***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD4 - Akuma no tamashi 49

27. října 2012 v 12:49 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona

Obě jsme ty


,,Já ho zabiju! Já ho zmaluju jak velikonoční vajíčko!" rozčilovala jsem se, běhala po pokoji a odolávala Sentarovým opakovaným pokusům mě zachytit a uklidnit. Arie, rozmrzelá, že jsem ji svými výkřiky probudila, byla Xiaam, řvoucí, násilím odnesena do ústraní.
,,Neměla by ses rozčilovat." namítnul Kin zlehka. ,,Jsi rudá jako paprička."
,,Za to může ten blonďatej buvol!" odsekla jsem. ,,Může mi tady, pro rány boží někdo vysvětlit, co se vlastně stalo? Kanji?!" obrátila jsem se k malé, černovlasé holce u dveří. ,,Tys byla s ním?"
Přikývla, uhlově temné oči upřené na Sentara, jako by u něj hledala nějakou pomoc. ,,Stavil se před pár hodinami."
,,Proč jsi nepřišla dřív?!"
,,Yumi, nekřič na ni," zasáhnul žirafák. ,,Ona za to nemůže. Zhluboka dýchej a ty, Kanji, podej nám to vcelku aniž by tě tady hime přerušovala."
Uraženě jsem se nafoukla, ale skutečně jsem zůstala potichu. I mě totiž zajímalo, o co kráčí a někdo mi to měl sakra rychle vysvětlit.
Šestnáctiletá kunoichi si začala nervózně pohrávat s pramenem středně dlouhých vlasů. ,,Nemohla jsem přijít dřív. Brody se stavil odpoledne a vypadal normálně. Chtěl se projít k Lesu, tak jsem šla. Napřed jsem myslela, že chce probírat náš rozchod....protože okolo toho se točily všechny naše konverzace za poslední tři měsíce." nepatrně zčervenala. ,,Jenže on začal něco o Duši démona...."
Zarazila jsem ji gestem ruky. ,,Řekl ti, co to je?!"
Rychle zavrtěla hlavou. ,,Ne. Jen řekl, že jestli se probudí, bude si tu srandu muset nechat ujít, protože chtít po něm masit příbuzný je trochu moc. Nebo něco v tom smyslu, znáte jeho výrazivo, měla jsem problém pochopit, o co mu jde. Byl rozčilenej a mluvil rychle. Pak mi řekl, že bych měla utíkat za Tenshikagem a říct, že se on - jako Brody - vrací domů a nemáme ho hledat. A pak mi dal ránu..."
,,Abys ho nemohla zastavit." kývnul Sentarou.
,,Nezastavila bych ho, protože to stejně moc nechápu..."
Usmál se. ,,Kanji, jsi jedna z lepších ninjů. Jak ses mohla nechat jen tak složit?"
Pokud byla předtím červená, teď přímo zrudla. ,,No....on....totiž, nenapadlo mě, že by mohl...když...k čertu, prostě mě obelstil!" vyjekla a uhnula očima.
,,Ten kacafírek!" bublala jsem. ,,Chytím ho, utrhnu mu hlavu a pak mi to vysvětlí! A když bude hodnej, možná mu ji potom vrátím!"
Kinran to dopověděl. ,,Našel jsem ji ležet u Lesa, probudil ji a hned běžel sem."
Sentarou mě automaticky chytil za zápěstí a odtáhnul mi od pusy palec, jehož nehet jsem si zuřivě okousávala. Kývnul na provinile se tvářící černovlásku. ,,Díky za ty informace. Můžeš jít."
Uklonila se a vydala se ke dveřím.
,,A Kanji?" zarazil ji.
,,Tenshikage-sama?"
Ve tváři měl pobavení. ,,Jsi sice děvče, ale i kunoichi. Že ti chce dát někdo pusu neznamená, že povolíš v ostražitosti. Ať už se to neopakuje, jasné?"
Rázem se jí do tváří zase hrnula červená. ,,Ano...Tenshikage-sama...."

Když odešla, zůstal Kinran stát u dveří do kuchyně a zamyšleně si třel bezvousou bradu. ,,Odešel domů...to říkala, že? To myslela Konohu?"
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Konohu Brody nikdy nebral jako svůj domov. Takhle by nazval jen jediný místo na planetě."
,,Tvůj svět." uhodnul Sentarou. ,,Myslíš, že se chce vrátit do děcáku?"
,,Ne," odmítla jsem. ,,Zanedlouho mu bude osmnáct. Do domova se nevrátí, usadí se někde, najde si vlastní byt a bude dělat, že sakra vůbec nezná žádnou zpropadenou blondýnu!" už jsem zase pěnila. ,,Půjdu za ním a vysvětlím mu, kam vlastně patří!"
Hned jsem si ale uvědomila realitu.
,,Ne, teď za ním jet nemůžu. Nemůžu tu Arii nechat, je moc malá...."
,,Možná se vrátí sám." navrhnul žirafák. ,,Třeba je to jen chvilková deprese."
Ušklíbla jsem se. ,,Brody je možná vydlabanec a občas působí jako plod sourozenců, plácajících se v bahně incestu, ale věř mi, že chvilkový deprese se ho netýkají. Když něco dělá, dělá to pořádně. Je umanutej jak nákladní mula!"
,,Celá sestra." podotknul Kin.
,,Tak za prvé, není můj skutečnej bratr a za druhé, já si to můžu dovolit! On...on je.....aaaaaaaaaaaaa! Já ho zaškrtím! Jak se může jen tak vypařit a nechat za sebou jako rozloučení akorát poblázněnou holku, o který mám jediný povědomí asi tím stylem, že s ním kdysi dávno chodila?!"
Sentarou mě objal kolem ramen. ,,Je to jeho rozhodnutí."
Mrzutě jsem se mu vymanila. ,,Pokud je tomu tak, bude mi ho muset vysvětlit. Jen co Arie trochu odroste a nebude mě tak moc potřebovat, vyrazím za ním."
Kinran se nervózně ošil. ,,Co když ti to nebude chtít vysvětlit?"
,,Odvolám se na sourozeneckou ústavu."
,,Co to sakra je?"
,,To je něco," skřípala jsem zuby. ,,Kvůli čemu jsem mu kdysi musela říct, jak se jmenuje a co dělá ten kluk, co jsem s ním poprvé spala. A pak si mě to děcko asi rok dobíralo...."
Sentarou zvednul obočí. ,,To by mě zajímalo taky. Ještě když jsem neměl tělo, tuhle vzpomínku jsi přede mnou velice pečlivě ukrývala. Proč asi?"
,,Z toho samýho důvodu, proč se mi Brody smál. Ten kluk byl bývalej umývač nádobí a v době, kdy jsem ho potkala, pracoval jako pouliční billboard pro McDonald...."
,,Pracoval jako co?" nechápal Kin.
Zato Sentarou se zasmál. ,,Takže chodící plněná taštička....zřejmě jsi měla vynikající detektor na charakter."
,,To nemůžeš pochopit," syčela jsem. ,,Kdybys viděl ty pracky....v té době byli svalnatí bruneti střed mýho vesmíru. Bylo mi patnáct, proboha!"
,,Bruneti? Co se tady nedozvím...."
,,Geez, přestaň. Uklidní tě aspoň že v posteli stál za prd? Proto jsem s ním spala jen jednou..."
,,A jak jsi to poznala, když to bylo poprvé?"
,,Musela jsem se potají štípat abych neusnula....bože, nejnudnější čtyři minuty mýho života."
,,Čtyři minuty?"
Kinranovi už ruply nervy. ,,Hele, neodbočili jsme trochu?"
Byla jsem mu vděčná, protože pro mě tenhle rozhovor nebyl zrovna nejpohodlnější záležitostí. Sentarou se ale očividně bavil. ,,Jo, trochu." ukázal na mě. ,,Ale ještě se k tomu vrátíme."
Zavrčela jsem. ,,Vyrostla jsem v děcáku, ne v klášteře! Cos čekal?"
,,Brody...." vmísil se zase netrpělivě Kin.
,,Pravda." vydechla jsem, nepřátelskej pohled upřenej na Sentara. ,,Jak říkám. Teď s tím asi moc neudělám. Vydám se za ním příští měsíc."
Žirafák se nepřestával šklebit. ,,Můžu za ním zajít já."
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ne. Tohle je něco, co si musím vyřešit jen já a on..."

Zbytek noci neprobíhal o moc klidněji. Arie byla zrovna hodná a bezproblémová, jako panenka, zato já měla zlý sny. Zdálo se mi o životech, který jsem neprožila, o lidech, jaký jsem neznala. Viděla jsem v hlavě místa, co jsem nenavštívila. Vzpomínku na sedm ninjů, který jsem použila k vytvoření genjutsu jsem za dne moc nevnímala, ale v noci se ozvala ze zapadenýho koutku vědomí a já si uvědomila životy, co jsem pohltila. Spíš než cokoliv jinýho to bylo nepříjemný. Vnímala jsem, že se převaluju, ale přesto jsem se neprobudila. Kdepak, probralo mě něco jinýho.
Sentarou se náhle s tlumeným výkřikem posadil, přičemž se mu podařilo kopnout mě do nohy. Hned jsem se otřásla a otevřela oči. Jeho obrovská silueta proti oknu mě v první chvíli vyděsila, než mi došlo, že to není grizzly, ale můj snoubenec. Opatrně jsem se zvedla a jemně mu položila ruku na paži. ,,Zlato..?"
S dalším, sotva slyšitelným vyjeknutím sebou trhnul, než se mu podařilo srovnat si všechno v hlavě. Oddechoval, jako by právě uběhnul maraton. Zdálo se mi, že je trochu zpocenej.
,,Yumi...to jsi ty...." byla to napůl otázka, napůl konstatování.
,,Pochopitelně. Vedle jiné holky doufám nejsi zvyklej spát." pohladila jsem ho po zádech. ,,Co se děje?"
Objal mě tak pevně, jako bych se chystala odstěhovat nejmíň do Grónska. ,,Jsi v pořádku..."
Chtěla jsem na to mít další jízlivou poznámku, ale ovládla jsem se. Vrátila jsem mu objetí, i když mi drtil kosti. ,,Jasně, že jsem. Zdálo se ti snad něco jinýho?"
,,Možná." zvolna mě pustil. ,,Měl jsem hrozný sen....."
,,Tak tohle znám. Chceš mi ho říct?"
Zavrtěl hlavou.
,,No jak myslíš. Můžu pro tebe něco udělat?"
,,Jo. Lehni si a pojď spát." odpověděl, pořád trochu rozechvěle.
Poslechla jsem a uložila se zpátky na záda. Přitisknul se ke mě, hlavu mi položil na prsa a zavřel oči. Beze slov jsem ho objala a pokračovala ve spánku. Nestávalo se často, že by Sentarou měl zlej sen, přesto to nebylo nic moc nenormálního. Celej náš život je neustále plnej smrti a násilí, kdo by z toho neměl noční můry?
Každej ninja je má. Kdyby vám někdo někdy tvrdil něco jinýho - jakože třeba Naruto v tomhle ohledu děsně rád kecá - nevěřte mu. Nebo si snad dokážete představit, že jste třeba nájemní vrazi a nikdy se vám nezdá o vaší práci? Ne? Tak vidíte.....

Důvod, proč tu rozepisuju tuhle noc ale není jen Sentarova noční můra. Sotva jsme zase usnuli, měla jsem svoji. Jednu z nejděsivějších, co jsem zatím poznala. Nejsem si moc jistá, jestli to můžu nazvat snem, protože to tak úplně sen nebyl, ale nenapadá mě vhodnější definice.
Sentarou usnul o něco dřív, než já. Jeho pravidelný, hluboký oddechování mě uklidňovalo a tak jsem ho brzo následovala.
Zdálo se mi, že sedím na posteli v nemocničním pokoji, poměrně příjemným na pohled. Stěny byly bílý, koberec tmavě modrej. Postel byla ze světlého dřeva s béžovým povlečením a hned vedle ní stála prázdná dětská postýlka. Parapet velkýho okna zdobila mramorovaná váza s jasmínovou větvičkou. U té, zády ke mě mezi otevřenými okenními tabulemi někdo stál. Bylo to dítě, asi čtyř nebo pětiletý. Mělo blond vlasy po ramena, spletený do kratičkýho copu, co připomínal spíš ocásek slůněte, než účes. Vybledlej, oranžovej svetr byl holčičce větší, než měl a riflový kraťasy odhalovaly špinavý, poškrábaný lýtka, jako by ráda běhala křovím.
Pootočila hlavu. ,,Trvalo ti věčnost, než ses tu ukázala." hlas měla na dítě hodně hluboký. Skoro jako by měla nějakou poruchu. Hned jsem věděla, kdo to je.
Kvůli tomu hlasu se mi ostatní děti dlouho smály, změnil se k normálnímu až kolem mých sedmi let.
Nevěděla jsem, jak ji oslovit. ,,Ty jsi já?"
,,Nebo já jsem ty," kývla vesele. ,,To máš prašť jako uhoď. Obě jsmě ty a ty jsme obě dvě."
Kysele jsem se ušklíbla. ,,Nevzpomínám si, že bych kdy měla tak blbý vtipy."
,,Možná, že ti tehdy nepřipadaly blbý."
,,Pravda. Páni, setřela bych se i před....kolik že je ti let?"
Otočila se, na tváři nevinnej, dětskej úsměv. ,,Čtyři. Tělesně. Jinak uvažuju skoro přesně, jako teď ty."
Vyvaleně jsem na ni zírala. Doopravdy to byl můj obličej před patnácti lety, jen ty oči byly cizí. Jako oči něčeho jiného, než člověka. Bělma měla tak temně šedý, že šly skoro do černé. Duhovky zase svítily nepřirozeně modrou barvou a i když se nemračila, dodávaly jí hrozivej dojem.
,,Ne, ty nejsi já," polkla jsem. ,,Jenom tak vypadáš."
Zasmála se. ,,To je diskutabilní, Yumi. Ve skutečnosti jsem ty, ale něco je na mě jinak."
,,To se nedá přehlídnout..."
,,Nemyslím oči." mávla rukou. ,,Jsem s tebou už čtyři roky, ale nikdy sis mě nevšímala. I Sasuke má něco podobného, dokonce i Anko....ve všech prokletých dětech žijí podoby, jako jsem já. To proto na ně reaguješ, proto Sasukeho cítíš. Povídáme si mezi sebou - i když jeho mladší já nemám ráda. Je to ufňukanec. Ne jako my, Yumi. My jsme vždycky byly silné."
,,Takže jsi Prokletá Pečeť?" zamračila jsem se. ,,Symbolizuješ moje prokletý já?"
,,Ano, i ne. Vysvětlila bych ti to, ale vím, že na to nejsme dost chytré. Nepochopíš to. Spokoj se s tím, že jsem prostě ta zlá."
Dotkla jsem se čela postele. Dřevo jsem cítila, jako by bylo reálné. ,,Je to něco víc, než sen. Mluvím s tebou jako...jako když Naruto mluví s Kyuubim?"
,,Podobně."
,,On ale říkal, že Liška v něm je za mřížemi. Proč ty nejsi? Ne, počkej, blbej dotaz..."
,,Oáza mě osvobodila." usmála se a posadila se na postel vedle mě. ,,Teď mám tenhle pokoj. Před čtyřmi lety, když ti náš otec dal Prokletou Pečeť jsem se tu narodila. A patnáct let předtím ses tu narodila ty - teda ve skutečné, reálné podobě tohohle pokoje. Rostu přesně jako ty."
Rozhlídla jsem se po místnosti. ,,Tady že jsem se narodila?"
Houpala nohama ve vzduchu a kousala si nehty. ,,To nemůžeš vědět, zatím. Podívej, cítím tvoje emoce a nelíbí se mi, když se stresuješ. Vím, že máš strach, ale neboj, být démonem není tak zlý. Zvykneš si na to."
,,Nebudu si na nic zvykat. Nestanu se Duší démona."

Zaklonila hlavu a rozesmála se. ,,Jo, jsme optimistky. Koukej, vidíš mě? Moje oči?"
Neodpovídala jsem na tak zřejmou otázku.
,,Orochimaru tě kousnul před čtyřmi lety, to bylo moje zrození. Proto jsem takhle malá. Ale rostu stejně, jako ty nebo kterejkoliv jinej člověk. V Shangri-la se něco ve mě změnilo...nevím přesně, co, ale jsem teď silnější. Proto spolu můžeme mluvit. Sasuke to třeba neumí."
,,Šťastlivec..." podotkla jsem otráveně.
,,Ale no tak," napomenula mě. ,,Poslouchej přece. Máme obě rády vysvětlování, tak mi to dopřej. Rozumím tomu tak, že od oázy se začínám měnit v Duši démona."
,,Jsi jenom děcko," odfrkla jsem. ,,Slabá. Když mi byly čtyři, porazil mě i plyšovej medvídek. Teď, když to vím, hned jsem si o něco víc jistá, že zvrátím proces proměny."
Znovu se začala smát. ,,Jasně, Yumi, jak chceš. Ale poslouchala jsi mě, když jsem říkala, že rostu?"
,,Tak tě zruším už teď."
,,To se ti nepovede. Já sílím každým dnem a v určitý čas se ty a já vyměníme. Já budu ovládat naše tělo a ty se přestěhuješ sem, abys zbytek nechala na mě. Není to fér? Užívala sis dost dlouho."
,,Kdybys to dokázala, proč mě nenahradíš už teď?"
,,Protože nemůžu. Duše démona bude kompletní až za čtrnáct let. Až dorostu do fáze, kdy jsi přišla do styku s oázou. V momentě, kdy budu o rok mladší, než jsi teď ty, prohodíme se. Duše démona totiž musí být tak stará, jako její uživatel v momentě přechodu na druhou fázi, musí se řádně vyvinout a to chce čas. Není kam spěchat."
Zlostně jsem sevřela v prstech přikrývku. ,,Jsi já?"
Přikývla.
,,Jestli v tobě je doopravdy něco ze mě, pomůžeš mi proces zvrátit."
,,To nemůžu, i kdybych chtěla." zavrtěla hlavou. ,,Zaprvé jsem byla vytvořená, abych to dotáhla do konce a zadruhé je to nemožný. Nemůžu zastavit svůj vývoj a zabít nejdu."
Pozorovala jsem sebe samotnou s vědomím, že tahle stránka mé osobnosti je parazit v mým vlastním těle. Pečeť se živila negativníma emocema, takže u ní zřejmě slitování nenajdu. Naopak, čím víc hněvu, stachu a frustrace budu prožívat, tím víc ji budu krmit. Myslím, že právě tím roste. Doopravdy budu muset zapracovat na svým sebeovládání. Řekla, že mám čtrnáct let, než vyroste. Do té doby se toho může hodně změnit, a když ne....aspoň vím, kdy proti sobě obrátit meč....
,,To ti nevyjde," ujistila mě, z čehož jsem usoudila, že ví, nad čím přemýšlím. ,,Dávám na tebe pozor. Dávala jsem pozor i na naši dceru - nechtěla jsem jí nikdy ublížit. A vidíš, přes to všechno, co se s námi dělo, Arie přežila. Mám všechno pod kontrolou a ty jsi moje. Jsem v tobě, nemůžeš utéct."

Pozorně jsem se na ni zadívala. ,,Orochimaru tě tu zasadil jako novorozence. Byla jsi tu celou dobu sama?"
Pokrčila rameny. ,,Bylas se mnou ty, i když o tom nevíš."
,,To znamená, že už od narození v nás musela být spousta vzteku a negativních emocí." mimoděk jsem přešla do množnýho čísla. ,,Pokud jsi tak relativně dobře rostla, znamená to, že ses živila mou bolestí. Byla jsem tak zapšklá, už když mi byly čtyři?"
,,Mnohem dřív," ujistila mě. ,,Nepamatuješ si to? Ostatně, kdy tys nebyla zapšklá, Yumi?"
Pousmála jsem se. ,,Pravda..."
,,Prožívám tvůj život, abych si z něj vzala, co potřebuju. A je toho dost, ani se nemusím moc snažit. Jsi plná nenávisti, musela jsi mít hrozný dětství milá zlatá." přelezla vedle mě, opřela se mi o rameno, vzala mou ruku a porovnávala velikost našich dlaní. Měla jsem vážně někdy takhle malý ruce?
Oknem dovnitř zavanul neexistující vítr a vzal s sebou trochu vůně jasmínu, stojícího ve váze na parapetu. Nadechla jsem se. ,,Snad to nemůže být tak zlý...."
,,Pamatuješ na Anakiho? Byl to strašně zlej kluk."
,,To jo. Vždycky mi bral všechny hračky. A když jsem to řekla vychovatelkám, nevěřily mi, protože jsem většinu času byla pěknej spratek."
Zasmála se. ,,Kolikrát ses někde v koutě nabrečela právě kvůli tomu klukovi. Jak je možný, že si ho v devíti letech adoptovala nějaká rodina a tebe nikdo nechtěl?"
,,Myslím, že to tak Tsunade zařídila. Ale než Anaki odešel, stihla jsem mu nabančit."
,,No jo," kývla. ,,To se ti povedlo, ale nemít po ruce ten smeták..."
Podívala jsem se na ni. ,,Proč tě nemůžu nenávidět?"
,,Protože všechna nenávist teď patří mě. Nevšimla sis, že až na občasný výbuchy vzteku jsi poslední dobou trochu hipík? Užívej si to."
Přesto, že se mi moje vlastní, malá podoba nedokázala hnusit, necítila jsem se dobře. Docela logický, ne?
,,Mám tu toho hodně, s čím můžu pracovat." pokračovala. ,,Všechen vztek na tvoji tehdy neznámou matku. Ty okamžiky, kdys ji proklínala za to, že tě odložila. Noci pláče, zloby nebo liché žuřivosti. Celý dětství ses v něčem utápěla a teď se divíš, že já, tvoje temná stránka tak pěkně rostu?"
,,Připadám si trochu jako blázen, když tu s tebou tak mluvím...."
,,Zvykneš si. Tohle není naše poslední setkání, než se staneš mnou."
,,Jenže já se tebou nestanu." zamračila jsem se. ,,Radši se zabiju."
,,Hele, na co si stěžuješ?" vybuchla. ,,Být démon není tak zlé. Vím odpovědi na všechny otázky, dokážu vidět minulost i budoucnost kdy si zamanu. Jsem neporazitelná, i ty budeš. Můžeme žít věčně, naprosto na vrcholu. Nikdo už nám nebude ubližovat, Yumi, slyšíš? Nikdo!"
,,Nikdo nám neubližuje!"
,,Vážně?" sykla pohrdavě. ,,Snažíš si to namlouvat? Protože nejsem sama, kdo tě vidí jenom jako panenku, kterou může kdo chce jak chce zničit. V tomhle se mi líbí Kinran, protože on to vidí, jenom mlčí. Vlastně ho mám radši, než Sentara, nechceš změnit partnera?"
,,Ani ne."
,,Sentarou tě jenom zneužívá. Cokoliv se stane, musíme to odřít my, ne on. Neustále za nás někdo rozhoduje, jako bychom nebyly lidská bytost, ale něčí majetek."
,,Do určité míry..."
,,Ne!" vykřikla. ,,My nejsme majetek, Yumi! Už Tsunade s tebou zacházela jako s věcí. Trvalo jí to asi dvě minuty, dát tě do náruče cizího chlapa a poslat pryč. I to můžu jako démon vědět."
,,Jenže já ti nevěřím."
,,Nevěříš?!" prskla.

Než jsem si to stihla uvědomit, situace se změnila. Už jsme neseděly na posteli, ale pokoj se nezměnil. Stála jsem u dveří, malá Yumi se mě držela za ruku - ani si nepamatuju, že bych se jí chytila. Neucukla jsem ale, protože mě upoutala scéna před mýma očima. Pokoj byl stejnej, to jo, jen lidi ne.
Na posteli ležela Tsunade. Vypadala pořád stejně, jen se mi zdálo, že její obličej byl o něco užší. Vlasy měla svázaný v jednom drdolu, což u ní byl nezvyk. Pot se z ní jen lil, ona se tvářila vyděšeně a na tvářích se jí leskly zbytky slz. U okna postával vysokej, ramenatej chlap. I když ke mě byl zády, hned jsem v něm poznala Jiraiyu. Zrovna umístil do vázy jasmínovou větvičku.
Udělala jsem krok vpřed a natáhla k němu ruku. Moje démonická část mě stáhla zpět. ,,Ne." řekla jen. ,,Stejně s ním nemůžeš mluvit."
Otočil se k Tsunade. ,,Měla bys spát." řekl. Jak moc bych ten hlas chtěla slyšet ve skutečnosti...
Zavrtěla hlavou. ,,Ne. Podej mi ji, Jiraiyo. Chci ji ještě vidět."
Poslušně přešel k dětské postýlce vedle velké postele, sehnul se a zvednul malý, červený mimino. Oproti Arii byla tahle holčička hodně malá, jako by se narodila tak v sedmým měsíci. Krátce se na ni podíval a pak ji vložil do Tsunadiny připravené náruče. Přivinula ji k sobě a s láskou, jakou jsem u ní nikdy neviděla si prohlídla její obličej.
Dítě bylo zřejmě moc líný na to, aby řvalo, tak se jen vrtělo.
,,Yumiko..." promluvila Tsunade pohnutě. ,,Podívej, Jiraiyo, jak je maličká."
,,Cvrček, vždyť jsem to říkal."
,,Je nádherná."
,,No...je trochu moc červená a taky má pokrčený břicho, pod krkem ovar, ale..."
Tsunade po něm bleskla plamenným pohledem, takže hned ztichnul. Přišel blíž a sklonil se. ,,Už ses rozhodla?"
Než stihla odpovědět, dveře se otevřely a dovnitř vešel Kakashi. Nechápavě jsem zaostřila a rozeznala o něco starší obličej a delší vlasy. Ne Kakashi. Tohle byl jeho otec, Sakumo.
,,Hatake," zabručel Jiraiya. ,,Nemáš být v terénu?"
Ignoroval ho a přešel rovnou k Tsunade. ,,Slyšel jsem, že jsi porodila." jeho hlas zvážněl. ,,Všichni to slyšeli."
Zvedla hlavu. ,,I on?"
,,Proto jsem tu. Moje jednotka ho neudrží. Hokage to sice specifikoval jako misi S, ale dal mi moc málo ninjů. Dostane se sem...pravděpodobně."
Blondýna se zamračila. ,,Moji dceru nedostane. Nikdy mu Yumiko nedám, může být třeba stokrát její otec."
Jiraiya povzdechl. ,,Půjde po ní. Když ne dnes, tak zítra, příští týden, za rok...."
,,Jiraiya-senpai má pravdu." kývnul Sakumo. ,,Yumiko je v nebezpečí. Nemůže tu zůstat."
Tsunade stiskla rty. ,,Já vím. Počítala jsem s tím, ale teď když ji vidím," pohladila dítě prstem po tváři. ,,Nemůžu to udělat...."
Cítila jsem v očích slzy.
,,Nebude to na věčnost." přesvědčoval ji Sakumo. ,,Zachráníš jí tím život. A až bude dostatečně stará, aby se protloukla, postaráme se o její návrat. Možná se Orochimaru bojí oprávněně. Možná ho tenhle drobek vážně jednou porazí."
,,Cvrček." opravil ho Jiraiya automaticky a smutně shlížel na Tsunade. ,,Postarám se o ni."
Ještě chvíli mlčela, než zavrtěla hlavou. ,,Ne. Ty půjdeš se mnou."
,,S tebou kam?"
Oči jí potemněly. ,,Postaráme se o Orochimara."
,,Ale Tsunade!" vydechl. ,,Před chvílí jsi..."
,,On je naše zodpovědnost." přerušila ho zostra. ,,Náš týmový partner. Nemáme právo nechat umírat jiné v boji s ním. Moje přítomnost ho zaskočí a poskytne nějaký čas mé dceři..." znovu ke mě shlídla. ,,Sakumo?"
Zabručel stejně zevlácky, jako to umí jeho syn. ,,Jo. Ujmu se toho."
,,Nikdo nesmí vědět, kde bude." řekl mu Jiraiya. ,,Aby ji nemohl vystopovat."
,,Vezmi ji na nějaké hezké místo." přidala se Tsunade. ,,Kde bude v bezpečí. Kde si najde přátele - chci, aby byla veselá."
Kývnul. ,,Nech to na mě, Tsunade."
,,Potřebuje jméno," přemýšlela. ,,Jako Senju zůstat nemůže, to by bylo moc lehké." oči jí sklouzly na okno, na jasmínovou větev ve váze, co přinesl Jiraiya. ,,Yasmiehime." zašeptala.
,,Yasmiehime Yumiko." zopakoval Sakumo. ,,V případě, že bych třeba zemřel, najdete ji podle toho jména. Místo si jinak nechám jen pro sebe."
Přikývla, oči se jí začaly plnit slzami. Nikdy jsem ji takhle neviděla. ,,Chystala jsem se dlouho, ale když je to tu, je to těžké......odnes ji." přikázala. ,,Hned.....než si to rozmyslím."
Zlá Yumi vedle mě přešlápla. ,,Vidíš, žádná srdceryvná scéna. Prostě tě poslala pryč."
,,Já jí to nezazlívám." odpověděla jsem. I mě přemáhal pláč. Setřela jsem několik slz, co mi stékaly po tváři.
,,Ovšem," řekla suše. ,,Protože to je moje práce."
Jako by mimino vědělo, co se děje, dalo se v Sakumově náručí do hlasitýho pláče. Tsunade odvrátila hlavu a stiskla přikrývku, až jí zbělely klouby. Hatake mě, coby novorozence, nekompromisně odnášel pryč s kamenným výrazem, nepřipouštějícím si žádný emoce. Vyšel ze dveří.
Neviděla jsem mámě do obličeje, koukala zarytě z okna, na jasmínovou větvičku. Jiraiya jí položil ruku na rameno. ,,Tsunade...chápu, že je to těžké...."
,,Ušetřme si plané řeči," přerušila ho plačtivým hlasem. ,,Moje oblečení, Jiraiyo. Dones mi mou vestu a zbraně. Vybojujeme Yumiko nějaký čas...."
,,Jednou se znovu sejdete, víš to, že? Mysli na tu chvíli."
Nešťastně se usmála. ,,Pravděpodobně mě bude nenávidět. Kdo ví. Ty zbraně, Jiraiyo...."

Pláč bylo to, co mě probudilo. Zamžourala jsem do tmy, tváře úplně promočený. Znovu jsem vnímala tíhu Sentarovy hlavy na mé hrudi. Pořád oddechoval stejně klidně z čehož jsem poznala, že vůbec nezaregistroval, v jakým rozpoložení se nacházím. Opatrně jsem se zpod něj vysmekla, hodila si přes ramena jeho plášť, složenej na židli a vyšla na balkon. Hned jsem za sebou přivřela, aby dovnitř nešla zima.
Smetla jsem ze zábradlí sníh a opřela se o něj předloktíma. Teď, když jsem věděla jak to je, byl to o něco jinej pocit. Pečeť je opravdu živá, vypadá jako já, roste jako já....čtrnáct let? To se dá. Uvidím Arii vyrůstat. Možná i připravím Sentara na svůj odchod. Umanula jsem si, že pokud nenajdu do třinácti let řešení, zabiju se sama. Nedovolím té druhé Yumi získat kontrolu nad mým tělem.
Vzpomněla jsem si na vizi, co mi ukázala a pak na okamžik, kdy jsem před čtyřmi lety poprvé pohlédla do očí své mámě. Když jsem to srovnala, moc mě mrzelo, jak jsem na ni byla zlá. Kdybych to mohla vrátit, spíš bych se jí vrhla do náruče a poděkovala jí. Celej život jsem emařila nad svým osudem sirotka, ale co si musela prožít Tsunade, to mě vůbec nenapadlo. Já byla dítě, co z toho nemělo rozum, ale pro ni muselo být bolestivé, dát mě pryč.
Kdybych se teď měla takhle zbavit Arie, asi bych to nedokázala. Tsunade je nejsilnější kunoichi ve více ohledech. Jednou bych chtěla být stejně silná, jako ona.
Podařilo se nám jakž takž navázat, kde jsme přestaly, ale okolnosti nás zase rozeštvávaly. Nechtěla jsem ji už znovu ztratit. Ne, když jsem ji konečně našla.
Jako na zavolanou přistál na zábradlí vedle mě pták. Pískově béžovej, naprosto neznámýho druhu pro můj chabý, neornitologický mozek. Hned jsem ho poznala a sjela očima na jeho nohu. Měl tam malou, černou schránku. Nedočkavě jsem ji chňápla, až jsem opeřence málem vyplašila. Vykřiknul a přešlápnul, ale naštěstí neodletěl.
Chvějícíma se rukama jsem rozbalila papírek, ještě menší, než byl můj. Rázem ze mě kus toho trápení spadnul a já se usmála. Schovala jsem psaní v dlani a zvedla oči k čisté, zimní obloze se stříbrným měsícem nad jezerem.

Urovná. Až se to stane, budu tam. Jsem ráda, že jste v pořádku.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama