***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD4 - Akuma no tamashi 48

27. října 2012 v 12:48 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona

Pár poselství


Celou noc mě trápily těžký sny, takže jsem se vyspala jenom v přestávkách mezi nimi. Kolem druhé ráno začala Arie vřískat, takže jsem vstala a nakrmila ji. Sentara to vzbudilo, ale bez problémů dokázal usnout znovu. Vždycky jsem mu záviděla jeho hlubokej, bezesnej spánek. Arie mě pak vzbudila ještě dvakrát, takže jsem to rovnou vzdala a odešla s ní dolů, aby nebudila i Sentara.
Dodělala jsem několik věcí, co se tu nahromadily za dobu mé nepřítomnosti. S podivným pocitem jsem přejela prsty po kuchyňské lince, kterou jsem ještě nedávno nenáviděla, jelikož jsem se bála, že mě k sobě připoutá jako domácí puťku. Teď jsem byla ráda, že ten příšernej kus nábytku zase vidím. Z letargie mě vytrhlo zabručení mé dcery, položené na několika dekách na gauči. Vrátila jsem se k ní a sklonila se, abych jí mohla dát pusu na čelo. Podařilo se jí přitom chytit tenkej pramen vlasů, co mi po rameni sklouznul ze zad na její bříško. Pousmála jsem se nad silou jejího stisku.
Cosi znovu zabručela a pokusila se těch několik vlasů sníst. Když zjistila, že jí to vůbec nechutná, hned je zase vyplivla. Pootevřela oči a zamžourala na mě. Ještě nemohla nic moc vidět, ale očividně ji upoutalo světlo lampy, protože ztuhle zírala jejím směrem.
Ztuhla jsem v tu chvíli i já.
To bylo poprvé od jejího narození, co otevřela oči natolik, abych si mohla prohlídnout jejich barvu. Překvapivě nebyly modrý, jak je obvyklý u většiny novorozenců, ale stejně smaragdově zelený, jako měl Sentarou. Jenže čistší, bez prskanců jiných barev nebo obvyklýho žilkování. A čočky měla velké, jakoby rozšířené. Celkově připomínaly víc vlka, než člověka.
Opatrně jsem ji pohladila po tváři. Na vteřinku přivřela víčka, pak je zase otevřela a dál pozorovala světlo těma zvláštním očima. Napadlo mě, že to způsobila moje nerozvážná proměna při útěku před Kabutem. V podstatě se narodila vlčici, moje chakra ji mohla dost dobře ovlivnit...ale v čem ještě? Ryuk přece říkal, že je zdravá a všechno funguje, jak by mělo.
Dolů spíš seskákal než sešel Sentarou. Usmál se na mě, pozdravil a vydal se ulovit z lednice mlíko. Nechápu, proč ho každý ráno pije a je mi to jedno, ale ať to nedělá z krabice. To mě dokáže naštvat. Když totiž docvakne poslední zbytek, vrátí ji zpátky kde byla jakoby nic, místo aby ji vyhodil.
Přesunula jsem se do kuchyně. ,,Není trochu brzo, abys vstával?"
,,Je." kývnul a chystal se vrátit prázdnej karton do poličky v lednici. Když uviděl můj vraždenej výraz, změnil kurz ke koši. ,,Chci jít zkontrolovat bariéru."
,,Bariéra vydrží." mávla jsem rukou. ,,Cítila bych každý její narušení. Ovšem, kdybych se teď skácela mrtvá k zemi..."
,,A proč bys to dělala?"
,,Nevím, z hecu? To by přece byla super sranda."
,,Potrhal bych se smíchy. Ale co že jsi tak brzo vzhůru ty?"
Naklonila jsem hlavu směrem ke křeslu, kde ležela Arie. ,,Nechtěla jsem tě budit, tak jsem sem vzala malou."
Pozvednul obočí. ,,Přežil bych to. Přece bylo jasné, že jak budeme mít dítě, bude v noci řvát. Navíc, teď se zdá hodná." vydal se jejím směrem. S provinilým pocitem jsem ho následovala

Když se nad ní sehnul, poznala jsem, že už mezitím zase začala pochrupovat. Obešla jsem gauč z druhé strany a opřela se rukama o opěradlo. Jen jsem jí ještě přikryla chodidla, ze kterých se jí podařilo sesmeknout deku.
,,Nemůžu tomu pořád uvěřit..." usmál se Sentarou. ,,Tak dlouho jsem čekal..."
Pohladila jsem ho po vlasech. ,,Pochybuju, že si mohla přát lepšího taťku."
,,Nebo lepší mamku." vrátil mi to, zvednul hlavu a podíval se mi do očí. ,,Žil jsem od třinácti jako sirotek, ty prakticky od narození. Oba víme, jaké to je."
Zamračila jsem se. ,,Proč to teď vytahuješ?"
,,Protože i to je důvod, proč jsem odmítnul přísahat." narážel na naši včerejší debatu o Duši démona. ,,Nesmíme si připouštět tyhle myšlenky, protože se to nestane. Nepřijde o rodiče."
,,Pořád bude mít tebe." namítla jsem. ,,Jsi mnohem zodpovědnější, než já."
,,Potřebuje nás oba. Nikdy bych jí nedokázal nahradit mámu. Jsem jenom chlap, o těchhle věcech nic nevím."
Uhnula jsem očima. ,,Mohla bych jí ublížit. Přísahám ti, že udělám všechno, aby k tomu došlo co nejpozději nebo vůbec, ale smiřme se s realitou...."
Kývnul. ,,Dobře. Já ti zase odpřísáhnu, že až se to stane, nebudu v tom nikomu bránit. Ale ani pomáhat. Jen ochráním Arii, ale po tobě nepůjdu...."
Chvíli jsem na něj mlčky zírala, než mi došlo, že víc z něj nevymáčknu. ,,Dobře," povzdechla jsem. ,,Hádám, že tohle mi musí stačit."
Dítě se zavrtělo, čímž přitáhlo pozornost nás obou. Nabídnul jí prst, kterej chytila a stiskla, i když se v její malinké ručce zdál obrovskej. ,,Chci si ji pochovat."
Zasmála jsem se. ,,Tak ji zvedni."
,,Co když jí ublížím?"
,,Přestaň už fňukat a nauč se to! Normálně ji podeber a než ji zvedneš, volnou rukou jí přidrž hlavičku. Ona se nerozsype. No, bude to?"
Opatrně, s výrazem maximálního soustředění ji zvednul a položil si ji na předloktí. A světe zboř se, přežila to.....samozřejmě. Protáhla se, zívla a otevřela oči. Trochu jsem zatrnula, když se jí do nich podíval. Zatvářil se udiveně.
,,No ne...viděla jsi její oči?" vydechl. ,,Ta barva, má je přesně, jako já."
Přikývla jsem. ,,Jo, už jsem si všimla...."
Očekávala jsem nějakou další poznámku nebo něco, ale očividně mu nepřipomněly to, co mě - jak by taky mohly. Jen se usmál. ,,Není to zvláštní, že se zabarvily už tak brzo?"
Obešla jsem gauč, stoupla si na špičky a políbila ho. ,,Je přece po tobě, to jsme věděli už dřív. Dalo se čekat, že bude taky vyjímečná."
Vrátil mi polibek. ,,Ty něco potřebuješ, že jsi tak milá?"
Jen jsem se ušklíbla a symbolicky ho plácla do ramene. ,,Nebuď drzej, Ichinazagi, nebo ti zruším všechny ptačí budky."
,,Nemám žádný ptačí budky."
,,Tak je vyrobím a pak je zničím."
Zasmál se a obrátil pozornost zpátky k dceři. ,,No, jak to vypadá, budeš stejně neodolatelná, jako já. Táta si pro jistotu už připraví brokovnici na ty davy chlapů."
,,Táta je trochu narcis, ne?"
,,Táta si to může dovolit. Stavíš se v kanclu, tak kolem desáté? Yamaichi ji strašně chce vidět a bojím se, že je jinak schopná nastrouhat se na technickou sůl. A já svou asistentku doopravdy potřebuju, Yumi, protože na rozdíl ode mě se vyzná v tom smetišti čísel, co si troufá nazývat se účetnictvím."
,,Proč ne." přikývla jsem a přehodila si přes rameno látkovou plínu. ,,A teď mi ji dej. Před chvílí jedla a je tady velký nebezpečí, že tě poblije."
Na tváři mu zahrálo pobavení. Sklonil se a dal jí pusu na nos, pak krátce přitisknul svoje čelo k jejímu. ,,Dobře, budu se těšit. Ale teď už vážně musím."
Přiskočila jsem a přebrala ji od něj. ,,Fajn, tak jdi zachraňovat svět."

Sotva odešel, najedla jsem se, oblíkla teple Arii a vyrazila ven. Přes noc nasněžilo, takže byl ve vzduchu cítit led, ale jinak bylo relativně teplo. Člověk by nevěřil, jakej rozruch může vzbudit mimino u ostřílených kunoichi...nebo dokonce některých ninjů. Většinou mladší holky mě zastavovaly, protože se prostě nutně potřebovaly podívat na Tenshikageho dítě. Nejen, že z jejich obličejů šel placama strach, ale taky jsem objevila nečekanou škálu šišlavých hlasů, o kterých jsem do toho dne netušila, že je člověk schopnej je vyloudit. Jako bonus jsem ke konci každýho takovýho setkání poslouchala, jak strašně je malá podobná několika lidem. Nejvíckrát vedl již zmíněný Sentarův nos, který byl dán k dobru v sedmi případech. Čtyřikrát patřil zase mě. Třikrát měla rty po mě, jednou po Sentarovi, šestkrát mi byly potvrzeny žirafákovy oči a jednou se podobala Brodymu, ať už na to ten chlap přišel jakkoliv.
Než jsem dorazila ke Kinranovu bydlišti, kam jsem měla skutečně namířeno, málem jsem z dítěte donesla jen ruku. Arie celou dobu pochrupovala a většinou jí bylo jedno, co se okolo děje. Výraz, kterej měla byl stoprocentně Sentarův. Jakoby říkal: No, tak se ze mě třeba poserte, ale nechte nás laskavě projít....
Zaklepala jsem na dveře a čekala dlouhých pětačtyřicet vteřin (proč jsem to sakra počítala?!) než se dohrabal otevřít. Snad poprvé neměl vlasy svázaný v culíku, ale rozcuchaný mu volně splývaly na záda. Jednu polovinu obličeje měl poznamenanou přehybem peřiny, ze které se nepochybně zrovna vybatolil.
,,Yumi..." zabrblal a podrbal se ve vlasech, co v tu chvíli připomínaly spíš rusalku, než ostřílenýho bojovníka. ,,Je sedm ráno, co se děje, že jsi na nohou tak brzo?"
,,Malá nerada spí. V kolik normálně vstáváš ty?"
,,Asi v osm," připustil. ,,Což je pořád mnohem dřív než normálně ty. Jdeš dál?"
,,No když jinak nedáš...."
Ustoupil, abych mohla vejít a pak zavřel dveře.
,,Nikdy jsem tě neviděla bez culíku, chlape."
Pokrčil rameny. ,,To možná přímo souvisí s tím, v kolik oba vstáváme. Dej mi chvilku, zatím se posaď. Dáš si něco?"
Zavrtěla jsem hlavou a posadila se na jednu ze židlí. ,,Ne dík, teď jsem jedla. Jdi se upravit a až se vrátíš, řekneš mi, jakej používáš šampón."
Zatvářil se komicky stejně, jako Sentarou (a o mnoho let později i Arie). ,,Kéž bych tak mohl zakroutit krkem tvému smyslu pro humor."
,,Spíš mu vydloubat oči, aby si nebral na paškál tvé zdravé lokny. Měl bys natočit reklamu; Londýn, účes stále drží. New York, účes stále drží. Sedm hodin ráno, účes stále drží...."
,,Nemám ani potuchy, o čem mluvíš. Ale odcházím."
,,Jojo, jdi Heidi, já počkám...."

Když se vrátil, zrovna jsem zkoumala jeden z jeho mečů. ,,Udržuješ je v perfektním stavu." řekla jsem uznale.
Ušklíbnul se. ,,Jo...jediná věc, na kterou Sentarou dohlíží. Kdybych je nechal ztupit, asi by mě pověsil."
,,Jo, je trochu úchyl co se toho týče."
Měl na sobě černý kalhoty s holenníma chráničema a pásem na zbraně, ale jinak si oblíknul jen nátělník. Vlasy si stáhnul a už zase vypadal normálně. Zaregistrovala jsem, že se během té chvilky stihnul i oholit. Přišel ke mě a natáhnul ruce po Arii. ,,Tak mi ji taky půjč, babčo."
,,Smrade." sykla jsem, ale dítě mu přenechala. Popadnul ji s mnohem větší profesionalitou, než Sentarou, až jsem se v první chvíli lekla. Malá se s trhnutím probudila a vytřeštila oči. ,,Nekvedlej s ní tak." napomenula jsem ho poněkud šokovaně.
,,Ale neměj péči." zasmál se. Arie překvapivě nezačala plakat. ,,Ona ví, že ji strejda nepustí. Že, špunte?"
Neodpověděla. Kdo ví, proč.
,,Takže," mluvil ke mě, ale věnoval se jejím máchajícím rukám. ,,Co potřebuješ, kromě rady ohledně péče o vlasy?"
,,Jo, to potom probereme. Primárně ale potřebuju ptáka."
Pomalu, s těžko potlačovaným smíchem se na mě otočil. ,,Prosím? Uvědomuješ si, že mi přímo nahráváš na historickej kec?"
,,No jasně, čuně. Přesně tak jsem myslela, že to pochopíš. Ale já mluvím vážně - a Sentarovi říkat nechci."
,,Yumi, tohle není o moc lepší....."
Plácla jsem se do čela. ,,K čertu s tebou. Mohl bys přivolat jednu z těch vašich slepic? Potřebuju poslat vzkaz mimo bariéru. Zvířata se jí jako jediný dostanou tam i zpátky...."
,,Proč nejdeš na strážnici? Máš tam plno poštovních ptáků."
,,No jo," popadla jsem meč ležící na stole a přejela palcem po ostří. ,,Jenže venku pořád dřepí Spojenecká armáda. Potřebuju, aby je obletěl jinou stranou, aby ho nechytili. Ve vesnici jsou jenom dva lidi, co ho spolehlivě navedou. Sentarou, kterej má na práci víc věcí, než moje psaníčka Tsunade a ty...ktere jsi moc milej a určitě mi pomůžeš, že jo?"
,,A Arie." usmál se. ,,Jenže ta je ještě moc malá. Že cvrčku?"
Na chvilku jsem zalétla myšlenkama zpátky do doby, kdy mi bylo patnáct. Jiraiya mi říkával cvrčku....
,,Proč chceš vůbec psát Tsunade?"
Probrala jsem se. ,,To je snad jasný, ne? Nic o mě neví od doby, co mě Kabuto unesl. Chci jí dát zprávu o sobě a o malé. Znám ji a dovedu si představit, jak to v ní hlodá....což si ve válce dovolit nemůže."
Přikývnul. ,,Chápu. Dobře," podal mi dítě zpátky. ,,Jednoho ti zavolám. Máš už vzkaz?"
,,Sepsanej ještě ne."
,,Tam v tom šuplíku najdeš papír a štětce. Hned budu zpátky."
,,Díky."

Uložila jsem Arii na křeslo poblíž a vrátila se ke stolu. Prsty jsem přidržela okraje papírku, moc malinkýho na to všechno, co bych Tsunade ráda napsala. Jak jí to sdělit v několika krátkých slovech? Jak jí říct, že jsem všechno přežila v pořádku? Že se jí narodila zdravá vnučka s očima zelenýma jako emeraldy. A že mi moc chybí, že bych chtěla její pomoc, že bych s ní ráda mluvila. Že bych si přála, aby se všechno to zlé nikdy nestalo.
Přeměřila jsem si plochu papírku a smířila se s tím, že mi prostě musí stačit. Namočila jsem štětec a napsala toho co nejvíc.

Obě v pořádku, 18.12., 51cm, 3kg. Vypadá jako Sentarou. Kéž bys tu mohla být. Snad se vše brzo urovná.

Víc se tam toho nevešlo, ale ona to snad pochopí. Do levýho spodního rohu, co zůstal jako jedinej volnej jsem načrtla znak klanu Senju. Mimochodem, pořád nevím, co znamená. Srolovala jsem svoje dílo a ukryla ho do úzké, černé trubičky, připevněné na řemínku. Sotva jsem to udělala, vrátil se Kinran. Na ruce mu seděl jeden z poštovních ptáků, na jehož zařazení moje mizerný ornitologický znalosti nestačily. Prostě to mělo zobák, dvě nohy, křídla a pískově béžový peří. P-T-Á-K. Tečka.
,,Hotovo?" zeptal se Kin, i když to musel sám vidět.
Kývla jsem a podala mu vzkaz. ,,Tsunade by se měla ještě pořád zdržovat na velitelství. Pošťáci tam znají cestu. Potřebuju jen, abys ho místo přes Bouřlivou skálu navedl nad jezero, asi pět mil na sever a pak až k velitelství. Ten vzdušnej prostor nikdo hlídat nebude."
,,Co když bude?"
,,Tak tomu kuřeti prostě řekni, že jestli se nechá sestřelit, udělám si z jeho vajec omeletu." usmála jsem se na opeřence.
Zavrtěl hlavou a připevnil mu moje psaní k noze. ,,Nejsi zrovna typickým příkladem princezny...."
,,Taky jsem ten titul podědila. Copak všichni Rivanští císaři byli nějakým vzorem ctností?"
,,Máš argument na všechno, že?"
,,Záleží, jak se vyspím. Jednou třeba, hned po ránu mě Brody překvapil fialovou chocholkou na své hlavě a to jsem jaksi neměla slov. Rozhodně ne slušných."
,,........měla by ses stát senátorkou....."
,,Až mě omrzí hrdost tak možná.
Zasmál se. ,,No, jestli je to všechno, jdu ho vypustit. Zatahuje se, tak ať tomu stihne uletět."
,,Bude sněžit, účes stále drží!"
Zatvářil se kysele. ,,Tebe po malých dávkách, hime..."

Asi deset minut po desáté jsem dorazila k Sentarovi, jak jsem slíbila. Ještě nebyl v kanceláři, tak jsem se usadila na jeho židli like a boss a začala čekat. Čekání není zrovna moje oblíbená činnost, ale měla bych si zvykat.
Když se od Ariiné plínky rozlinula nelibá vůně, využila jsem jeho pracovního stolu, abych ji vyhygienila. Byla jsem zrovna v nejlepším, když dovnitř vešel Sentarou. Naštěstí sám. Zarazil se hned ve dveřích.
,,Můj stůl...."
,,Jo. Kdo by řekl, že se na to bude tak úžasně hodit."
,,Nebude to doufám všude?"
,,To nemůžu zaručit. Na," podala jsem mu bílej uzlík s překvapením uvnitř. ,,Vyhoď to někam."
,,Abych si to ujasnil, chceš, abych se toho dotknul?"
,,Tak hele, fiflenko. Zaprvé, čokoládová je jenom náplň. A zadruhé, neříkal jsi ráno, jaks byl připravenej na to, že naše dítě bude v noci řvát? A s vylučovací soustavou jsi jako nepočítal?"
,,Počítal jsem s tebou...."
,,Prima, já udělala to nejhorší. Ty teď najdi záchod a..."
,,Pochopil jsem." přerušil mě a nepříliš nadšeně přijal dětskej odpad. ,,Hned budu zpátky."
Než se vrátil, byla už Arie v cajku a dokonce ani nebrečela. Nechala jsem ji rozloženou na stole, sama jsem se nehnula ze židle. ,,Takže tě to nesežralo." usmála jsem se škodolibě, sotva otevřel dveře.
,,Až zase najdeš ve sprše pavouka," prohlásil. ,,Taky si to vychutnám. Co dělala tátova velká holka?"
,,Jedla, spala, spala, spala, jedla, spala, vyrobila tu věc, co jsi právě zlikvidoval a zanedlouho asi zase usne."
,,Zní to opravdu náročně."
,,Jo, ale ona to zvládá. Co dělá armáda?"
Posadil se na okraj stolu a tentokrát už s větší jistotou zvednul Arii do náruče. ,,Vyzkoušeli snad už všechno, aby se dostali dovnitř. Bez úspěchu...jak asi sama víš. Řekl bych, že to brzo zabalí. Jejich opravdový nepřítel se dal do pohybu, podle Yokai. Je jen otázkou času, než Kage vydají rozkaz o přeskupení a upustí od našeho obléhání."
,,Fajn." kývla jsem. ,,Bariéru ale nespustím dřív, než bude po všem."
,,S tím se počítá. Pořád jsou ještě trochu podráždění, hlavně Raikage. A nechceme mu přece dát podmět k tomu, aby znovu zkusil zaútočit."
,,Ať na to genjutsu útočí třeba sto let." šťouchla jsem se palcem pravé ruky do hrudní kosti. ,,Jeho srdce je tady."
Usmál se, ale odpovědět nestihnul. Arie totiž zrovna začala řvát a v tu samou chvíli se otevřely dveře a zjevila se Yamaichi. Jak zmerčila mimino, její obličej se okamžitě přeměnil na obličeje desítek kunoichi, co jsme potkaly cestou sem a hlas zašel do oněch nevídaných, šišlavých krajin.

O něco později se v tom zmatku, jehož středem bylo naše podle všeho naprosto neodolatelné dítě, objevil jeden z Yokai, o kterýho jsem předtím žádala. Nebyla jsem si úplně jistá, kdo to byl, ale to nehrálo moc velkou roli. Pokud ho vybral Ryuk, určitě se na něj dalo spolehnout.
Vysvětlila jsem mu, že má infiltrovat Spojeneckou armádu jako jeden z bývalých Oblačných a doručit k Raikagemu informace o bojových dispozicích Kabuta. Stěžejní byl fakt, že se doopravdy sčuchnul s Tobim. Jako další byla na pořadu jeho ohromná síla. Viděla jsem, že Sentarou s Yamaichi se dál věnujou Arii, ale oba poslouchají, co říkám.
,,Ale hlavně," kladla jsem na srdce Yokai špiónovi. ,,Hlavně je musíš upozornit na možnost, že někteří z nepřátelské jednotky můžou ovládat Mokuton. Kabuto pracoval na něčem, co by ho mohlo obnovit. Kdyby měli moc otázek, můžeš vypustit fámu, že ho ukradl mě. Mezi vojáky se to chytí."
Přikývnul. ,,Ano, Aoi-hime."
,,Přejdeme k té horší části. Následující informace je vrcholně důležitá - sám ručíš životem, že jí Kage uvěří. Je mi jedno, jak to uděláš, to je tvoje práce."
,,Poslouchám." jeho oči zvážněly.
,,Když jsem byla v zajetí v Kabutově úkrytu," začala jsem naléhavě. ,,Všimla jsem si dvou zvláštních svitků. Nikdy předtím jsem je neviděla na vlastní oči, ale podle knih není pochyb, že jde o zakázanou techniku Kuchiyose: Edo tensei. Pokud ji zneužijí shinobi takové úrovně, jako Kabuto nebo Tobi, jsem si jistá, že dokážou vzkřísit mnohem víc mrtvých, než je obvyklé. Spojenecká armáda na tohle musí být připravená, rozumíš? Je to obrovská hrozba. Kabuto má přístup i k DNA těch nejmocnějších ninjů historie. Můžou to být mrtví Kage, legendární nukenin nebo přinejhorším i Bijuu. Pravděpodobně se tam objeví i spousta známých a přátel vojáků Spojenecké armády. Nebudou už přemýšlet sami za sebe, ale i tak bude pro jejich pozůstalé těžké vypořádat se s nimi. Na to musí být připraveni, rozumíš, co ti říkám?"
,,Dokonale, hime. Udělám, co budu moct."
,,Na to spoléhám. Chci, abys mi pravidelně hlásil novinky a změny na bojišti. Součástí tvé mise je nenechat se zabít."
Pousmál se. ,,Jen jeden dotaz."
,,Ven s ním."
,,Co bariéra?" znejistěl. ,,Jak jí mám posílat zprávy? A dostanu se zpátky?"
,,Zprávy posílej po zvířatech, bariéra na ně nepůsobí." odpověděla jsem. ,,A co se týče tebe - každý, kdo byl ve vesnici v okamžiku jejího ukrytí, může procházet genjutsu aniž by na něj reagovalo. Neměj proto strach."
Kývnul a uklonil se. ,,Nemám víc otázek. Když dovolíte, vyrazím."
,,Budu ti vděčná."

Večer když jsem vešla do koupelny, vylekal mě Sentarou, stojící před zrcadlem. Tak jsem sebou trhla, že jsem málem vzala nohy na ramena. Podíval se na mě v odraze.
,,Děje se něco?"
,,Co děláš tak brzo doma?" vyštěkla jsem. ,,Je teprve sedm!"
,,Nevidíš? Holím se."
,,To jsem nemyslela...."
Usmál se přes vrstvu holicí pěny. ,,Představ si, že mám všechno hotový."
,,Fajn," podařilo se mi nějak uklidnit svoje srdce. ,,Ale proto se musíš plížit domů jako duch?"
,,Nechtěl jsem tě rušit, když jsi krmila Arii." na chvilku ustal a podíval se na sebe do zrcadla. ,,To nevypadá špatně."
Většinu pěny už měl dole, jen na bradě mu zbýval trojúhelník. ,,Co kdybych nosil bradku?"
,,Jako kozel?"
,,Jako Ryuk...."
Zasmála jsem se. ,,No, já nemám nic proti. Esteticky je to hezký, pokud ti teda nevadí, že kdykoliv políbíš svoje dítě, pravděpodobně ho pořežeš."
,,Pravda," připustil pobaveně a zlikvidoval i poslední nezpracovanou plochu. ,,Možná někdy v budoucnu. Jdeš do sprchy?"
,,Yep."
,,Tak mi dej ještě minutu...."
Zaposlouchala jsem se. ,,Klidně deset, malá brečí. To není možný, teď jsem ji uspala....."
Umyl si obličej a odložil žiletku. ,,V pohodě. Jdu za ní, ty pokračuj v programu."
Když odešel, blaženě jsem vletěla pod proud horké vody a strávila tam dlouhých dvacet minut. Jakmile jsem sprchu vypnula, zaposlouchala jsem se a zjistila, že Sentarova mise byla zřejmě úspěšná. Nemusela jsem proto nikam spěchat a v klidu se celá osušila, rozčesala si vlasy a oblíkla se do pyžama bez toho, aniž by se na mě přilepilo jako igelit. Napadlo mě, jestli Tsunade už dostala můj vzkaz a jak asi reagovala. Je víc ráda, že žiju, nebo víc smutná, protože se nemůžeme vidět? Ať je to jakkoliv, hlavní jsou informace, který sice zevrubně, ale snad obdržela.

Když jsem se vrátila do pokoje, úplně mě uzemnilo, co jsem viděla. Sentarou ležel na zádech, nohy do stran a celkem hlasitě spal. Jeho den byl možná krátkej, ale zřejmě vyčerpávající, když takhle odpadnul. Arii měl položenou na hrudi a jednou rukou ji přidržoval, aby nespadla. Ležela jako kukla na břiše, hlavu otočenou na levej bok, v puse dudel (ten jí musel vnutit násilím, protože na mě ho vždycky vyplivla) a spala stejně tvrdě, jako její otec. Skočila jsem k batohu, zahrabanýmu hluboko ve skříni a vytáhla starej, dávno nepoužívanej mobil. Nějakým zázrakem ještě měl zbytek baterky, což mi umožnilo udělat fotku. Tak nějak jsem si nemohla pomoct. Sentarou byl oproti dítěti obrovskej, ale byla to Arie, kdo budil zdání, že naprosto šéfuje situaci. To zřejmě ten její výraz, jako by věděla, že v tomhle stádiu jí projde úplně všechno.
Posadila jsem se na postel vedle nich a tiše porovnávala, jak jsou si podobní. Teď vypadala skoro úplně jako on. Bylo naprosto jasný, že se to nikdy nezmění, že tahle holka prostě v obličeji nikdy nepopře, kdo je její tatík. Asi to nebude znít zrovna správňácky, ale když jsem je pozorovala, Tsunade mi tak nějak přestávala chybět. Ne, že by se mi po ní nestýskalo jako po matce, to ne. Jenom přešel ten typ stesku, co cítíte, když jste daleko od rodiny. V tu chvíli totiž něco zacvaklo tam, kam mělo a já si s konečnou platností uvědomila, že moje rodina už je tady. Že je to on a ona a že i když jeden má dávno po sezóně -asi tak tři sta let - a druhýho znám teprve den - nepočítám-li těch asi osm měsíců - patřím k nim jako nikdy k nikomu. Budu dál postrádat svět tam venku, ale oni dva to odsunou až na druhou kolej. Oni dva jsou důvod, proč budu bojovat s Duší démona. Vzpomněla jsem si na konverzaci s Ardrenem před pár měsíci. To, co žene Aoi tenshi kupředu a dává jí sílu už zdaleka není strach....
I když bych se na to vydržela dívat věčnost, nemohli takhle zůstat. Opatrně jsem sundala Sentarovu ruku, položila mu ji podél těla a zvedla dítě do náruče. Ani se nezavrtěla, byla úplně tuhá. Položila jsem ji do postýlky a přikryla, aby jí v noci nebyla zima. Sotva jsem se narovnala, do místnosti vešel Kinran.
Zarazila jsem ho gestem, než začal mluvit a přiložila si prst na rty. Kouknul na Sentara, přikývnul a ukázal na chodbu. Vyšli jsme spolu ven a já přivřela dveře do pokoje.

,,No," promluvila jsem polohlasně. ,,Co tě vede k tomuhle neočekávanýmu přepadení?"
,,Kdo měl vědět, že budete tak brzo spát."
,,To oni. A já se asi přidám, protože když vidím spícího člověka v peřinách, neodolám...ale to je jedno. Co žes to chtěl?"
Nervózně přejel prstem po rytině na jílci jeho meče. ,,Nebude se ti to líbit..."
,,Tímhle lelkováním tomu pravděpodobně nepomůžeš, tak to vysyp." zamračila jsem se.
Kývnul. ,,Tak jo. Ale slib mi, že to vezmeš co nejvíc v klidu. A nebudeš křičet...a bít mě. Ani Sentara."
,,Když to nevysypeš a budeš pořád jen kroužit okolo....no tak, děsíš mě. Co se stalo?"
,,Jde o Brodyho..." ztišil hlas. ,,Tak nějak odešel z vesnice.....definitivně....."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama