví o něco dřív."
Kabuto se vynořil zpoza svýho hada. ,,Snad jste si nemysleli, že vám to projde?" zasyčel rozzlobeně. ,,Nebo jste čekali, že vás nechám jen tak pláchnout?"
Isui proti němu vrhnul několik ostrých žeber, co si vytáhnul z hrudníku. Kabuto je vyblokoval celkem bez problému, ale nečekal, že zaútočím i já. Oběhla jsem ho z boku a provedla totéž, co Isui. Hadí poskok z toho zůstal úplně paf.

Odstoupila jsem od stromu, za nímž jsem se krčila. ,,Vyšlo to." oznámila jsem Isuiovi. ,,Vůbec si nevšiml, že oba jsou jen tvoje klony. Mimochodem," sjela jsem pohledem ,sebe'. ,,Vážně vypadám s tím břichem divně."
Isui mě znovu popadnul do náruče a dal se do běhu. ,,Za chvíli zjistí, že to nejsme my."
,,Myslím, že už to ví. Jak bych jinak mohla používat Shikotsu Myaku?"
,,Hehe, ale překvapilo ho to!"
,,To teda. Nechci bejt za semetriku, ale měl bys pohnout."
,,Dělám, co můžu. Hele, fakt seš těhotná? Nejseš moc těžká...."
,,To nejsem ani normálně....ale kterej machr by dokázal z těch sraček, co jsme tam jedli přibrat? Spíš budu muset po porodu bojovat s anorexií. A to jsem se zezačátku tak hezky kulatila...."
,,Náhodou," ušklíbnul se. ,,Já za ten rok přibral nádherných třicet sedm gramů."
Protočila jsem očima.

Probíhali jsme holým lesem a nedobrovolně za sebou ve sněhu zanechávali stopy. Isui ale nemohl vyskočit do větví, protože stromy byly moc malý a rozvětvený na to, aby se tam bezpečně pohyboval. Několikrát jsem kýchla. Bylo mi jasný, že tohle si odstonám.
Kdesi za náma se začal ozývat ohlušující praskot dřeva. Isui se krátce ohlídnul. ,,Je nám zase na stopě."
,,To se dalo čekat."
,,Mohl bych použít další klony, ale proti Kabutovi jsem slabej i jako originál, natož takhle....jen kolem nich projede a zničí je, jako nic."
Třela jsem si zmrzlý prsty. ,,Nech mě to promyslet....."
,,Na to nemáme čas, sousedko. Rozdělíme se."
,,To je podle tebe řešení?!"
Ze zad mu vystřelilo několik zakrvácených kostí. Trvalo mi pár vteřin, než jsem je identifikovala. ,,Proboha, to je páteř!"
,,No ne, ty jsi bystrá," odvětil jízlivě. ,,Vezmi to a vytáhni."
,,Děláš si srandu? Nikdy!"
,,Nedělej cavyky!"
,,Ne fuj, na to šahat nebudu! Je to tvoje páteř!"
,,To už jsi říkala. Nezdržuj, nemáme čas na tvoje holčičí oprsky. Hned mi vyroste nová."
Natáhla jsem ruku a dotkla se hladkého povrchu obratlů. Byly živočišně teplý. Ucukla jsem. ,,Asi se pozvracím!"
,,Klidně zvracej, ale vytáhni to!"
Zavřela jsem oči - nenávidím kosti - a prudce s tou věcí trhla. Cítila jsem, jak trochu ztuha vyjel z Isuiova těla asi metr páteře.
,,Lepší," pochválil mě. ,,Ještě kousek."
Otřásla jsem se. ,,To je odporný! Zajímalo by mě, kdo z vás tu Kekkei genkai objevil jako první! Koho asi napadlo vytáhnout si z těla páteř?!" zabrala jsem a zatáhla ještě jednou. Tentokrát jsem cítila, jak provazec obratlů opustil jeho tělo.
Usmál se. ,,No vidíš, jak to jde. Teď to zahoď."
,,Co seš to za úchyla, člověče?!" zařvala jsem. Každopádně, tohle mi nemusel říkat dvakrát, mileráda jsem se té věci zbavila. Zvuk lámání stromů se k nám pořád přibližoval.
Odhozená páteř se pohnula a začala se trochu měnit. Než jsem se nad tím stačila nahlas podivit, na několika místech popraskala a vyrostly z ní kostěný nohy, podobný pavoučím. Věc se zvedla ze sněhu a rozběhla se za náma, přitom se pořád dotvářela.
Valila jsem na to oči. ,,Tohle je zase co....?"
,,Tohle je jeden z nejvíc cool summonů vůbec." odvětil. ,,Instantní zvířátko v páteři..."
Stvoření se samo domodelovalo, přidělalo si několik dalších kostí, vyrůstajících z původně Isuiovy páteře. Konečná podoba připomínala něco mezi metr vysokým koněm a hadem s nohama. Jo, zní to divně, ale proboha, vyrostlo to z jeho páteře! Jak by to mohlo být normální?!

,,Připrav se," řekl. ,,Posadíš se na to."
,,Ani mě nehne!"
,,Ale no tak, tchýně. Spolupracuj." přesunul se blíž ke stvoření. ,,Sekitsui," oslovil to. ,,Odneseš tuhle hysterku do Chakrové. Nebo minimálně do Lesa Chakry."
Zvíře neprojevilo nic, co by nasvědčovalo souhlasu, ale Isui to zřejmě ani nepotřeboval. Trochu nemotorně mě posadil na hřbet té ošklivé věci, co si před nedávnem vysoukal ze zad. S mírným odporem jsem se chytila dvou výrůstků, těsně za hlavou, abych nespadla. Nohama jsem se automaticky zahákla za nejjistější opěrnej bod a přikrčila se, jako bych letěla na Eonovi. Isui se ujistil, že se držím a pak mě pustil.
,,Doufám, že to stihnete aspoň do Lesa Chakry - tam už budeš v bezpečí. Sekitsui vydrží, dokud ho bude pohánět moje chakra."
Stiskla jsem zuby. ,,Chceš říct, dokud neumřeš. Snad s ním nechceš bojovat?"
Pousmál se tím svým poťouchlým úsměvem. ,,Víc už mi vzít nemůže. Tys mi dala svobodu, aspoň na chvilku a tohle bude čistě moje rozhodnutí. Chci zkusit, jak dlouho ten šašek vydrží."
,,Zamítá se." zavrtěla jsem hlavou. ,,Utečeme spolu, taková byla naše domluva. Já nejsem důležitější než ty, nejsem lepší člověk a nemám vyšší cíle. Nemám proto právo utéct, když tě tu..."
,,Hele, nebuď jako on, sousedko." zakřenil se. ,,Nekecej mi do života."
,,Nedovolím ti zastavit se."
,,Sekitsui," promluvil zase na tu potvoru. ,,Ať ti řekne cokoliv, nezastavuj se dřív, než v Chakrové. Ona z tebe neseskočí, ale možná tím bude vyhrožovat."
,,Ty idiote, opovaž se....!"
,,Zajdi za mě na Keimeiský ostrovy," přerušil mě tónem, jako by mě žádal, ať si rtěnkou namaluju klaunskej nos. ,,Asi to nestihnu."
Stiskla jsem rty. ,,Stihneš. Půjdu tam, abych se o tom přesvědčila a počkám."
Pousmál se. ,,Zkusím to."
,,Opovaž se přijít pozdě."
,,Rozkaz sousedko. Ty mi zase slib, že nakonec vyhraješ." sotva to dořekl, zastavil se, takže mi rázem zmizel z pohledu. Zato jeho mazlík běžel dál obdivuhodnou rychlostí. Neměl oči ani nos, takže nechápu, jak se mohl tak mistrně proplítat mezi stromama. Netrvalo dlouho a země se začínala zvedat, když jsme vybíhali na ty kopce, o kterých se Isui předtím zmiňoval. Podle jeho slov měly končit u Lesa Chakry.
Dodneška mi nedochází, co přimělo Isuie považovat mě za osobu, která by měla přežít. Jasně, chtěl se Kabutovi pomstít za léta otroctví, i když věděl, že nemůže vyhrát. Ale to mohl udělat i bez toho, aby mě poslal domů. Možná ve mě viděl něco, co považoval za dobrý. Třeba doufal, že zvládnu věci urovnat, zničit Duši démona a pak pomoct Spojenecké armádě porazit Kabuta. Taky ale mohl tušit, jak to ve skutečnosti dopadne. Tak jako tak, smrt Kabuta figurovala v obojím - ať už se Duše probudí, nebo ne. Jako jedinýho z lidí, co se obětovali, abych já mohla jít dál jsem ho nezklamala. Ostatní ve mě viděli naději na mír, ale on pravděpodobně jenom doufal, že vykrosím Kabutovi držku, když to sám nezvládne.
Kdo ví. Isui byl zvláštní člověk.

Dokud jsem seděla na zádech té věci, věděla jsem, že je Isui v cajku. Každej druh summonu totiž zmizí, když jeho majitel zemře. Sekitsui běžel pořád stejně rychle a nezdálo se, že by mu ubývalo sil. Jak by taky mohlo, když neměl svaly, krev....takovou drobnost, jako plíce. Byla to jen konstrukce z kostí, takže bylo pochopitelný, že necítil únavu. Jsem si jistá, že by dokázal běžet třeba celou věčnost, kdyby tak dlouho žil jeho majitel.
Vyběhnul nahoru po stráni a obratně přeskákal několik kamenů, protože vrcholky kopců se pozvolna měnily ve skálu. Kosti, ze kterejch byl složenej tak praskaly a hýbaly sebou, že jsem si kolikrát myslela, že se tvor musí rozpadnout. Ale on ukrajoval metr za metrem, jako by se nic nedělo. Dosáhli jsme vrcholku jednoho z hřebenů a on seskočil několik metrů dolů, než bezpečně přistál na svahu. V první chvíli mě napadlo, jak je dobře, že už mám před porodem. Protože absolvovat tohle ve čtvrtým měsíci, Tonda by nemohla přežít. I tak budu mít co dělat.
Sekitsui se najednou zastavil na jednom z výběžků. Tak mě to překvapilo, že jsem málem spadla. Isui mu přece říkal, ať se nezastavuje, leda v Chakrové.
Celé jeho tělo se začalo klepat jako osika. S leknutím jsem se z něj svezla a hned se až po kolena zabořila do sněhu. Nohy jsem už beztak měla úplně promrzlý, takže mě spíš pálily. Prsty jsem skoro necítila. Odstoupila jsem několik kroků.
Nohy se náhle oddělily od páteře, která se rozpadla na jednotlivý obratle. Celé tělo Isuiova summonu se sesypalo do sněhu a až na pár lehkých částí v něm zmizelo. Cítila jsem v očích slzy. Hned jsem je setřela, protože mrazivej vítr by z nich rychle vytvořil mrazivej bič na moje tváře.
,,Nemohl jsi vydržet ještě chvíli?" zašeptala jsem. ,,Poslala bych ti z Chakrové pomoc...."
Nebyl ale čas stát a brečet. Isui se svobodně rozhodnul, ale pokud tu budu stát a nechám se Kabutem zase chytit, pak bude jeho gesto úplně zbytečný. Náhle jsem si uvědomila, že mě třísla studí o něco víc, než zbytek těla. Skoro jako by na ně někdo chrstnul kýbl vody....
Zmateně jsem zvedla sukni kimona a přejela si rukou po vnitřní straně stehna. Mráz všechnu tekutinu rychle likvidoval, ale přece jen jsem prsty vytáhla navlhlý od bezbarvé tekutiny. Zachvěla jsem se, spíš hrůzou, než zimou.
,,Ne....teď ne!" znovu jsem si přejela rukou po třísle, ale nebylo pochyb. ,,No, moje milá," promluvila jsem k dítěti. ,,Ve všem máš být po tatínkovi, ale ode mě sis musela vzít zrovna tu pitomou vlastnost dělat všechno v tu nejblbější chvíli! Nemůžeš to ještě vydržet?!"
Jako v odpověď mi břichem projela bolest. Tentokrát už to nebyla ledajaká křeč, ale stah. Srazilo mě to na jedno koleno, ale sníh už mě ani nestudil. Ledovej vítr tak zbičoval moji pokožku, že jí nevadily ani ledový krystalky. Docházely mi síly, nejradši bych se natáhla na zem a čekala, až mě někdo najde. Ale okolo nikdo nebyl, tentokrát jsem si musela pomoct sama. Minimálně se odtud dostat, protože pro Tondu by bylo devastující narodit se do téhle situace. Podívala jsem se dolů, stromy Lesa Chakry už byly na dohled. Už jenom kousek. Jakmile se dostanu do Lesa, Yokai a senzibilové se o mě dozví. Ale to bez chakry nedokážu....
Sepjala jsem ruce a uvolnila trochu chakry. Pečeť bolestivě zajásala. ,,Henge no Ookami...."
Jakmile se můj obličej protáhnul a tělo dopadlo na všechny čtyři končetiny, udělalo se mi o něco líp. Srst izolovala kůži od větru a mrazu a ta trocha tělesnýho tepla mi dodala další dávku síly. Přišel další stah, ale nebyl už tak nesnesitelnej, jako předtím. Co nejrychleji, ale s notnou dávkou opatrnosti jsem začala sbíhat svah. Snažila jsem se ignorovat čím dál intenzivnější bolest a únavu. Kabuto mě každou chvílí doháněl.

Nemohlo mi to trvat dýl, než deset minut, ale mě se to zdálo jako věčnost. Mezi stromy Lesa jsem spíš vkulhala, než naklusala. Hned na okraji se mi podlomily nohy, ale donutila jsem se zvednout. I když o mě už senzibilové museli vědět, byla jsem tak vystrašená, že jsem potřebovala nějakou pomoc hned. Zaklonila jsem hlavu a zavyla ze všech sil. Jakoby v odpověď se z vrcholku kopce, co jsem právě seběhla ozvalo ohlušující Mandovo zasyčení. To mě pobídlo.
Klusala jsem sněhem, co nejrychleji to šlo, ale vzdálenost se ukrajovala jenom hodně pomalu. Byla jsem těžká, nedovedla jsem běžet po povrchu bílé pokrývky a bořila jsem se do ní až po kolena. Zvednout nohu a udělat krok bylo pokaždé těžší a těžší. Stahy nabíraly na intenzitě.
Zpoza stromů se vypletlo několik vlků, reagujících na moje zavytí. Obklopili mě a běželi se mnou. Několik zřejmě ucítilo Mandu a vyběhlo mu naproti. Se mnou zůstaly dvě samice a tři samci, kteří mě povzbuzovali.
Jedna je zraněná. zkonstatoval silněšjí z nich, veliký vlk s temně šedou srstí.
Dostala jsem tak silnej stah, že bych nejraději vykřikla. Takhle z mé vlčí tlamy vyšlo jenom bolestný zaštěknutí. Klopýtla jsem a spadla přední částí těla do sněhu. Jedna vypouští své mladé. odpověděla jsem stěží a znovu se zvedla. Udělala jsem ale jenom pár kroků a znovu zapadla do sněhu. Dál to nešlo.
Smečka cítí velkého tvora-hada.
Souhlasně jsem zavrčela. Tvor-had chce ublížit mláděti.
Tvor-had nedokáže porazit Smečku.
Jedna z vlčic, veliká a hubená fena přišla ke mě a očichala mě. Měla srst skoro stejně bílou, jako já, jen hřbet měla našedlý. Vrhla jsem mladé už tři zimy, řekla mi. Neměj strach, Jedna. Zůstanu a pomohu ti s tvým mladým.
Kontrakce už přicházely v pravidelných vlnách. Natáhla jsem se do sněhu, nezvládla jsem jí ani poděkovat. Napadlo mě, že se musím proměnit zpátky, ale nebyla jsem toho schopná. Z celé situace jsem byla vyděšená, přála jsem si, aby tohle už bylo za mnou, ať to dopadne jakkoliv. Kéž by tu byl Ryuk....
Jedna se třese. poznala vlčice. Není důvod cítit strach. Lež jako ve spánku a chytej mnoho vzduchu.
Pochopila jsem, že se zřejmě mám uvolnit a dýchat. Nikdy mě nenapadlo, že moje porodní bába bude vlk. Kdybych neměla takový bolesti, možná bych se i zasmála. Mladší z vlčic okolo mě začala odhrabávat sníh až na hlínu, aby se dítě nenarodilo do sněhové pokrývky. Znovu jsem se pokusila proměnit zpátky, ale bolest mi nedovolila soustředit chakru. Budu to prostě muset zvládnout....a přijmout následky, ať budou jakýkoliv.
Cítila jsem bolest kdykoliv jsem zatla svaly, ale zároveň mě cosi nutilo vypudit to ze sebe. Stará vlčice byla pořád u mě, jak slíbila. Z dálky se ozýval štěkot vlků, co zřejmě napadli Mandu. Snažila jsem se je nevnímat.
Mladé nikdy nechce ven, říkala mi vlčice, jako by se nic nedělo. Jedna ho musí vyhnat.
To jsem věděla i bez ní. Počkala jsem na další stah a zároveň s ním zatlačila. Bolelo to, ale bylo to třeba. Nic se nedělo, ale vlčice cítila potřebu mě uklidnit. Vlci jsou vždycky nesví, když jeden z nich trpí.
Jedna si vede dobře. Brzy vyvede své mládě na první lov.
Trvalo mi to asi sedm nebo osm kontrakcí, než začala ta nejsložitější část porodu. Mladší vlčice, čumákující okolo zavrčela.
Vidím ho.
Slyšíš, Jedna? štěkla starší, co mě pořád tak poučovala. Použij sílu, musíš být rychlá jako při lovu zvířat-věcí. Tvé mladé musí chytat vzduch.
To se jí to kecalo! Zmítala jsem se a kňučela, pořád jsem doufala, že se mi podaří proměnit se zpátky. Když ale přišla další vlna bolesti, přemohla jsem se, zadržela dech a znovu zatlačila. Zároveň jsem si přísahala, že až mi zase Sentarou bude tvrdit, že nejhorší bolest na světě je dostat holenním chráničem do koulí, urvu mu hlavu...

Nakonec, po asi osmi minutách té nejhorší bolesti, co jsem zažila - a že jsem toho zažila hodně - přišla úleva. Zůstala jsem ležet na boku a oddechovala jsem, do čehož mi občas ještě uniklo nějaký to zakňučení. Čekala jsem, že uslyším křik nebo něco, nějakou známku toho, že co jsem porodila, je naživu. Ale slyšela jsem zase jen starou vlčici.
Jedna vrhla mládě lidí-věcí....?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama