
Z lesa do listí
V noci jsem nemohla usnout. Bylo mi horko a hlavou se mi navíc rojilo množství nežádaných myšlenek. Když jsem se konečně násilím donutila spát, obloha začínala zvolna blednout a zvenčí sem doléhal mdlý zpěv ranních ptáků. Měla jsem toho záhy litovat.
V mém snu jsem seděla u jezera a trénovala svou třídu v ovládání vodních chaker, když přišla Limetka. Vypadala stejně, jako když jsem ji viděla naposledy. Pochopitelně, když jsem ji od té doby neviděla. Začala na nás útočit. Zvedla jsem vlnu a odhodila svoje žáky pryč, kde je pak bezpečně zachytila moje větrná chakra. Limetce ale stejně nešlo o ně. Ještě než jsem je bezpečně položila na trávník se na mě vrhla. Sny jsou chaotický a i náš další boj byl rozmazanej a v mlze, ale šlo spíš o to, co následovalo. Vyslala jsem chakru k nebi a to se rázem zatáhlo, jako by ho začadil vulkán. Vztáhla jsem ruku a přivolala blesk, který jsem jedním plynulým tahem poslala na Limetku. Ta už tam ale nebyla.
Moje pečeť začala pulsovat a i když jsem to neviděla, měla jsem jednu z těch snových jistot, kdy víte, že něco je tak jak to je - a to tetování mi vystoupilo z kůže jako obrovská jizva. Začalo pohlcovat moji kůži, ale ne jako při proměně. Já jsem se neměnila. Moje svalstvo černalo, protože umíralo. Nekróza se nerozjížděla v obvyklých plamenných ornamentech, ale jela v jedné jisté, pevné vlně. Cítila jsem, jak moje chakra mizí, jako by ji někdo vysál.
Křičela jsem a drásala prsty to nakažené místo. V tom šílenství jsem se pokoušela vyrvat si tu ohavnost z masa, což se mi dokonce dařilo. Nořila jsem prsty do svalu a trhala ven všechno, co mi přišlo pod ruku, ale postupně jsem si všimla, že mi prsty k té ráně přirůstají. Jak sem se je snažila vyprostit, servala jsem si nehty a další cáry masa, ale ruce už jsem neuvolnila. Kůže se ze mě loupala jako pergamen a s nechutně reálným, temným pleskáním dopadala do vody okolo, která byla celá rudě černá od mé krve. Jak pečeť vysávala moji chakru - a že jí bylo - kosti mi křehkly a já si při každém svém pohybu minimálně jednu zlomila. Můj jekot už ani nebyl lidský....ani já už jsem nemohla vypadat jako člověk. Z pečeti na mém kdysi rameni se vztyčil černej had. Místo syčení ale křičel lidským hlasem, na rozdíl ode mě, protože stejně jako prsty, i moje rty se přiškvařily k sobě.
Had pokračoval v tom křiku i když jsem se probudila. Pořád jsem ho slyšela, než mi došlo, že jeho hlas je dívčí a že vlastně jedinej, kdo tu vřeští, jsem já. I když jsem si po chvíli dala dohromady, že to, co mi svírá paže není pečeť, ale Sentarou, nemohla jsem se uklidnit. Srdce mi divoce bilo a můj tep mi bubnoval v uších jako by tam seděl miniaturní Ringo Star.
Konečně jsem se ovládla natolik, abych sebou aspoň přestala házet, i když jsem pořád tak nějak nevěděla, jak to udělat, abych přestala vzlykat. Začala jsem spíš pracovat na tom, abych uvolnila pěsti. Veškerý svalstvo jsem měla tak zatnutý, že mi po celým těle vystřelovaly křeče. I když Sentarou musel poznat, že už se mu nesnažím vyprostit, pořád mě nepouštěl. Začínala jsem se zvolna vracet do reality, dokonce už jsem i přestala křičet. Můj mozek přijal fakt, že to byl jenom sen a pustil mě zase na chvíli k řízení.
Úplně jsem uklidnila svoje pohyby a vychutnala tu chvilkovou úlevu. Přesto jsem pořád oddychovala jako lokomotiva.
,,Dobrý?" ozvalo se. Sentarou to nebyl. Všimla jsem si otevřených dveří do ložnice a pak i Kinrana, s rukou připravenou na meči.
,,To nevím...." odpověděl mu žirafák vynervovaně. ,,Yumi, slyšíš mě?"
,,Já..." hlas se mi třásl. ,,Já....jsem..."
,,Tiše." přerušil mě Sentarou, ale ani teď mě nepustil. ,,Vnímá." Seděl na mě obkročmo a držel mi ruce vedle hlavy, jako bych byla blázen. A asi jsem, i když.....sama jsem v tu chvíli nevěděla, co jsem. Oáza ze mě možná toho blázna udělala. ,,Kinrane, dojdi pro Ryuka."
,,Nemusí pro mě chodit." ozvalo se suše od schodů. ,,Je vzhůru celá vesnice."
,,Podívej se na ni."
,,Já nepotřebuju vyšetření." protestovala jsem rozechvěle, ale Ryuk mi i tak změřil tep a dech.
Položil Sentarovi ruku na rameno. ,,Pusť ji nebo ji rozmáčkneš. Podívej se na sebe, máš větší šok než ona."
Svaly na krku mu trochu povolily, ale jinak se nehnul. ,,A divíš se mi?!" zahřměl. ,,Představ si že spíš a pak se vedle tebe semele takováhle scéna! V první chvíli jsem si myslel, že na ni někdo přinejlepším vylil roztavené železo, když začala tak ječet! Házela sebou jako by ji posedl démon!"
,,Chápu, ale teď už ji můžeš pustit." domlouval mu Ryuk a Sentarou doopravdy povolil sevření.
I když už vstal, já jsem se zatím neodvážila ani pohnout. Tílko a kalhoty, ve kterých jsem spala byly úplně propocený. Pomalu jsem se uklidňovala. Zvedla jsem ruce a roztřeseně si zkontrolovala nehty, protože to byla ta nejjednodušší část těla ke kontrole. Byly na svém místě - ne zrovna vzorově upravený, ale čistý a v pořádku. Vydechla jsem a pokusila se posadit.
,,Lež." přikázal mi Ryuk a přitlačil mě zpátky na postel tím, že mi položil ruku na čelo. ,,Teplotu nemá. Byla to jen noční můra."
,,Tohle bych teda nenazval noční můrou." odporoval Sentarou. ,,Vyšetři ji."
,,Nepotřebuje vyšetřit, Sentarou," vysvětlil mu trpělivě Ryuk. ,,Protože jí nic není."
,,To vykládej idiotovi!"
,,Má pravdu." přišla jsem Ryukovi na pomoc. ,,Nemůže pro mě nic udělat."
Sentarou vstal, přešel ke dveřím a zabouchnul je, stejně tak okno. Pak se otočil k nám. Nervy měl zřejmě pořádně pocuchaný. ,,Něco se musí dát udělat!" nedal se. ,,Přece se moje žena nebude do konce života budit ze spánku takhle!"
Přešla jsem, že mě v rozčilení nazval ,svojí ženou' a chytila se až druhé části jeho prohlášení. ,,Není to nic novýho. Už když jsi mě poznal, tak jsem..."
,,Ano Yumi," přerušil mě, jako by mluvil s děckem. ,,Ale nikdy to nebylo takhle strašné. Trvalo mi několik minut, než jsem tě probudil. Vypadalo to, jako by tě vraždilo něco neviditelného, s čím se nedá bojovat. S tím se musí něco udělat, ty sama se toho přece musíš chtít zbavit!"
Než jsem si rozmyslela, co říct, Ryuk zakašlal, podíval se na mě a trhnul hlavou k Sentarovi. Pochopila jsem. Vůbec se mi do toho nechtělo, ale pokud budu Sentara budit podobnýma záchvatama i v budoucnu, měl by vědět pravdu.
Konečně jsem si sedla a shrnula si z čela zpocený pramínky vlasů. Tak nějak jsem se psychicky opřela o Ryukovu přítomnost a kápla božskou.
,,Sentarou, od té oázy...." hledala jsem slova. ,,Se moje tělo změnilo."
Přecházel po pokoji jako tygr. ,,Samozřejmě." zavrčel. ,,Všechny nás to poznamenalo."
Nervózně jsem si hrála s prsty. ,,Ano, ale....jinak. Ty ses naučil poutat démonický chakry, což není na škodu...."
Sentarou očividně nechápal, kam mířím, ale měl aspoň tolik slušnosti, že mi neskákal do řeči.
,,Vosa od té doby vídá Tokageho a celkově je citlivá na životní energie....taky se to docela hodí, i když je to rozdílný od obvyklých schopností Nekromandrů....o Sasukem nic nevím a Kin...." koukla jsem na samuraje.
,,Jsem imunní proti chakře." doplnil. ,,Byl jsem trochu i dřív, ale teď na mě nefunguje skoro žádné jutsu."
,,To je sice pěkné," usmál se jízlivě Sentarou. ,,Ale jak to souvisí s tebou?"
,,Lhala jsem, když jsem ti řekla, že moje změna spočívá v horší ovladatelnosti mojí chakry." přiznala jsem zahanbeně.
Jeho hlas byl jako led. ,,Jak lhala?"
Nesnášel, když jsem mu něco takhle zatajovala, proto jsem ani nenašla odvahu, abych se mu podívala do očí, i když ty jeho mě provrtávaly jako hroty mečů.
,,Umírám, Sentarou."
,,Co?!" znovu zvýšil hlas. ,,Tohle teda trochu rozeber!"
Nezmohla jsem se na slovo. Nervózně jsem žmoulala v prstech přikrývku a vyslala pomocný pohled k Ryukovi.
,,Její pečeť se nakrmila chakrou z oázy a probudila se. Teď, kdykoliv Yumi použije chakru, pečeť ji skoro všechnu stráví." odpověděl za mě.
,,A tys o tom věděl?" napadl ho Sentarou. ,,Věděli o tom všichni, jenom ze mě jste dělali idiota."
,,Ne, věděl o tom jen Ryuk." vstala jsem. ,,A neřekla jsem ti to proto, že..."
,,Prosím tě, ušetři mě té staré známé přednášky o tom, jak jsi mi nechtěla přidělávat starosti tím, že bych se o tebe bál." zbytky jeho předchozí zdvořilosti se utopily v návalu vzteku. ,,Děláš to pokaždé a pokaždé se kvůli tomu hádáme. Za co mě máš Yumi?"
Neodpověděla jsem, ale on mi stejně ani nedal prostor.
,,Tentokrát je to ale tvoje chyba!" prohlásil.
,,Jak moje?!" naštvala jsem se. ,,Takeru jsme zastavit museli! A pokud narážíš na to, že já ho vycvičila, nemohla jsem vědět, že...."
,,Tohle ne, Yumi!" přiskočil ke mě a chytil mě za levý rameno, snad až moc pevně. Ryuk sebou trhnul, asi aby mi pomohl, ale Sentarův výraz ho zadržel. ,,Nechte nás tady!"
,,Stejně jste slyšet až k lesu." poznamenal Kin.
,,Ven!"
Trochu neochotně se zvedli a odcházeli. Moje opora byla rázem tatam. Sotva za sebou zavřeli, Sentarou pokračoval v té jeho opeře.
,,Mluvím o té pečeti! Pokud si pamatuju, striktně jsem ti řekl, že ji máš nechat mě! Ale ty sis ji prostě potřebovala vzít zpátky! Kdybys nebyla tak paličatá....!"
,,Tak bych byla kdo?!" přerušila jsem ho a vytrhla se mu. ,,Někdo, kdo nechal Takeru vyhrát?!"
,,O pečeti se Ankoku, pokud vím, nezmiňovala!"
,,Ale já jsem ji nakonec potřebovala! A i kdybych si ji nevzala, stejně by zůstala tobě!" už jsem taky křičela. ,,V čem by byl rozdíl? Jedinej vidím v tom, že bych tu teď neseděla já, ale ty!"
,,Ano, Yumi, to je to!" zařval. ,,Seděl bych tu já! A já bych nad tím vyhrál!"
,,Nevyhrál."
Odfrkl. ,,Podívej se na sebe." nějak se mu přes tu zuřivost podařilo, že jeho hlas zněžněl. ,,Jsi tak slabá....a tak mladá. A teď koukej na mě! Existuju už staletí a jsem takovej kus chlapa, že než by mě ta....věc....strávila, naše děti už by měly vnoučata!"
,,To není pravda."vstala jsem a poodešla k oknu, jako bych tam měla vidět něco víc, než úsvit. ,,Bere podle toho, co má k dispozici. A jestli existuje člověk, co se s tím vypořádá, tak já."
Konečně jsem se mu podívala do očí. Nevím, jak to udělal, že vypadal tak silně, a přitom tak zdrceně.
,,Tsunade mi pomůže." lehce jsem se dotkla jeho paže. ,,Jen co se zotaví, naučí mě Souzou saisei. Do té doby prostě omezím svoje jutsu."
Konečně se trochu uklidnil a vážil slova. ,,Jak dlouho ještě...?" zeptal se.
,,Těžko říct. Tsunade mi řekla, že hodina používání mé chakry je jako bych zahodila tři roky. Když to vezmu matematicky, tak v používání chakry mám před sebou asi tak dvacet hodin. Bez chakry možná pět let. Jistý je, že umřu, ale pomocí Souzou saisei by to mohlo být až po třicítce."
Zatnul zuby. ,,Proč jsi mi tohle neřekla?"
,,Nechci si přiznat porážku. Já přežiju. Nevím sice jak, ale dokážu to." prohlásila jsem s větší nadějí, než jsem cítila.
,,Slyšíš se, co říkáš?"
,,Slyším především tebe. A ty zníš, jako bych už byla mrtvá." rozhodla jsem se ve vteřině. ,,Dnes jsem se moc vyčerpala a pečeť mi předvedla, co dokáže, když jí dám možnost. Nehodlám tu chybu zopakovat. Ať je Tsunade čiperná nebo ne, naučí mě tu techniku teď."
,,Co chceš dělat?"
,,Vyrazím do Konohy." odpověděla jsem a vytáhla ze skříně batoh. ,,Nebudu čekat do zkoušek. Sejdeme se v Písečné, přijdu tam s ostatníma z Listové. V tu dobu snad už silnější."
,,Nemůžeš jenom tak odejít." namítl.
,,Bude to nejlepší."
,,Pak půjdu s tebou." rozhodl.
,,Ne. Jsi Tenshikage."
,,V první řadě jsem tvůj ochránce a ...."
,,Mezi náma," pousmála jsem se. ,,Už před lety jsem tě té role zprostila."
Napodobil můj tón. ,,Mezi náma, o tomhle nerozhoduješ."
,,Potřebuju tě tady, lásko," zkusila jsem to jemněji, zatímco jsem si začala balit. ,,Někdo musí odvést můj tým na zkoušky a já věřím jedině tobě. Vybrala jsem Yusu, Satsuku a Densukeho. Řekni jim, ať se připraví a vezmi je do Písečné. Tam se sejdeme."
,,Může je odvést někdo jiný."
,,Já je ale nikomu jinému nesvěřím." přešla jsem k němu a vzala jeho obličej do dlaní. ,,Budu v pořádku a tímhle mi nejvíc pomůžeš. Henge no Ookami mě nestojí skoro žádnou chakru, sama budu cestovat rychle a bezpečně. Až budu u Tsunade, pomůže mi. Ještě můžeme vyhrát."
,,Nelíbí se mi to."
,,Tobě se nelíbí nikdy nic. Ale já už jsem se rozhodla."
Ještě chvíli to zkoušel, ale pochopil, že nemá šanci. Nakonec kapituloval. ,,Tak jo, ale pár pravidel. Do ničeho se po cestě nepleť, nepomáhej žádným bezbranným v nesnázích, nezdržuj se kecáním se stromy, neodbočuj z cesty a pro všechno na světě si nehraj s počasím." poučoval mě.
,,Nejsem malá." vlepila jsem mu rychlou pusu a otevřela dveře na chodbu. Ryuk s Kinem museli slyšet celej rozhovor a nesouhlasně na mě zírali, ale mlčeli.
,,Jsi Senju." odvětil Sentarou a vyšel za mnou. ,,To bohatě stačí."
Nachystala jsem se během třiceti minut. Sbalila jsem si jen malej bágl s několika kusy náhradního oblečení a zbraněma. Jídlo nebudu potřebovat, když budu vlčicí. Lesy jsou plný zvířat.
Sentarou s Kinem mě vyprovodili k lesu. Tsubaki šla s náma, pevně se mě držela za ruku a moc nemluvila.
,,Dej na ni pozor." řekla jsem Sentarovi, když jsme se loučili. ,,A až povedeš můj tým do Písečné, nech ji u Vosy, podle plánu."
,,To je samozřejmé." odvětil. ,,Pohlídej hlavně sama sebe."
Zasmála jsem se. ,,Kdo by se postavil do cesty Aoi tenshi?"
,,Možná její zelené dvojče?"
,,Haha. Uvidíme se za dva týdny." otočila jsem se a rozběhla se k lesu. V běhu jsem shromáždila chakru a ignorovala bolest v rameni. Teď to musím přežít, pak se přeměním zase až v Listové. Než jsem uběhla deset metrů, moje tělo se pokrylo srstí, nos se protáhnul a já dopadla na všechny čtyři. To mi přidalo na rychlosti, takže jsem vystřelila jako šíp. Slyšela jsem ještě, jak za mnou Sentarou volá, ať nelovím v Lese Chakry, ale to už jsem sama beztak věděla. Kdo by taky chtěl žrát chakradioaktivní démonický králíčky?
Proběhnout Les Chakry mi netrvalo moc dlouho. Démoni a podobný stvoření, který tu kvůli chakře žili naštěstí ve dne spali a tak se mě ani nic nepokoušelo ulovit. Kolem poledne jsem vyběhla z lesa a namířila si to přes rozlehlou, travnatou pláň k hranicím se Zemí Ohně. Bylo lehce pod mrakem a dusno, ale já jsem se během ochlazovala. To je výhoda vlků - běžíte s otevřenou tlamou a to funguje jako chladič. Ale nejvíc zbožňuju to, že jako vlčice dokážu běžet i několik dní v kuse a neunavím se. Zezačátku mě rozptylovaly okolní pachy a zvuky, který vlci vnímají jako středobod jejich vesmíru, ale časem jsem se naučila rozeznat, co je nebezpečí a co je naopak blízká kořist. Jeden z takovejch pachů jsem právě zachytila a moje tělo projevilo potřebu vydat se tím směrem. Jenom s vypětím se mi podařilo ovládnout lidským mozkem zvířecí pudy, které tady byly a fungovaly už tisíce let. Ještě nemám hlad.
Tesně u hranic jsem musela přeplavat řeku a vyběhnout kamenitej, strmej sráz. Dostala jsem se tak na vrchol kopce, odkud už jsem za dalším lesem uviděla první část území Země Ohně. V dohledu jsem měla menší vesnici, pak louky a kdesi v dálce, kam už by lidský oko nevidělo byl les. Věděla jsem, že to ještě není Konohskej les, ale i tak jsem se cítila o něco blíž domovu.
Seskákala jsem stráň na druhou stranu a jednou jsem doskočila tak nešikovně, že jsem udělala několik kotrmelců do křoví. Zahanbeně jsem se zvedla a s podrážděným kňučením jsem si vykousala z tlapy trn, co se mi tam s chirurgickou přesností zapíchnul.
Ve vzduchu jsem zavětřila pach, který nepatřil ani kořisti, ani člověku. Byl to pach lesa, srsti, trochu krve a směs dalších jiných vůní, které sem ani nemá cenu psát, protože pokud nejste vlk, nemůžete si je představit. Myslím, že lidé je ani cítit nemůžou. Na blízku byli další vlci, podle mého odhadu tak šest nebo sedm. To se dalo předpokládat - většina lesů patří nějaké smečce. Neměla bych se jim pokoušet vyhnout, beztak už o mě vědí, jako já o nich. Zadoufala jsem, že si ještě pamatuju jejich zvláštní jazyk a vyrazila dál směrem, kde mi instinkty napovídaly vodu.
Doběhla jsem ke středně velké lesní studánce a seskákala co nejníž, abych se mohla pohodlně napít. Nepotřebovala jsem moc vody, takže jsem si jen párkrát lokla, ale i tak mě to osvěžilo. Smečka byla podle všeho už blízko, takže jsem se rozhodla tu počkat, protože když jste chvíli vlk, začínáte myslet jako oni a faktem je, že by bylo nezdvořilé, kdybych tudy proběhla a zanechala za sebou jenom tak svoje pachy a značky. Podle čichu neměli domorodí vlci doupata daleko, tipla bych to na jeskyně v kopci, kterej jsem právě slezla. Cítila jsem mladé.
Za pár minut se v křoví mihlo několik zvířat. K řece dorazila z druhé strany vlčí smečka, čítající sedm kusů, jak jsem předpokládala. Všechno dospělé, silné šelmy, protože když loví, vlčata zůstávají v doupatech.
Posadila jsem se na zadek a zavřela tlamu na důkaz, že mám mírumilovný úmysly. Velkej, šedej samec, podle pachu vůdce, mě napodobil.
Co Jedna hledá v lese? oslovil mě.
Hlas a mluva vlků nemají citové zabarvení, protože nemají emoce jako lidé. Jsou praktičtí a nevyvolávají spory, když k tomu není důvod. Myslí za celou smečku, a když je nějakej vlk sólo, jako já, je to prostě Jeden.
Nemám potřebu lovit na území Smečky, vůdce. odpověděla jsem. Jedna hledala vodu, aby si mohla naplnit břicho.
Podíval se směrem, odkud jsem přišla. Čistá voda teče ze země na druhé straně vysokého místa, sestřičko.
Jedna se chtěla setkat s tvou smečkou, vůdce. Na znamení úcty jsem se dotkla čenichem svých předních tlap. Ve tvé rodině jsou dobří a silní lovci.
Začichal. Cítím z tebe pach lidí-věcí.
Někteří v mé smečce jsou lidé-věci. souhlasila jsem. Kde je zbytek tvé Smečky?
Pryč. Když už na tomhle místě žilo běhalo málo tvorů k lovu, odešli na vysoká-kamenná místa.
Proč část Smečky zůstala tady?
Mou družku pokousala věc s velmi silnými čelistmi. Muži-věci je nastražili pod stromy. Jedna-družka na jednu vstoupila. Měla velmi pevný stisk, Smečka věc nemohla zabít, zůstala s Jednou, dvě zimy tomu jsou.
Takže jsou tady pasti. Musím být opatrná. Jedna lituje ztráty dobré družky.
Družka byla dobrý lovec, ještě několik nocí lovila malé, neopatrné věci. Teď už neběhá a neloví, kosti družky leží nedaleko. Prohlídnul si mě zlatýma očima. Smečka větří, že nejsi obyčejná Jedna.
To nejsem.
Smečka uvítá silného Jednoho. Máš druha?
Ano.
Mezi vlky nebo mezi lidmi-věcmi?
Mezi samci lidí-věcí.
Loví s Jednou?
Zasmála jsem se. Samec Jedné obvykle neloví.
Jak zbytečný druh to musí být. Zavrčel. Cítím z tebe stáří několik zim ale tvé tělo je menší, Jedna. Jsi plně vzrostlá?
Ano.
Máš už za sebou první vrh? Kolik mladých?
Jedna ještě nevrhla mladé.
Vidím, že jsi mladá sestřičko a Smečku klame čich, ale pokud Jedna hledá domov, můžeš si vybrat silného druha a odehnat druha, který neloví.
Kdyby tady byl Sentarou, těžce by to urazilo jeho ego. Jedna je vděčná za nabídku vůdce, ale musí běžet. Mám lov mnoho stromů odtud. Nebudu ohrožovat loviště Smečky vůdce.
Spokojeně zavrčel a vstal. Smečka nezemře, když Jedna uloví tvora-jídlo. Potřebuješ sílu sestřičko, abys dosáhla plné velikosti. Dobrý lov.
Dobrý lov i Smečce. Rozloučila jsem se a odběhla do křoví.
Tohle dopadlo docela dobře, když opomenu fakt, že kdyby Sentarou věděl, že jsem si mohla vybrat nového ,druha, který loví, a odehnat druha, který neloví', asi by mé vlčí podobě nasadil pás cudnosti.
Pobaveně jsem si představovala, jak se vrátím domů s košíkem vlčat a oznámím mu, že to jsou jeho nevlastní děti - a pokud jde o toho vlka, co přišel se mnou, tak to je můj manžel. Asi by ho kleplo.
Naštěstí jsem neměla problém zůstat věrná, protože dokonce i vlci většinou stráví život s jedním druhem, takže se mě žádný hormony nesnažily zlákat k založení nové, chlupaté rodinky.
Protože mi to vůdce domácích dovolil, zakousla jsem po cestě jednoho zbloudilýho zajdu. Seděl si tam u pařezu a okusoval kůru, když jsem po něm skočila a popadla ho mezi čelisti. Než jsem ho stihla začít litovat, pěkně to chruplo a on naposledy škubnul nožkou. S chutí jsem se pustila do konzumace něčeho, co by mi v lidské podobě pravděpodobně vyvolalo zvracení. Vlci nevnímají tolik chutí jako lidi, takže ani já jsem to nebrala jako pochoutku. Bylo to prostě ,palivo'.
Tenhle les byl o něco větší, takže jsem se z něj vypletla až k večeru a znovu se předemnou otevřela pláň. V dálce jsem uviděla vesnici, které jsem si všimla už na kopci. Instinkt mi zavelel, že ke světlu chodit nemám, a já to ani neměla v úmyslu. Vydala jsem se k lidem, ale asi dvě stě metrů před jejich domy jsem změnila směr a oběhla vesnici obloukem. Lidi z nějakýho důvodu vždycky vyvádí, když vidí vlka a já byla ještě k tomu bílá, takže by si mě všimli jedna dvě a o políček holí přes záda jsem fakt nestála. Třeba bych se ještě naštvala a víte, jaká jsem v afektu fúrie a Tsunade ani Sentarou by určitě nebyli moc rádi, kdybych zdemolovala vesnici......tedy, pardon, matka Jedné a druh co neloví....jo, z toho budu uchcávat ještě dlouho.
V noci se mi běhá líp, protože vlci obecně vzato vidí líp za tmy, než když je oslepuje slunce. Hlavně se ale řídím sluchem a čichem, který sou v noci tak nějak čistší. To je taky důvod, proč vlci měří čas na noci a zimy a ne na dny a léta. V noci se loví a zima je čas hladu, takže se vryjou do paměti vlků líp, než den - doba čekání, a léto - doba bez starostí.
Pod rouškou tmy jsem tak uběhla největší vzdálenost a do úsvitu jsem byla v Konohským lese. Přežila jsem další zdvořilostní setkání s místní smečkou a mířila jistou přímkou ke Konoze. Několikrát jsem jen provedla menší kličku, to když jsem se vyhýbala hlídkám. Jenom by mě zdržovaly, kdyby poznaly, že můj vlk je jen jutsu a navíc, kdybych se musela pořád proměnovat v kunoichi a zase ve vlka, vycmrndala bych si tak dvanáct let života.
Konečně jsem se napojila na obchodní silnici a zamířila k hlavní Konohské bráně. Ta se předemnou objevila zhruba kolem třetí hodiny odpoledne.






















