***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD4 - Akuma no tamashi 45

27. října 2012 v 12:46 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona

To dobré i to zlé


S námahou jsem se pohnula. Jediný, co se mi v tu chvíli chtělo, bylo spát. Znervózňovalo mě ale, že nic neslyším. Jestli se moje dítě narodilo jako člověk, podle vlčice, proč neplakalo?
Žije mladé? dostala jsem ze sebe s námahou.
Starší vlčice dítě zřejmě očichávala. Nechytá vzduch.
Mladé nekňučí. Nebude lovit, ani běhat. usoudila mladší.
Chtěla jsem vstát a alespoň se podívat, ale nebyla jsem toho schopná. Porod je náročnej i pro lidi, ale já jsem ve vlčí podobě porodila lidský dítě. To je na vlčici docela velký sousto. Pokud jsem vypadala tak, jak jsem se cítila, tak muselo být okolo spoustu krve. Zajímala mě ale jenom moje dcera. Zoufale jsem přemýšlela, jak říct vlčicím, že jí musí uvolnit dýchací cesty. Plácnout do zad nebo něco. Podařilo se mi natočit hlavu, takže jsem koutkem oka viděla mladší ze samic, jak svým tělem zahřívá něco malýho a nafialovělýho, co jsem dobře neviděla. I když předtím naznačila, že musí být moje dítě mrtvý, byla jsem jí vděčná, že ho zkouší zahřát.
Ucítila jsem přítomnost člověka. Dotyčnej zřejmě seskočil ze stromu, protože se ozvalo krátký žuchnutí. ,,U Jashina..."
Slyšet ten hlas bylo jako ta nejkrásnější symfonie. Zavrtěla jsem se a zakňučela. Pootočila jsem hlavu a uviděla chlápka v Yokai uniformě - naprosto nepochybně Ryuka. Zřejmě mě poznal podle chakry, protože se na mě podíval. ,,Aoi! Co se sakra...." jeho oči padly na dítě. Udělal několik rychlých kroků k nám.
Starší vlčice mu zastoupila cestu, bojovně se rozkročila a vycenila tesáky.
Zavíraly se mi oči, jen stěží jsem na ni promluvila. Přítel....člen smečky Jedné....
Obrátila se na mě, zvedla ocas, staženej mezi nohama a odplížila se mu z cesty. Ryuk hned přiskočil k mladší vlčici a sebral od ní to, co jsem pořád neviděla. Hořela jsem zvědavostí, nedočkavostí. Nejradši bych vyskočila, vyrvala mu ji z rukou a vlastní chakrou rozpumpovala její srdce.
Ryuk byl ale naštěstí skoro stejně schopnej doktor, jako já nebo Tsunade. Zabralo mu to jen pár vteřin, ozvalo se lehký plesknutí a téměř hned po tom se lesem rozezněl přesně ten řev, co jsem toužila slyšet víc, než cokoliv na světě. Dítě křičelo tak hystericky, jako by ho někdo píchal špendlíkem do oka. Kdyby to vlci uměli, rozesmála bych se.
Ryuk pokleknul u mé hlavy, v náručí držel křičící uzlíček, vyrobenej z jeho pláště. ,,Stihl jsem to." oznámil mi ulehčeně. ,,Bude v pořádku."
Vydala jsem krátký odfrknutí.
,,Nezavírej oči," napomenul mě. ,,Takhle nemůžeš zůstat. Asi se nezvládneš proměnit, že?"
Pokusila jsem se postavit, ale spodní částí těla mi hned projela bolest. Rezignovaně jsem se zase položila a zavrčela.
,,Chápu." kývnul. ,,Co tě to vůbec napadlo? Proboha...co to napadlo mě, ptát se tě v téhle chvíli? Pak mi to budeš muset vylíčit, určitě to bude zajímavý příběh. Stejně jako vysvětlení toho, kde jsi byla celé dva měsíce. Ale teď ti musím přerušit tok chakry, abych zrušil tvoje Henge. Souhlasíš?"
Doopravdy na můj souhlas nečekal. Přendal si řvoucí uzlíček jen do jedné ruky a druhou mi přiložil z boku na hrudní koš. Cítila jsem mravenčení, když jsem začala usínat....
Krátce mě probudil k vědomí mráz. A Ryukův hlas.
,,Aoi? Jak je ti?"
Odpověděla jsem mu, tentokrát z mé pusy vycházely lidský slova. ,,Hroz..ně...."
,,Za pár vteřin tu budou ostatní. Dostaneme tě do vesnice."
,,Nikomu...to...nesmíš říct.....přísahej...." vydechla jsem už v mrákotách.
Hned pochopil, co mám na mysli. ,,Přísahám." kývnul. ,,Nikomu neřeknu, jak se tvoje dítě narodilo."
Poděkovat jsem mu už nestačila, ztratila jsem vědomí.

Znovu jsem se probrala už v teple. Když jsem otevřela oči, přímo před nima ležela moje ruka. Normální, lidská ruka s pěti prsty. Zaostřila jsem na stěnu našeho pokoje. Ze srdce mi spadnul obrovskej kámen, když jsem si dala dohromady, že jsem v Chakrové. Po té době v zajetí zase doma.
Vzpomněla jsem si, že Ryuk zrušil moje Henge už v lese. Pokud se mi to nezdálo. Doufala jsem, že ne. Že nikomu neřekne o tom, že se Arie vlastně narodila vlčici. To byla věc, co jsme si on a já měli vzít do hrobu.
Jakmile jsem pomyslela na Arii, začala jsem po ní pátrat. Ještě jsem ji ani neviděla, nedotkla se jí. Potřebovala jsem se ujistit, že i přes to všechno je v pořádku. Obrátila jsem hlavu na druhou stranu a zabručela několik mdlých nadávek, když mi v ní zatřeštilo. Měla jsem zřejmě trochu horečku - ale to se dalo čekat. Budu ráda, když neslíznu pořádnej zápal plic, po té mé akci ve sněhových vánicích jenom v kimonu.
Ulehčeně jsem vydechla a ten vzdech v sobě skrýval všechny strasti posledních devíti týdnů. ,,Jsem....doma....."
Někdo mi položil ruku na čelo a několikrát přejel palcem sem a tam po mé horké kůži. ,,Klid." slyšela jsem. ,,Všechno je už v pořádku."
Zamžourala jsem na hlavu nade mnou. ,,Kine? Seš to ty?"
,,Jasně. Jsem tu pořád. Jak je ti?"
,,Kde je moje dcera?"
V zorným poli se objevil i Ryuk. ,,Obě jste měly štěstí." řekl mi. ,,Je v pořádku."
Kin se usmál. ,,Musíš poděkovat kapitánu Taronovi. Jen díky tomu, že vás našel tak rychle se teď můžeme radovat."
Podívala jsem se Ryukovi do očí. ,,Poděkuju mu." hlesla jsem. ,,I když pochybuju, že najdu ty správný slova abych vyjádřila, jak moc jsem mu vděčná."
Jashiňák zavrtěl hlavou a někam mi zmizel. ,,Myslím," prohlásil ,,že nečekal díky nebo odměnu, když to dělal. Pravděpodobně je rád, že jsi v pořádku. Tady." přišel ke mě s uzlíkem v rukou. Tentokrát už to nebyl jeho plášť, ale bílá zavinovačka, co mi podával. Když dítě vzbudil tím, že ho zvednul, začalo zase mrzutě plakat.
Kinran shrnul přikrývku a chytil mě kolem ramen, aby mi pomohl trochu se posadit. Vytáhla jsem se do polosedu a opřela se zády o zeď. Bolelo mě celý tělo od pasu dolů, ale to jsem vůbec nevnímala. Měla jsem oči jenom pro tu věc v Ryukově náruči. Sklonil se a podal mi ji.
Přivinula jsem ji k sobě, jako bych ji už nikdy nehodlala pustit a poprvé se podívala do obličeje své dceři. Neměla skoro žádný vlasy, jen nekolik světlých chloupků na červené hlavičce. Byla celá rudá od toho, jak nepřetržitě ječela. Oči měla zavřený, takže jsem neviděla jejich barvu, ale byla jsem si jistá, že jsou modrý. Většina miminek se přece rodí světlovlasá a světlooká a to se mění až kolem druhýho až třetího měsíce. Chytila jsem ji za ručičku, kterou se jí podařilo vymanit ven z peřinky a teď jí nespokojeně šermovala ve vzduchu. Měla oproti mým tak malinký dlaně, že bych je klidně ukryla obě v jedné svojí. Mimoděk jsem spočítala, jestli má správnej počet prstů. Nehty měla tak drobounký, že mi to připadalo až neskutečný. Uvědomila jsem si, že brečím.
,,Můj bože, je krásná..." dostala jsem ze sebe dojatě. ,,Nejkrásnější ze všech."
,,To jo," souhlasil se smíchem Kin. ,,Ale až přestane řvát, bude se mi líbit víc."
,,Vždyť řve krásně."
Jashiňák poodstoupil. ,,Podle kapitána Tarona se narodila zhruba v pět hodin a třicet minut odpoledne. Bylo mi řečeno, že to prý matky většinou zajímá. Jinak váží tři kila a má padesát jedna centimetrů. Jen tak pro info."
,,Macek." poznamenal Kin. ,,Asi po tátovi. Zdá se mi to, nebo je tohle Sentarův nos?"
Zaostřila jsem dítěti doprostřed obličeje. ,,No jo, vypadá to tak...."
Ryuk se přesunul ke dveřím. ,,Řekl bych, že má hlad." oznámil stručně.
Kin se podíval na mě a trochu zrudnul. ,,Jo....jasně...to je logický." fofrem skočil k Ryukovi. ,,Kdybys něco potřebovala..."
,,Zavolám." ujistila jsem ho se smíchem.
Vyšli z pokoje a Ryuk zavřel dveře. ,,Poslal jsi jestřába Sentarovi?"
,,Už před hodinou." odpověděl Kin tlumeně. ,,Řekl bych že tu brzo......" jeho hlas se ztrácel, když scházeli po schodech.

Věnovala jsem pozornost své dceři, která se o ni zuřivě hlásila. Doopravdy musela být vyhládlá. Narazila pusou na záhyb peřinky a hned ho začala žmoulat. Když zjistila, že jí vlastně nechutná, vystrčila ho jazykem ven a pokračovala v tirádě.
,,Chvilku vydrž," snažila jsem se ji utišit. ,,Pro mě je to premiéra jako pro tebe. Ale už na tom makám." prsty jsem hledala pásek čistýho županu, co jsem měla na sobě. Říkala jsem si, že na tom přece nemůže být nic těžkýho a že od teorie je jen krůček k praxi.
Nakonec se ten krůček ukázal být spíš pořádným skokem. Jednak jsem zjistila, že na rozdíl od mé romantické představy najivní prvorodičky, reálný kojení je docela bolestivá záležitost. Hlavně to první. A jednak jsem si nebyla jistá jak dlouho bych ji vůbec měla nechat sát. Odtáhne se snad sama, až bude mít dost, nebo to musím poznat já? Z jejího spokojenýho výrazu a hlavně z toho úžasnýho ticha jsem ale usuzovala, že zatím je všechno v pořádku.
Byla to holka na svým místě a rozhodně nezapřela, kdo je její matka; po pěti minutách, kdy jsem si nebyla jistá, jestli se ještě krmí, nebo jenom tak blbne mi došlo, že usnula. Odtáhla jsem ji a zahalila se. Vůbec nezaregistrovala, že se s ní něco děje, chrněla jako špalek. Celá já.
Opřela jsem se pohodlně do polštáře a položila si ji na sebe. Pozorně jsem prozkoumávala každej detail jejího obličeje a potýkala se s faktem, že je to skutečně moje dítě. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Že ten tvor, co mě poslední čtyři měsíce kopal zevnitř do břicha, kterýho jsem mnohdy musela chránit až do vyčerpání svých sil je konečně venku, v mé náruči. Kin měl pravdu, nos měla zřejmě po Sentarovi, stejně tak uši. Ruce naštěstí malý, po mě.
Ale i kdyby měla tykadla a sedm nohou, bylo by mi to jedno. V té chvíli jsem totiž věděla, že ať se stane cokoliv, budu tuhle holčičku nadosmrti milovat. Věděla jsem to hned, jak jsem se na ni podívala. A všechno, co jsem musela udělat, čím jsem prošla a jak jsem trpěla bylo zapomenutý, protože za její život to stálo.
Je tohle to mateřský pouto, co se o něm tak mluví?

Upadla jsem do dřímoty, částečně způsobené horečkou, částečně vyčerpáním. Byl to ale hodně neklidnej spánek, protože kdykoliv se malá pohnula, já byla jako na jehlách. Jí to bylo očividně fuk, stejně jako celej svět. Největším artistickým výkonem, co předvedla bylo protáhnutí se a zívnutí, že by se za něj nemusel stydět ani Shikamaru.
To, co mě probudilo naposledy nebyl ani pohyb dítěte, ani pláč. Dole se rozrazily dveře, ale tak hlasitě, že to otřáslo celým domem. Po kratičké pauze něco dusalo po schodech. Trochu mi to připomínalo parní lokomotivu.
,,Nechtěl by ses napřed uklidnit?!" slyšela jsem Kina rozčileně.
,,Radši uhni." ozval se vždy věcný Ryukův hlas.
Napadlo mě, že pokud je ten buldozer venku můj snoubenec, byla to skutečně moudrá rada. Když se totiž moje zelenooká polovička rozběhla, nezastavila ho ani betonová zeď. A to jako nepřeháním - jednou vám tu historku povím.
Když rozrazil i dveře do pokoje, dítě se vzbudilo a začalo mrzutě řvát.
,,Skvěle," vydechla jsem s lehkým úsměvem a pohladila ji po hlavičce. ,,Před chvílí usnula."
Vrhnul se k posteli a přistál na kolenou jako John Travolta v Horečce sobotní noci. Objal mě tak drtivým způsobem, jako to umí jen on, takže jsem zalapala po dechu.
,,Dva měsíce...." procedil. ,,Dva měsíce a tohle je první, co mi řekneš?!"
Odkašlala jsem si. ,,Jak myslíš, tak znovu. Dusíš mě, ty osle!"
Konečně mě pustil a zadíval se mi do obličeje, jako by hledal zranění nebo jakoukoliv jinou známku toho, že nejsem v pořádku. I já jsem si ho prohlížela. Byl trochu špinavej, bůh ví, kde lítal. Kruhy pod očima, nezdravá barva a pohublý tváře - to se dá zpravit za chvíli. Všimla jsem si větvičky, zapletené v jeho uhlových vlasech. Zvedla jsem ruku, opatrně ji vymotala ven a odhodila na noční stolek.
,,Na mě nehleď, znáš každej detail mýho obličeje." usmála jsem se a pozvedla uzlík. ,,Spíš se seznam se svou dcerou."
Konečně se obrátil taky na dítě. Nevěřícně pozoroval její obličej, jako by v životě neviděl mimino. Jsem si jistá, že jeho myšlenky byly hodně podobný těm mým před chvílí. Tonda jako by věděla, že je středem pozornosti, začala halekat ještě víc. Nespokojeně šermovala ve vzduchu rukama a poskytovala nám oběma parádní výhled na svoje bezzubý dásně. Opatrně poodkryl peřinku, aby jí líp viděl do tváře. Musím přiznat, že jsem se trochu hloupě lekla, aby jí nějak nechtěně neublížil. Jeho ruka byla oproti její hlavě tak obrovská, že mi v tu chvíli připadal jako obr. Jednou pěstičkou na něj narazila, na okamžik ho drapla za prst a když zjistila, že je ta věc moc tlustá na to, aby ji pořádně chytila, pustila ho a pokračovala ve výstupu.
Viděla jsem, že nemá daleko k slzám. Úplně zapomněl na všechno ostatní, když ji pozoroval. ,,Arie...." zašeptal. ,,Ty jsi ta nejkrásnější slečna, co jsem kdy viděl."
Tohle donutilo mě znovu plakat. Ani jsem se nesnažila to zadržet - když ne on, já za nás oba. Asi jsem vážně jenom náladová holka.
Sklonil se, aby ji políbil na čelo. Chvilku tak setrval, nechal svůj obličej těsně u jejího a vnímal jen, jak o něj otírá svoje malinký ruce. V tu chvíli ta malá potvůrka přestala plakat. Párkrát se prudce nadechla, jednou zakašlala a bylo po výstupu. Prsty pořád plácala do Sentarovy tváře, jako by se snažila zjistit, co to vůbec je.
,,Vítej na světě."
S úsměvem jsem ji přitáhla k sobě a taky jí dala pusu na čelo. ,,Tak poslouchej, beruško. Tenhle necivilizovanej hromotluk s obrovskýma rukama je tvůj táta."
Sentarou se krátce zasmál a pořád ji hypnotizoval s obrovskou dávkou něhy.
,,Tvým údělem dalších minimálně patnáct let bude dohánět ho k šílenství. Musíš totiž pomáhat mámě - to jsem já, kdybys to nevěděla."
Opatrně ji pohladil po tvářičce. ,,Jenže máma to už občas přehání, víš. Neber si z ní příklad."
,,Kecá."
,,To si povíme, až ji líp poznáš." usmál se na podřimující holčičku.
Trochu jsem ji nadzvedla. ,,Na. Pochovej si ji."
Rázem se mu v obličeji objevila nefalšovaná hrůza. ,,Já?"
,,Ne, ten za tebou."
Kinran, co postával s Ryukem u dveří si odkašlal. ,,Jasně, že ty, dědku."
Sentarou vstal a pro jistotu couvnul několik kroků zpátky. ,,Nikdy jsem dítě nechoval..."
,,Všechno je jednou poprvé." nedala jsem se. ,,Tak nebuď baba."
,,Co když jí něco udělám?"
,,Jako třeba co? Předpokládám, že do hlavy ji kousat nebudeš."
,,Mohl bych ji upustit...."
Pozvedla jsem obočí. ,,Ale no tak, takovej lempl snad nejseš ne? Co tě znám, neupadnul ti ani štětec na psaní a ty se teď bojíš, že pustíš na zem naše první dítě? Prosímtě."
Váhavě udělal krok vpřed a posadil se na okraj postele. S námahou jsem se nadzvedla a podala mu ji. ,,Polož si ji na předloktí," radila jsem mu. ,,Hlavně jí drž hlavičku. Bude nejlepší, když si ji položíš do ohbí lokte."
Držel jako socha, aby neudělal jedinej nepatrnej pohyb. Takže jsem mu dítě do náruče spíš naaranžovala, než aby si ho skutečně vzal. Když jsem ji držela já, vypadala docela velká, protože padesát jedna cáků je přeci jen úctyhodná velikost vezmu-li navíc v potaz, že přišla na svět o měsíc dřív. U něj se z ní ale stal tak malinkatej uzlíček, že doopravdy vypadala, jako by se mohla každou chvíli rozbít.

Využila jsem chvilky klidu a položila se do polštáře. Vydechla jsem a sáhla si na čelo. Horečka neustupovala a měla jsem dojem, že mě i začíná bolet na hrudi. Zápalu plic se zřejmě nevyhnu.
,,Jak se cítíš?" zeptal se Ryuk a popošel blíž. Dokonce i Sentarou se přestal kochat Ariiným obličejem a podíval se na mě. Nepřestával ji ale lehce pohupovat.
,,Řekla bych, že se vyspím a budu v pořádku." pokusila jsem se o úsměv. ,,Bylo toho na mě trochu moc."
Přikývnul. ,,Chápu."
,,Až ti bude líp," přidal se Kin. ,,Myslím, že nejsem sám, kdo má spoustu otázek."
Sentarou se jen ušklíbnul a dál se věnoval dítěti. ,,Jak může být tak malá....?"
Nechala jsem si svůj komentář ohledně vcelku sloního vzrůstu našeho potomka a jen ho sledovala. Asi každá holka ráda pozoruje chlapa s malým dítětem, takže se mi nesmíte divit, že jsem nemohla odtrhnout oči.
Po schodech vyběhnul jeden z Chakrových shinobi. Kromě Sentara, momentálně zaneprázdněnýho jsme se na něj všichni otočili.
,,Aoi-hime, Tenshikage-sama," uklonil se narychlo. ,,Jsem rád, že jste oba zpátky. Bojím se ale, že nesu špatné zprávy."
,,O co jde?" zeptala jsem se místo Sentara, očividně se nacházejícího někde mezi okouzlením a extází.
Skoro nemohl promluvit. ,,Ninjové...tisíce...míří sem...."
Kinran po něm šlehnul pohledem. ,,Cože? Jací ninjové?"
Já jsem ale hned věděla, která bije. Zamračila jsem se. ,,Spojenecká armáda."
Teď už zbystřil i Sentarou. ,,O čem to mluvíš?"
,,Spojenecká armáda je na cestě sem, aby zlikvidovali Chakrovou."
Ryuk se zatvářil znepokojeně, což se u něj nestávalo běžně. ,,Proč by to dělali?"
,,V tom má prsty Kabuto," odvětila jsem a ve stručnosti jim vyjevila intriky toho Orochimarova přicmrndávače. Snažila jsem se vyzdvihnout jenom to podstatný.
Sotva jsem skončila, Sentarou se zamračil. ,,Tomu přece Kage nemohli věřit!"
,,Proč ne?" vmísil se Kin. ,,Pokud bys věřil, že Raikage nechal zabít Yumi, byl bys toho schopnej."
,,No to teda nebyl!"
,,Každopádně, byl jsi pryč." mínila jsem. ,,Neměl to kdo vyvrátit. Shinobi nás teď chcou vyřadit ze hry dřív, než začneme pomáhat Tobimu."
,,Celou vesnici?" v zelených očích mu blýskalo. ,,Jak to mohla Tsunade s Terumi dovolit?!"
,,Pokud ostatní Kage hlasovali," namítla jsem. ,,Neměly moc co dělat."
,,S dovolením," ozval se shinobi, co nám zprávu donesl. ,,Podle hlídek se armáda skládá převážně z Oblačných, Kamenných a samurajů. Je možné, že se Listová s Mlžnou distancovaly....."
,,To je k ničemu." zavrtěla jsem hlavou. ,,Pořád je jich mnohonásobně víc."
Kin si s Ryukem vyměnil zoufalej pohled. ,,Jak bychom je mohli zastavit?"
Sentarou se zamračil. ,,To určitě zorganizoval Raikage! Ten omezenej, cholerickej.....!"
Arie začala plakat. Zmlknul a podíval se na ni. Natáhla jsem se a převzala ji do náruče, kde jsem ji hned začala konejšit.
,,Pššššt, neplakej," hlesla jsem a přivinula ji k sobě. ,,Máma to vyřeší. Nikomu tě nedá...."
,,To by mě zajímalo, jak to máma hodlá vyřešit." utrousil Kin. ,,Pokud tam Tsunade není, nebude tě nikdo poslouchat."
,,Nepotřebuju, aby mě poslouchali." odsekla jsem. ,,Je tu někde Xiaam?"
,,Dole."
,,Zavolej ji, potřebuju, aby se postarala o Arii."
,,Co chceš dělat?" zajímalo Sentara. ,,V tomhle stavu?"
Zadívala jsem se dítěti do tváře. Vypadalo to, že každou chvíli začne znovu plakat. ,,Cokoliv, abych udělala Kabutovi čáru přes rozpočet. Říkám vám, že tahle vesnice nepadne. Když nás Spojenecká armáda nechce na své straně, fajn, stejně jejich válku nepotřebujeme. Ale nezničí náš domov."
Upřel na mě zelené oči. ,,Takže?"
,,Sežeňte mi všechny zajatce, co pracovali pro Kabuta. A já se postarám o zbytek." spustila jsem nohy z postele a sykla bolestí. ,,Pokud mi teda někdo pomůžete ven...."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama