***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD4 - Akuma no tamashi 46

27. října 2012 v 12:47 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona

Vesnice ukrytá v chakře



Když jsem se dobelhala do středu Černýho náměstí, jak Chakroví pojmenovali plácek s mrtvou trávou, kde jsem odpálila Pohromu, většina vesničanů už tam byla. Zemi sice pokrýval sníh, ale i ten měl našedlejší barvu, než je obvyklý. Zpráva o Spojenecké armádě se zřejmě rychle roznesla a teď všichni čekali, co se z toho vyvrbí.
Sentarou se ke mě sklonil. ,,Nemáš moc zdravou barvu...."
,,Taky se cítím příšerně." připustila jsem. ,,Ale bylo i hůř."
Odkudsi se vynořila blonďatá hlava. ,,Ségra!" vyvřísklo děcko.
Přivřela jsem oči a trochu se přikrčila v předtuše jeho obvyklýho, mamutího objetí. On to ale ubrzdil, když viděl, jak vypadám a omezil se jenom na třepání mou nebohou osobou, jako s chrastítkem.
,,Kdes byla?!" halekal a třásl se mnou. ,,Hledali jsme tě úplně všude!"
Měla jsem co dělat, abych ho neohodila. ,,Uklidni se, nebo ze mě vytlučeš máslo!" dostala jsem ze sebe.
Skutečně se začal trochu ovládat. ,,Tohle už víckrát nesmíš udělat!"
,,Jako by to byla moje volba, idiote!"
Davem, co se shromáždil okolo se protlačila Vosa. Měla na sobě upnutý černý elasťáky v kozačkách, tričko s dlouhým rukávem a tmavě modrou vestu - uniforma Shinigami. Takže byla ve službě.
,,Aoi..." vydechla a objala mě. ,,Tohle si nezvykej."
,,Opakuju - jako bych za to mohla!"
,,Splásknul ti pupek." všimla si okamžitě. ,,Takže jsi....? Co se, u všech plešatých, stalo?!"
Ryuk obešel Sentara a postavil se vedle mě. ,,Všechno v pořádku." ujistil ji.
,,Takže se to narodilo?"
Přikývnul. ,,Živý a zdravý."
Vydechla. ,,Díky bohům." hned se zamračila a zapíchla Ryukovi prst do hrudi. ,,A ty! Jestli ještě jednou tak utečeš a necháš mi jenom vzkaz typu ,musel jsem, stav nouze' tak tě namouduši uškrtím!"
Brody se ušklíbnul. ,,Asi by mě napadlo, že máš průjem Ryuku...."
Zasmála jsem se. ,,Strašně ráda vás zase všechny vidím." přejela jsem očima z Brodyho na Ryuka, Kina, pak na Vosu a skončila jsem u Sentara. ,,Myslela jsem, že už k tomu nikdy nedojde. A že zázraky se nedějou....ale zřejmě na tom náš svět není ještě tak špatně, aby vymřely. A doma je doma. Je toho spousta, co si musíme říct, ale teď na to není čas. Voso, vedeš vězně?"
Plácla se do čela. ,,Jo, úplně jsem na ně zapomněla!" otočila se a zmizela v davu. Hned byla ale zpátky s několika dalšími Shinigami, co vláčeli pár chlapů v potrhaných uniformách Limetčiných - vlastně Kabutových - podřízených. Bylo jich sedm.

Ztěžka jsem došla až k nim. ,,Na kolena," přikázala jsem. ,,Do kruhu."
Vosa kývla. ,,Slyšeli jste ji."
Na náš pokyn začali Shinigami uspořádávat zajatce do kruhu, zády k sobě. Na vteřinku mě schvátil záchvat kašle, na plicích mě bolelo a horečka o sobě dávala vědět neuvěřitelným suchem v puse. A já si tu přesto pobíhám v županu. No, to bude ukázková choroba.
Sentarou se ke mě přitočil. ,,Co chceš vlastně dělat?" zeptal se.
,,To, co jsem měla udělat už dávno. Skryju naši vesnici v Chakře - doopravdy."
Zamračil se. ,,Nejsem si jistý, jestli jsi v takovém stavu, abys zvládla cokoliv udělat. Úplně hoříš."
,,Za chvilku mi bude dobře." ujistila jsem ho. ,,Tentokrát to myslím vážně. Ryuku?"
,,Jsem tady."
,,Sežeň sem celou vesnici. Včetně hlídek u Lesa - teď nepotřebujeme žádnou stráž."
Zatvářil se nechápavě, ale bez keců se vydal splnit, co jsem mu uložila. Zmínila jsem se už, jak na něm tuhle vlastnost miluju?
Místo něj se přede mnou objevila Satsuka s Yusu. Prohlídla si mě od hlavy až k patě. ,,No vy vypadáte." sdělila mi. ,,Neměli by vám říkat Modrý anděl, ale Bledá zombie. Co se vám stalo?"
Unaveně jsem se usmála. ,,To je na dlouho."
Podívala se s obavami k Lesu, odkud měl přijít útok. ,,Slyšeli jsme o armádě. Vážně nás jdou vyhladit?"
Kývla jsem. ,,Rozhodně se o to pokusí."
,,Ale vy je nenecháte, nemám pravdu?"
,,Jasně, že nenechám. Neříkala jsem vám snad kdysi, že vás ochráním třeba vlastním životem?"
Yusu se zakřenil. ,,To jsme byli ještě genini!"
,,Genini nebo ne," mrkla jsem na něj. ,,Pro mě se nic nemění. Zase jsem přišla pozdě, nebo spíš na poslední chvíli, ale teď už je to v pořádku. Všechno bude v pořádku, jasný?"
Mávnul rukou. ,,Kdepak, sensei. Tentokrát poprvé jste někde včas."
Satsuka do něj dloubla. ,,Nebudeme ji rozptylovat. Radši pojď najít Densukeho, od rána jsem ho neviděla!" společně zmizeli mezi lidmi.
Seděla jsem a snažila se trochu odpočívat. Tělo mě bolelo od pasu dolů a ještě k tomu mi třeštila hlava. Neuvěřitelně jsem se těšila, až se natáhnu a pořádně se vyspím. Pokud mě teda Arie nechá. Znovu jsem si v hlavě vybavila její obrázek, když jsem ji viděla poprvé a lásku, co jsem pocítila. Až teprve teď jsem pochopila, jak moc muselo Tsunade bolet dát mě pryč. Já bych Arii nedokázala jen tak ukrýt několik stovek mil od sebe a žít každej den s tím, že nevím jak vypadá, co dělá. Trvalo mi čtyři roky, než jsem své matce skutečně se vším všudy odpustila.
Tím víc jsem ale nemohla pochopit Orochimara. Když jsem viděla Sentara, jak chová naši dceru, nedokázala jsem si představit, že by ji nenáviděl. Můj otec ale usiloval o moji smrt už od narození. Bál se mě - ale čeho konkrétně? Že ho najdu a zničím...nebo naopak donutím vrátit se do vesnice? Bál se, že pouto se mnou ho donutí upustit od svých výzkumů a on bude zase normální, řadovej ninja? Kdyby tu byl, zeptala bych se ho.
Naštěstí tady ale není. Kdybych s ním teď mohla mluvit doopravdy jako dcera s otcem, měla bych jedinou otázku: Měla tahle naše oboustranná nenávist vůbec nějakej důvod, co existoval i jinde, než jen v našich myslích?

Když se vrátil Ryuk a oznámil mi, že se celá vesnice sešla na Černým náměstí, přešla jsem k sedmi svázaným zajatcům, kteří klečeli v jeho středu. Hovor v davu pozvolna ustával a několik set párů zvědavých očí se upřelo na mě. Cítila jsem, jak čekají, co udělám. Co udělá bledá holka s horečkou v bílým, nemocničním županu.
Pokusila jsem se překonat přicházející bolest v krku, aby byl můj hlas dostatečně slyšet. ,,Všichni jste určitě slyšeli o Spojenecké armádě, která míří sem," vykřikla jsem a počkala, až utichnou i poslední hlasy. ,,Je to nefér, útok založený na podvodu, ale je to pravda. Nebudu vám lhát když řeknu, že mluvení už nic nezmůže. Ostatní vesnice už naše hlasy slyšet nechtějí - to ale nic nemění na tom, že je nemůžou jen tak umlčet! Chakrová se z mýtu vypracovala až do děsivé skutečnosti, která nahání strach většině shinobi, neschopných používat jen čistou chakru. Neubližovali jsme, přestože jsme mohli - a tohle je jejich odpověď! Dokázali nám, že jsou zase jen další součástí zlem a nenávistí zahlceného světa a obzor jejich empatie sahá leda na špičky jejich nosů. Budiž. Pokud za sebou chtějí nechat zkázu, my jim to vymlouvat nebudeme. Ale jen do té doby, dokud ji nepřijdou rozsévat i sem! Ne do našeho domova!"
Z davu se ozvalo několik souhlasných výkřiků. Poznala jsem, že se mi podařilo je zaujmout.
,,Jdou sem, protože nás chtějí zničit," pokračovala jsem. ,,Ale to se jim nepodaří. Nikdo nedokáže zničit Chakrové. Je nás možná málo, ale máme na své straně největší sílu, co kdy dokázal ninja spoutat! Podívejte se na mě!" rozpažila jsem, aby si mě mohli líp prohlídnout. ,,Obvinili mě z pokusu o vraždu a poslali do toho nejhoršího vězení. Po cestě mě unesl jeden z nejnebezpečnějších ninjů současnosti, který mě držel v zajetí celých devět týdnů! Chtěli mě uvěznit, omezovat, ale stojím snad tady, ne?!"
Další vlna souhlasu.
,,Pečeť na mém rameni mě zabíjí, kdykoliv použiju chakru. Přesto ji používám. Dokázala jsem utéct, před chvílí jsem přivedla na svět dítě a přesto tu stojím! Tisíckrát jsem padla, tisíckrát jsem vstala - a vstanu znovu. Pokaždé se zvednu, dokud mi neusekají nohy a ruce a i pak budu ještě pořád moct kousat. Říkáte, že Aoi tenshi je symbol vesnice. Když nepadnu já, nepadnete ani vy! Všechny ostny hněvu míří na nás, a vidíte - i teď tu pořád stojím! I Chakrová pořád stojí!"
Podařilo se mi vzbudit u nich nadšení. Škoda, že jsem nedodělala školu, u maturity by se ta ukecanost mohla hodit. Měla bych popřemýšlet, jestli potřebuje kunoichi maturitu....
,,A bude stát dál," ujistila jsem je. ,,Dokud do toho mám co mluvit. Tahle vesnice se stala mým domovem a věřím, že i vaším. Nedáme ji jen tak armádě zmanipulovaných pomatenců. Znovu ukážeme, co všechno je v našich silách! Přísahala jsem, že vás budu chránit a to taky splním. Udělám všechno, co budu moct. Chystám se provést techniku, která skryje naši vesnici v chakře, takže ji armáda nenajde. Pokud to ale udělám sama......bude mě to stát život. Vezmu si životy zrádců," ukázala jsem na sedm zajatců. ,,Jako trest za jejich zločiny. Bude to stačit k vytvoření bariéry, ale ne k udržení mě naživu. To máte v rukou vy. Proto se obracím na vás. Já splním svou povinnost ať to dopadne jakkoliv, ale vy mi můžete pomoct, abych to přežila. Je to vaše volba. Budete mi muset půjčit vaši chakru. Nebude to lehké pro nikoho z nás, ale společně to zvládneme. Jenom na vás bude záležet, jestli se Modrý anděl znovu zvedne."
Přešla jsem doprostřed kruhu zajatců a aktivovala svou chakru. Pečeť hned ožila a vzhledem k mýmu už tak špatnýmu zdravotnímu stavu to bolelo o něco víc, než obvykle. Natáhla jsem svoje chakrový vlákna k tělům zajatců a připevnila se k nim.
,,Pomáhali jste Kabutovi nás potopit," pronesla jsem na jejich adresu. ,,Teď si ponesete následky."
Jeden z nich začal prosit o milost, snažila jsem se to ignorovat. Naposledy jsem se rozhlídla po tvářích okolo. ,,Nastal čas, aby Chakrová vesnice zmizela z očí těm, kdo ji chtějí zničit. Udělám, co jsem slíbila, udržím nás v bezpečí! A ne jako Aoi tenshi, ale jako jedna z vás teď prosím - pomozte mi!"

Neslyšela jsem, jakou odezvu měly moje slova. V ten moment, kdy jsem domluvila jsem totiž zároveň uvolnila i svoji chakru. Roztáhla jsem ji, co nejdál to šlo a spřádala složitou síť jednoho velkýho, dlouhodobýho genjutsu. Vybudovat samotnou konstrukci bylo složitý, ale uvést ji do provozu hned, bez chyb a nedostatků, to byl skutečnej problém. Prohlížela jsem každý vlákno, každý místo a upevňovala slabiny. Měla jsem jen jeden pokus, poklice musela být kompletní. Když nebude, pronikne armáda skrz ni a to bude zle.
Začínala jsem cítit, jak se Pečeť roztahuje, kousavě se mi rozlévá přes svaly a kosti. V tu chvíli jsem sáhla po energiích, uvázaných na chakrových vláknech - po Kabutových bývalích poskocích. Čekala jsem, že spojení bude o něco silnější, než když vysávám život ze stromů, ale intenzita lidské energie mě přesto překvapila.
Jasně, už jsem vysávala lidskou chakru. Tentokrát jsem ale nebrala jen ji, sáhla jsem po celé jejich existenci. Jen to mi mohlo dodat potřebnou sílu.
Jako by se pomyslná síť rozzářila, viděla jsem náhle celý genjutsu, celou jeho kopuli, co jsem pracně vytvářela. Mělo pár mezer, který se automaticky zacelily. Cítila jsem Prokletou Pečeť, jak pod obrovským přívalem té živé energie zvenčí ustupuje a zklidňuje se. Byl to takovej nápor života, že ho nemohla vydržet a úplně vychladla. Horečka, co mě doteď tísnila ustupovala tak zřetelně, že jsem v první chvíli měla pocit, jako by mě polili studenou vodou. I bolest na plicích mizela, zranění po těžkým porodu jako by neexistovaly. Dalo mi práci vytrhnout se z té extáze a vrhnout energii tam, kde jsem ji doopravdy potřebovala. S pomocí chakry sedmi zajatců jsem síť vystřelila do dálky, roztáhla ji, co nejvíc to šlo. A energie nedocházela, bylo jí pořád víc a víc a než jsem mrkla, přeskočila jsem hranici, ke které by mě chakra stromů a trávy nikdy nedostala. Poprvé jsem ochutnala, co to znamená vzít si lidský život a řeknu vám, že větší síla neexistuje. Byla to exploze, elektřina, ohromnej náboj co mi dodal pocit, že bych mohla žít navěky.
Zároveň se silou mě ale zaplavily i vzpomínky těch sedmi, všechno, co za svůj život prožili. Připadalo mi, že jsem na jejich místě byla já, chodila jsem do školy, cvičila se v ninjutsu, taijutsu.
Utíkala jsem z rodné vesnice pod rouškou noci na cestě za sílou.
Sledovala jsem, jak před mýma očima zavraždili celou moji rodinu.
Zaprodala jsem se Kabutovi jen abych byla silnější a vyrovnala se bratrovi, do něhož rodina vkládala veškeré naděje.
Uškrtila jsem manželku, protože pocházela z vesnice, s níž jsme začali válku.
Stala jsem se nukenin kvůli slávě, o které jsem snila a která se mi nikdy nedostala.
Volila jsem, jestli se vydat zachránit bratra nebo sestru. Křičela, když oba zemřeli.
Stála před soudem, když mě neprávem obvinili z vraždy, co jsem nespáchala.
Každej z nich měl zlomovej bod, co ho poslal na scestí. Viděla jsem je všechny, některý zavržení hodný....ale někteří prostě neměli na výběr. Nebo už nechtěli mít. Nikdy nebudu moct zapomenout jedinou z osobností, co se mě dotkly. Život je energie a energie nejde zničit. Přesouvá se. Když zemřete, vaše energie se přesune někam dál.
Když jsem vzala životy sedmi zločincům, jejich energie šla skrz mě a uchytila se uvnitř. To proto nikdy nebudu moct zapomenout na jedinou bytost, co jsem zabila tímhle způsobem. Všechny pořád cítím...dohání mě to k šílenství.
Hashirama mě varoval. Já jsem to ale musela ignorovat - právě teď.

Bariéra se rozprostřela nad celou vesnicí a obsáhla dokonce i Les Chakry. Se zavřenýma očima jsem pátrala po jejím povrchu a hledala poslední slabá místa. Našla jsem jen jedno, upevnila ho a šla dál. Všechno se zdálo kompletní. Sepjala jsem ruce do znamení koně a začala genjutsu uzavírat.
V té chvíli musel zemřít i poslední ze sedmi zajatců, protože jsem chakru přestala vnímat tak zářivě. Moje spojení najednou zesláblo a já měla co dělat, abych genjutsu udržela. Chyběl poslední krok, ten nejdůležitější.
Teď techniku dokončím, ale použiju k tomu zbytek své chakry - což pravděpodobně povede k mýmu konci. Cítila jsem, jak moje tělo slábne, sesunula jsem se na jedno koleno, ale ruce neuvolnila z pečetě. Přes látku jsem cítila mrazivý mokro od sněhu, co zvolna prosakoval skrz až na moji holou kůži. Doufala jsem, že na mě nikdo z mých přátel nesáhne, protože v momentálním stavu bych si začala brát i jejich život. Pečeť začala znovu bolet, znovu se pokoušela rozprostřít po mým těle. Horečka se začínala zvolna vracet, stejně jako bolest na plicích a všechno ostatní. Přešla jsem ze znamení koně na krysu a zahájila uzavření.
V tu chvíli jsem znovu ucítila příval chakry, už to ale byla jen ona samotná, bez životních sil. Zato pocházela od stovek zdrojů, silná a jistá. S jejím dotekem jsem plně podepřela bariéru z genjutsu, který jako by ožilo. Pečeť i bolesti podruhé ustoupily, cítila jsem novou sílu. Mimoděk jsem si uvědomila, že se mi podařilo vstát a znovu se pevně postavit na obě nohy. Provedla jsem poslední znamení rukou, hada.
Jutsu se samo uzavřelo a zůstalo viset přesně tam, kde jsem ho umístila. Pro oči neviditelný, ale já přesně cítila, kde se bariéra nachází. Odstřihla jsem se od chaker, co proudily mým tělem jako elektrickým vodičem a ukončila techniku.
Hned, jak jsem otevřela oči, cítila jsem, že bylo jutsu úspěšný.
Rozhlídla jsem se. Chakroví pořád stáli shromáždění okolo, jejich obličeje prozrazovaly vyčerpání. Některý větší, některý menší. Nemusela jsem dvakrát přemýšlet abych poznala, čí to byla chakra, co mi ke konci pomohla a aniž bych to plánovala usmála jsem se. Pokusila jsem se ignorovat těla sedmi zajatců, co se mi válela u nohou.
Ninjové stáli a pozorovali mě, napjatě, jako by čekali, že se najednou zhroutím. Ale to jsem neměla v plánu. Díky jejich pomoci jsem se cítila plná síly, tělo mě nebolelo, horečka zmizela. Jako bych se narodila úplně znovu.
,,Genjutsu je kompletní...." hlesla jsem, ale i tak se moje slova nesly nad ztichlým zástupem poměrně daleko. ,,Buďte na sebe pyšní...díky vám je vesnice v bezpečí. A Aoi tenshi znovu povstala."
I když vypadali vyčerpaně, propukli v jásot.
Děcko se ke mě přitočilo. ,,Vážně je všechno v cajku?"
Neuniklo mi, že i on má čelo řádně zpocený. Usmála jsem se. ,,Úplně. Kolem celé vesnice je bariéra z genjutsu, založenýho na podobným principu, jako Modrý anděl. Když do něj někdo zvenčí vstoupí, jutsu ho otočí o stoosumdesát aniž by si toho všimnul a on vyleze zase ve stejné krajině. Nikdy neprojdou skrz."
Brody se zamračil. ,,Jak dlouho to vydrží?"
,,Dokud budu naživu."
Vyvalil oči. ,,Ale co kdyby sme ti nepomohli a ty exla?!"
,,Tak by se technika zhroutila."
,,Jakej by to pak mělo efekt?!"
,,Nula..."
Zúžil oči. ,,Tys věděla, že ti helfnem!"
Pokrčila jsem rameny. ,,Spíš jsem v to doufala....bylo potřeba spojené síly. Ale nechtěla jsem nikoho nutit. Sjednotit chakru k provedení něčeho tak náročnýho není nikdy příjemná záležitost."
Objevila se u nás i Vosa. ,,Nevěřila jsem tomu, než jsem to zkusila." přiznala vyřízeně. ,,Tos nikdy nemohla zvládnout sama."
Kývla jsem. ,,Jo, to mi bylo jasný. Každopádně jste mě nenechali ve štychu!"

O půl hodiny později jsem už ležela v posteli v pokoji, kde dřív spala Tsubaki - nyní Ariin pokoj - ale chuť na spánek mě úplně přešla. Byla jsem tak nabitá, že mě nic nebolelo a já měla pocit, jako bych právě spala až nezdravě pohodlných dvacet hodin. Když začala Arie plakat, seskočila jsem jako srnka a vydala se aktivně za ní k postýlce, stojící nedaleko.
Sentarou ji nestihl udělat, protože jsme museli pryč a já jsem pak zmizela...no, vždyť víte. Naštěstí Kin, aby neměl pocit, že nic nedělá - a zřejmě taky věřil, že všechno dobře dopadne - tu věc stlouknul místo svého zaneprázdněného pradědečka. Takže jen díky němu teď mělo moje dítě kde spát. I když momentálně nespalo.
Opatrně jsem ji zvedla a odnesla do postele, abych ji nakrmila. Jakmile měla po ruce kus žvance, okamžitě zmlkla. Tohle byl zase celej tatínek.
Co se týče tatínka, objevil se ve dveřích jen chvíli po tom, co si mrně spokojeně odbrklo a usnulo jako špalek. Měla jsem ji položenou na polštáři vedle sebe a tiše ji pozorovala. Asi jako každé novopečené matce, i mě se zdála naprosto dokonalá a prostě jsem z ní nemohla spustit oči. Představovala jsem si, jaký to bude, až vyroste, až jí bude pět, deset, patnáct, dvacet let....jakej asi bude člověk? Jakej bude její život, co bude mít ráda a co ji naopak bude štvát? Co ji rozesměje, co ji rozpláče? A stihnu těm slzám zabránit, nebo moje ruce nedosáhnou tak daleko, abych ji toho uchránila?
Sentarou se posadil na okraj postele a s úsměvem se na ni zadíval. Natáhnul ruku a opatrně ji pohladil hřbety prstů po tváři tak, aby ji nevzbudil. Arie se pod jeho dotekem jen nespokojeně zavrtěla, cosi odfrkla a pokračovala v činnosti.
,,Je dokonalá." řekla jsem nahlas, co jsem si myslela.
Přikývnul. ,,Je. Je to nejlepší, co se mi kdy povedlo."
Dloubla jsem do něj. ,,Co se nám povedlo. Sme docela šikovní, že?"
,,Já ti to říkám pořád."
Zasmáli jsme se. Sklonil se, aby mě políbil. ,,Jak se cítíš?"
,,Skvěle," přiznala jsem. ,,Vaše chakra mě úplně vzpružila."
,,Bylo to náročný." řekl. ,,Vzala sis jí skutečně hodně. I mě to vyčerpalo."
,,Nutnost..."
,,Mělo to svůj smysl." připustil. ,,Právě jsem obdržel zprávu od Yokai. Spojenecká armáda před pár minutami dorazila k bariéře. Nikdo nechápe, proč se nemůžou dostat dál. Tvoje genjutsu je drží v šachu."
,,NIkdy ho neprolomí." prohlásila jsem pevně. ,,Dokud budu žít, ta bariéra tam bude. Vytvořili jsme ji všichni, tak silný jutsu nezlomí."
Chvilku mlčel, upřeně mě pozoroval. ,,Chápeš, co to znamená v plném rozsahu, že?" zeptal se tiše. ,,Ohledně těch tam venku...."
Uhnula jsem pohledem. ,,Uvědomovala jsem si to celou dobu. Věř, že jsem to zvážila....ale tady není místo pro moje osobní pocity."
,,Mě zajímají."
,,Ty jsi jeden, vesnice je několik stovek lidí." smutně jsem se pousmála. ,,Vím, co jsem obětovala. Tsunade, Kakashiho, Sakuru, Hinatu, Kibu a Naruta.....ani jeden z nich už se sem nikdy nedostane. Ale asi to tak bude lepší. Zkusili jsme to spojit, ale nejde to. Takhle nám bude líp."
,,Jsi přehnaně sentimentální."
,,Poporodní deprese." mávla jsem rukou. ,,Přejde mě to, o mě si starosti nedělej. Vždyť moji přátelé nezemřeli. Jsou tam venku, hned za tou bariérou a daří se jim skvěle."
,,Až na válku."
,,Ve válce jim pomůžu."
,,Chtěli nás zabít."
,,Nežádám pomoc celé vesnice." odsekla jsem. ,,Dokážu jim pomáhat i sama. Nezištně. Teď už nemusím nikoho poslouchat, nebojuju pod ničí vlajkou - jen pod tvojí, a ty společně s vesnicí jsi neutrální. Chci se ujistit, že všichni, koho mám ráda to přežijou."
Neodpověděl, znovu se zadíval na Arii a jeho obličej zaujal ten šťastnej, pyšnej výraz co předtím. Rozvinul opatrně její prsty, zatnuté v pěst a pozoroval, jak jsou v jeho rukách malinký. Pak povzdechnul a zvednul se. ,,Ryuk, Anita, Brody a Kin tu budou co nevidět. Měla bys vstát....."
Kývla jsem. ,,Jasně. Uložíš ji do postýlky?"
Zatvářil se, jako bych po něm chtěla hodit bowlingovou kouli mezi vitrínu s porcelánem. ,,Udělej to radši ty....."
Zasmála jsem se. ,,Čekala jsem to. Ale nemysli, že to takhle bude pořád. Naučíš se ji chovat ať chceš, nebo ne. A pokud otvíráš pusu abys mi řekl, že bys ji mohl upustit, radši to nedělej, protože to bych musela vzít tohle zrcátko a nacpat ti ho do nosu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama