***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD4 - Akuma no tamashi 50

27. října 2012 v 12:50 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona

Zkontrolovat (ne)přátele


První měsíc mojí nové role mě úplně vyřadil ze hry, co se týkalo války, politiky, financí, konfliktů a vůbec všeho, do čeho jsem dřív strkala svůj nedovyvinutý, malý nos. Sentarou předl blahem, což on ostatně dělá vždycky, když zrovna chvíli sedím a nedostávám se do průšvihů (a jeho do svěrací kazajky). Tentokrát jsem ale zase tak moc nezuřila, protože mě zaměstnávala Arie. Světlý chloupky, co těsně po jejím narození simulovaly vlasy začínaly tmavnout, a ke konci ledna, kdy jí bylo něco kolem dvaatřiceti dnů, už měla hlavu pokrytou chomáčkama černých vlásků. Otáčela už pomalu hlavou, rozeznávala osoby (i když vsadím kilo, že si Kina pletla s Xiaam) a občas i zkroutila mimický svaly do masky podobné úsměvu. Teda, já už měla vypozorovaný, že když tohle udělá, tak bude buď zvracet, nebo....no....nebo to půjde spodem. Ale Sentarou z toho byl v extázi, tak jsem mu tu iluzi nebrala. Taky činila první pokusy o zvedání hlavy a měla neuvěřitelně nenechavý prsty. Cokoliv se octlo v její blízkosti, hned to musela chytit a zatahat, což nejradši dělala s mýma vlasama. A když náhodou neměla po ruce nic, začala řvát.
To byl ten čas, kdy jsem se rozhodla definitivně přestat kojit. Jednak to nebylo nic zábavnýho a jednak už to nepotřebovala. Docela dobře si vystačila s náhradní výživou, která jí podle všeho chutnala mnohem víc. No, proti té chuti nic, ale mě osobně to příšerně smrdělo.
Když si Sentarou všimnul, že každý krmení teď probíhá za pomoci lahve a ničeho jinýho, začalo ho to znervózňovat. Věděl totiž, že to dělám proto, abych se mohla zase zapojit do celýho toho kolotoče aniž bych nad svou dcerou musela stát každých deset minut dne. Tudíž že končí nudný období rodinné idylky. Pořád mě totiž popohánělo dopředu něco ve mě, co jako by se mi snažilo namluvit, že mě svět pořád potřebuje, že moje práce neskončila. Nevím teda jak svět, ale minimálně válka mě určitě postrádala. Potřebovala jsem očekovat situaci na bojišti, což znamenalo nechat Arii pár dní jen v péči Xiaam. To byl hlavní důvod změny stravy.
Xiaam se ukázala jako naprosto neocenitelnou pomocnou rukou. Nejen, že to uměla s dětma, ale byla navíc pracovitá, tichá a neskutečně vděčná. Pořád se mi snažila vynahradit, že jsem ji odkoupila a nechala žít podle jejího a ten pocit dluhu vůči mě se mi z ní nikdy nepodařilo dostat. Nejen že naučila Arii psát tak krasopisně, jak bych to já nedovedla, ale navíc v ní i probudila aspoň zlomek ženskosti, co její ztřeštěná matka většinu času postrádala. Xiaam nám prostě poslali do cesty andělé.
Ale nepředbíhejme.

Spojenecká armáda vydržela před bariérou čtyři dny, než museli odejít na frontu. Takže bod pro Ryuka. Chakrová byla zase opuštěná a klidná, jako dřív. Ale genjutsu přesto zůstalo, kde je.

Jednoho krásnýho dne jsem nechala malou v její péči a vydala se do Sentarovy kanceláře. Se zaklepáním jsem otevřela dveře a přistihla ho zrovna, když usínal nad jakousi účetní knihou. Jak jsem vešla, s trhnutím se narovnal, jako by měl v zádech pravítko a snažil se předstírat, že absolutně, ale jako vážně vůbec nezavřel oči na dýl, než je potřeba k mrknutí!
Plácla jsem mu na stůl papír a založila ruce v bok.
Nechápavě si mě změřil. ,,Co je to, že mi to nemůžeš říct doma? Mám tu plno práce." namítnul, ale přece jen lejstro sebral.
,,Vyprošuju si," ušklíbla jsem se. ,,Abyste mi tykal, Tenshikage-sama. Ve službě se to nehodí."
Přečetl hlavičku a v očích mu blesklo pochopení. ,,Jo tohle." zabručel. ,,Snažíš se dostat zpátky k Yokai?"
,,Snažím. Tohle je oficiální žádost o místo a když se podíváte sem dolů," ukázala jsem prstem na pár klikyhák. ,,Je to podpis kapitána Tarona, který souhlasí a navrhuje mě okamžitě na své místo."
Přijal mou hru za svou. ,,Nejsem si jistý, jestli to nebude časově náročné, Aoi-hime. Slyšel jsem, že prý máte malou dceru."
,,Jo, to jste slyšel dobře. Ale práce u Yokai si většinou vyžádá jen hodinu mého času denně a to mohu s klidným svědomím obětovat. Můj muž sice na práci nešáhne, ale mám moc schopnou pomocnici. Slyšel jste o Xiaam?"
,,Něco mi to jméno říká." kývnul. ,,Já ale zase slyšel, že váš muž je neskutečně schopný, chytý, pracovitý a pohledný alfa samec."
,,Tak to jste se potkal spíš s milencem. Se snoubencem se dělíme o domácí práce asi tak, že on dělá nepořádek a já ho uklízím." usadila jsem ho. ,,Každopádně teď tu nejsem, abych s vámi probírala svůj osobní život. Chci to místo."
,,Ne."
,,Proč?"
,,No...to jsem nečekal. Důvod jsem si nepřipravil, dáte mi chvilku?"
Zapíchla jsem prst do žádosti. ,,Mám s tou prací zkušenosti, navíc znám totožnost všech Yokai."
,,Ale já znám vaši totožnost."
,,No a? Jste šéf, vy moje utajení nevykecáte."
,,Ale..."
,,Začala jsem si, ale už mi z toho hrabe. Sentarou, prostě to podepiš." zabručela jsem. ,,Když odmítneš, udělám ti ze života peklo."
,,Co se změní?" zeptal se vesele.
Než jsem stačila začít křičet, natáhnul se pro štětec. ,,Dobře...hele, nebudu ti mazat med kolem pusy a řeknu to na rovinu: já nesouhlasím. Každopádně nemůžu popřít, že tě tam potřebuju. Ne, že by byl kapitán Taron špatný, ale zdá se mi, že....se k tomu staví tak nějak laxně."
V duchu jsem se zasmála. Kdyby tak Sentarou věděl, kdo Taron je, nedivil by se. ,,Jo no...on to má v povaze..."
Hodil na papír svůj neuměleckej podpis. ,,Vyhrazuju si právo kdykoliv to ukončit, když se mi něco nebude líbit." dodal. ,,Ne, že začneš hned experimentovat jako to máš ve zvyku a já tady zítra objevím zprávu o mezigalaktickým konfliktu, způsobeným tvou prostořekostí, směřovanou na velvyslance Klingonu."
Vyvalila jsem oči. ,,Sentarou! Odkud sakra znáš Klingony?!"
Nešťastně se ušklíbnul. ,,Strávil jsem spoustu času v hlavě holky, co by si pro Star Wars a Star Trek uhryzala obě nohy a ty se ptáš? Kapitána Spocka znám skoro víc, než tvou matku. Obi-wana Kenobiho radši nezmiňuju...."
,,Bacha, Spock byl důstojník, ne kapitán. Jooo, moje milovaný scifi! Do háje, to už jsem tak dlouho neviděla.....žeru ty filmy! A Obi-wan zamlada....hmmmm, Ewan McGregor....."
,,Já vím." podotknul suše. ,,Teď si seber ten papír a zmiz, než si to rozmyslím."
Vděčně jsem žádost popadla a vystřelila ze dveří.

Hned jsem zamířila do kanceláře a zlikvidovala povážlivej kopec papírů, co nechal Ryuk uzrát na stole až do stavu ,sandwich života'. Sám jashiňák pochopitelně chyběl. Rozdělila jsem hlášení do komínků a na každej z nich položila menší lístky s velkými písmeny D, C a B. Áčka naštěstí chyběly, aspoň ty se donutil posílat Sentarovi.
Když jsem tohle měla hotový, zamířila jsem k Vose domů.
Zaklepala jsem na dveře a chvilku čekala. Otevřela mi, oblečená jen do hnědýho tílka a černé minisukně. Zpoza ní zvědavě vykukovala Tsubaki.
,,Yumi!" zasmála se holčička a objala mě kolem pasu.
,,Čau královno inteligence," kývla Vosa vesele. ,,Pokud si jdeš půjčit lepidlo, předem upozorňuju, že už to nečuchám."
Plácla jsem se do čela - tomuhle že jsme svěřili dítě?!
Neubránila jsem se úsměvu. ,,Bože...a pak že největší troll jsem tu já..."
,,Kterej rouhač to řekl?!"
Zavrtěla jsem hlavou. ,,To ti nemůžu říct. Ale když mi zavoláš Ryuka, tak naznačím."
Pozvedla obočí. ,,Jak víš, že je Ryuk tady?"
Podívala jsem se na ni jako totální suverén. ,,Nalijme si čistýho vína - kde jinde by měl být?"
,,Nevím," pokrčila rameny. ,,Třeba doma?"
,,Tam už dva týdny nikdo neviděl světlo."
,,Třeba šetří."
,,Má dost peněz."
,,Možná je skrblík. Nebo si to schovává do prasátka na kolotoč...."
,,Krutý. Nemá být teď někdy fesťák jashiňáků?"
Vítězně luskla. ,,To je ono! Možná je na nějaké té jejich upír párty, kde společně obětujou kůzle, pomalujou se jeho žlučí a pak křepčí okolo hlavy nabodnuté na kůlu....." jako by si něco uvědomila, shlídla na Tsubaki. Ta stála, bledá a vyděšeně nás pozorovala.
,,Tohle že Ryuk dělá?"
Zasmála jsem se. ,,Jasně, že ne. Bavíme se o někom jiným."
,,Jo." přitakala Vosa rychle. ,,O zlým pánovi jménem....Rjük. Slyšíš tam ten rozdíl?"
,,Co je to za jméno?" nechápala holčička.
,,Norský." reagovala jsem. ,,Ten Rjük je Nor, je moc zlej a chlupatej a jí malý morčátka."
,,Přesně." notovala mi Vosa.
Nejsem si jistá, jestli jsme to dítě spíš uklidnily, nebo vyděsily. Tvářila se tak nějak všelijak.
Koukla jsem zase na Vosu. ,,Tak už mě pusť dál, nebo si na ty kraviny, co z nás padaj, budeme muset nechat napsat zbrojní pas."
Povzdechla a ustoupila. ,,No tak jo, máš bod. Je v obýváku...."

Že tam doopravdy je mi napověděl bílej smeták, vyčuhující zpod přikrývky. To bylo všechno. Milej jashiňák se kuklil na gauči a spal - naprosto tiše, jako by ani nedýchal. Zavřela jsem za sebou dveře, aby Vosa neslyšela, o čem se bavíme a přešla jsem ke spícímu.
Sklonila jsem se. ,,Do boje, přepadli nás! Rychle, rychle, rychle!"
Čekala jsem, že třeba vystřelí do sedu, jako to dělává Sentarou, Kin a v podstatě každej, koho tím blbým pokřikem probudím. Ale on ne. Líně otevřel oči a pootočil hlavou, aby na mě viděl.
,,Aoi..." zabručel. ,,Že bys byla dáma, to se říct nedá...."
Dloubla jsem do něj. ,,No tak! Co kdybychom byli vážne pod útokem?!"
Zívnul. ,,To bys mě rovnou praštila něčím do hlavy...."
,,Fajn, tak příště. Mám jen pár věcí a pak můžeš pokračovat v hybernaci."
Pomalu se posadil. Protože neměl obvyklou čelenku, vlasy mu napadaly do očí. Otráveně je shrnul nahoru, znovu zívnul a podrbal se na krku. Přikrývka mu sjela k pasu a odhalila lehce zjizvenou, vypracovanou hruď. Profesionálně jsem se koukla bokem - mám přece doma svoje.
,,Poslouchám." promnul si oči.
,,Nastupuju do služby a přebírám velení." strčila jsem mu před obličej papír, kterej jsem Sentara donutila podepsat. ,,Tímto tě, s velikou lítostí, musím zase degradovat na asistenta."
,,Och ano, velmi mě to ničí." připustil. ,,Už bylo sakra na čase. Máš zatraceně nudnou práci."
,,Mě baví."
,,Mě ne. Podej mi ten nátělník."
Ochotně jsem mu podala kus černýho hadru, válícího se opodál. Nasoukal se do něj.
,,Je dobře, že se vracíš," říkal u toho. ,,Kapitánské křeslo není pro mě. Ještě měsíc a zbláznil bych se."
Zvedla jsem jedno obočí. ,,Nedovedu si představit, jak by to vypadalo..."
Zamyslel se. ,,Pravděpodobně bych se častěji usmíval."
,,Děsivá představa...."
,,To jo. Poškodil bych tím psychiku mnoha lidí."
,,Takže," posadila jsem se na menší stolek. ,,Stavila jsem se v práci a přetřídila ty hromady administrace. Máš to popsaný, stačí to jen zařadit do příslušných oddělení. To jedno, co leží stranou od ostatních je C, ale odmítám to zpracovat, dokud z toho neodlepíš ten banán."
,,To není banán."
,,Je mi jedno, co to je, zmizí to."
Kývnul. ,,Za hodinu tam jdu, tak to rovnou zlikviduju. Ale když už jsme u toho, proč jsi mi to nemohla říct až pak?"
,,No..." ošila jsem se. ,,To proto, že odcházím z vesnice...na chvilku."
,,Sentarou to ví?"
,,A nemyslíš, že to bych se rovnou mohla zavřít do klece a dát mu sežrat klíče?"
,,Lol. A kam jdeš?"
,,Očekovat bojiště. Nenápadně...jako jedna ze Spojenecké armády."
,,Sama?" zřejmě ho to moc nenadchlo.
Vstala jsem a odebrala se ke dveřím. ,,Jo. Budu vystupovat jako medička, ti by měli mít imunitu. I když, Tobi s Kabutem nehrajou zrovna podle pravidel.....každopádně, zabere mi to den...dva....možná tři. Chci rychlou analýzu, ale počítám i se zdržením."
Chvilku si to rovnal v hlavě. ,,A co Arie?"
Uhnula jsem pohledem. ,,Xiaam se o ni chvíli postará. Tarone, tohle je Yokai mise. Přísně tajná. Vymysli si cokoliv, ale nějak před Sentarem zazdi, kde jsem."
Zvednul ukazovák. ,,Za to bys mi měla zvýšit plat. Jak mám, sakra, před Sentarem zazdít, žes ty zmizela?!"
Zamračila jsem se. ,,No jo, zní to složitě." vzápětí jsem se usmála od ucha k uchu. ,,Však ty jsi chytrej kluk. Něco vymyslíš, nechávám to ve tvých schopných rukách."
Cosi zabručel, jsem si jistá, že by mě to urazilo. ,,Tak jdi," řekl konečně. ,,Než si to rozmyslím."
Kde už jsem tu větu dneska slyšela?

Doma jsem Xiaam vysvětlila, že musím na chvíli odejít. Jasně jsem ji poprosila, aby před Sentarem dělala, že se se mnou vůbec nepotkala a ona mi to slíbila. Hned po tom, co mě ujistila, že Arii za dobu mé nepřítomnosti nekousne ani komár. Vyšla jsem do ložnice a otevřela skříň. Úplně na dně, hluboko, se povaloval jeden z nejstarších batohů, co jsem kdy vlastnila. Batoh, co jsem si s sebou přivezla před čtyřmi lety. Vypadal, jako bych ho protáhla pralesem a nechala na něm stádo gravidních nosorožců zatančit tehtib. Placka s logem World of Warcraft, kdysi krásná a lesklá mi těď připomínala padesátník přejetej Pendolinem a vyšitá veverka byla tak potrhaná a střapatá, že jsem měla skoro chuť vakcinovat ji proti vzteklině. Z tohoto jen zázrakem stabilního humusu jsem vydolovala několik kusů oblečení. S určitou dávkou nostalgie jsem zvedla bílej nátělník, co jsem měla na sobě, když mě Kakashi poprvé trénoval. Později k tomu přibyly i černý kraťasy a černá vesta s modrým páskem - můj první, oficiální ninja-oděv. Jak cool...a jak tragické.
Dneska už bych do toho nenarvala dudy.
Konečně jsem vypáčila i to, co jsem hledala především. Jak jsem to vytáhla ven, vystřelil na mě podivnej, šedej balónek, jen o kousek minul můj obličej a zapadnul kamsi pod postel. Trefit mě ty čtyři roky starý fusekle do ksichtu, jsem mrtvá.
Hlavní ale byla béžová vesta se znakem zdravotnickýho týmu, co mi teď ležela na klíně. Moje první vstupenka na bitevní pole. Tenkrát, když Konoha měla nějaký roupy s Akatsuki, moc jsem chtěla pomáhat. Tsunade mě odmítala pustit do boje, a tak mě vybavila tímhle. U mediků jsem mohla být prospěšná a nedostat se přitom do průseru. A teď, po třech a půl letech se mi ten kus staré uniformy hodí, abych splynula s davem. Listoví jsou totiž strašliví inovátoři a tak se design jejich vest, ať už zdravotnických nebo joninských nemění.
Uklidila jsem všechno zpátky a přehodila si vestu přes rameno. Přemístila jsem se ke kosmetickýmu stolku a vytáhla malou zásuvku, co jsem jindy vůbec nepoužívala. Obsahovala výbavičku, co by měla mít doma každá správná troska bez chakry, která předpokládá, že jednou bude potřebovat utajení bez použití Henge. Vzala jsem jednu z krabiček a odporoučela se do koupelny, abych vykonala to, k čemu jsem se zatím musela uchylovat jen jednou jedinkrát....

Když jsem skončila, pečlivě si smyla z obličeje zbytky barvy a vyfénovala vlasy, ze zrcadla na mě koukal někdo úplně jinej. Samozřejmě jsem nezapomněla ani na obočí, abych vytvořila trochu realisitckou podobu. Musím říct, že černá na mě nevypadala zase tak špatně. Rozčesala jsem si vlasy a spletla je do dvou copů. Účes, co jsem nikdy nenosila. Když jsem se pak ještě navlíkla do zdravotnické vesty, byla moje proměna kompletní. Sebrala jsem jen základní zbraně, vyfintila se jako tuctová, nezajímavá kunoichi a sešla schody.
Musím říct, že polekaný výraz Xiaam mě potěšil. Byla dole a zrovna krmila Arii, když jsem se tam objevila. Sevřela dítě v náruči a ucouvla.
,,Co si přejete?" zeptala se trochu ustrašeně.
Zasmála jsem se. ,,Vidím, že jsem uspěla. To jsem já, Xiaam, Yumi."
Pořádně mi zaostřila na obličej. ,,Co se vám stalo s vlasy?"
,,Obarvila jsem je, jen šamponem, aby to šlo líp dolů. Tam, kam jdu, mě nesmí poznat. Ale pamatuj, Sentarovi ani muk."
Přikývla.
Přešla jsem k ní a nastavila ruce, aby mi podala mou dceru. Jak Arii vytáhla láhev z pusy, začala nespokojeně mrčet. Přisitkla jsem ji k sobě a sklonila se, abych jí mohla dát pusu. K mýmu potěšení mě poznala a jako vždycky, když jsem byla nablízku se uklidnila. To mi lichotilo, ale když byla doopravdy hysterická, pomohl jen Sentarou. Mohla vřeštět sebevíc, ale jakmile ji on vzal do ruky, zmlkla a zkrotla jako beránek. Moje přítomnost na ni působila jen při lehčím pláči, jako teď. Párkrát posmrkla a jako obvykle sáhla po jednom z mých copů, co mi splýval přes rameno. Byla ještě moc malá, aby se pozastavovala nad tím, proč máma není tak světlá, jako obvykle. Je mi záhadou, podle čeho mě pokaždé poznala. Děti se na svoje rodiče nedívají očima, vnímají vás nějak zvláštně a proto by mě moje dcera identifikovala i kdybych přišla v kostýmu karotky. Jak, to se asi nikdy nedozvím.
Najednou, když jsem ji měla v rukou, přepadla mě jakási úzkost. Moje odhodlání na pár dní ji opustit začalo extrémně silně slábnout. Od porodu....nebo spíš ještě o pár měsíců dýl....jsem se od ní neodloučila na víc než hodinu. Tohle bylo něco naprosto novýho. Co když to tady beze mě nezvládne? Co když se něco stane, co když onemocní, něco jí ublíží nebo Xiaam nebude vědět, co a jak?
Byla to samozřejmě zbytečná obava, protože Xiaam se v dětech vyznala nohem líp než já. Navíc, pořád bude nablízku Sentarou. I když jsem si to pořád opakovala, moc mě to neuklidňovalo. Sentarou přece jen není já. Co když mě bude Arie potřebovat, když tu zrovna nebudu?
Hlavně ale, co mě vyděsilo, byla nová forma strachu. Strachu, co jsem neznala a dokonce jsem si ho v první chvíli odmítala připustit. Nebála jsem se jen o ni, ale i o sebe. Co když mě na cestě potká nehoda a já umřu? Co s ní potom bude? Obejít se beze mě dva, tři dny....fajn. Ale celej život? Proboha, co když se něco stane mě?!
Až v tu chvíli jsem plně pochopila, co Sentarou myslel těma svýma proslovama. On si uvědomoval, že odloučení a vůbec všechno teď bude těžší, když nezodpovídám jenom za sebe. S hrůzou jsem si uvědomovala, že i Ariin život záleží na tom, co já udělám, jak se s čím poperu a zvládnu to. Hrozba mé smrti - dobře, je to blbý, ale dá se s tím vyrovnat. Každej umřeme. Ale hrozba toho, že moje dcera ztratí matku - to byla v ten okamžik definice pekla.
Jednou to ale přijít musí, nemůžu se pořád držet doma, v úkrytu.
Znovu jsem jí dala pusu, tentokrát na onen pověstný Sentarův nos a na chvilku přitiskla svou tvář k její. Vydala několik prázdných hlásek a chytila mě opět za vlasy. Pousmála jsem se. ,,Máma teď na chvíli odejde....ale neboj se, tatínek to zvládne i za mě. Několikrát se vyspíš a já budu zpátky."
Těžko říct, co si o tom myslela. Svůj názor nevyjádřila.
,,Dávej na sebe pozor a nezlob Xiaam. Ať si nemusí stěžovat, až se vrátím." odtáhla jsem se a podívala se na její obličej z větší vzdálenosti. ,,Miluju tě, beruško. Mysli na mě, já budu myslet na tebe."
Opatrně jsem ji podala zpátky Xiaam. ,,Sentarou ji má rád," řekla jsem stísněně. ,,Ale některý věci ještě nezmáknul. Mohla bys dohlídnout i na něj? Ať ji dá včas spát a tak? A taky se bojím, že přebalit ji pro něj bude heroickej výkon...."
,,Všechno tu zvládneme." ujistila mě s úsměvem. ,,Hlavně vy se vraťte brzo a v pořádku."
Přikývla jsem a pohladila dítě po tváři, načež jsem se otočila a rychle vyšla ze dveří, než mě její pláč zavolá zpátky. Ten na sebe totiž nedal moc dlouho čekat...

Prošla jsem skrz vesnici. Někteří ninjové se na mě podezíravě dívali, protože si mě očividně nedokázali nikam zařadit. Tvářila jsem se, jako že je nevidím a s jistotou dál mířila k Lesu. Sníh už začínal tát, ale i tak mi sahal nad kotníky. Skoro hned mi promáčel boty. Proklela jsem to bílý svinstvo všemi jazyky, co jsem znala - těžko říct proč. Mám sníh moc ráda, je s ním spousta srandy. Možná jsem byla jen mrzutá z faktu, že jsem svoje dítě nechala na starost relativně cizí holce a zjevně hodnýmu, zato absolutně zmatkařskýmu otci, co zpanikaří jen jeho mimino ze spánku zakašle.
Většina stromů v Lese měla na větvích listí, což byl možná zvláštní úkaz, ale já už byla zvyklá. Mezi stromy tak vznikla jakási přírodní pec, co šířila alespoň trochu tepla. Sníh se držel v korunách a země byla relativně suchá. Věděla jsem, že to nevydrží věčně. Byl teprve konec ledna a podle všeho mělo ještě nasněžit. A až se to stane, přetížený větve se ohnou dolů a pěkně to tu zasypou. Možná už cestou zpátky se budu muset brodit.
Všichni Akumi naštěstí ve dne spali, tak jsem nemusela řešit problémy s hladovějícími démony, kteří Les obývali. Jen jednou mezi stromy neslyšně proběhlo několik vlků, připomínajících spíš duchy, než živý bytosti. Napadlo mě, jestli jsou s nimi vlčice, co mi pomáhaly při porodu. Jednou bych jim měla pořádně poděkovat.
Že jsem prošla bariérou mi napovedělo až zašumění v uších, když Les končil a já se dostala na louku za ním. Zastavila jsem se a ohlídla, jestli neuvidím proti nebi ochrannou stěnu. Nezdálo se, že by byla rozeznatelná okem, přesto jsem věděla, že tam je. Tichá a hrozivá, aby zamezila všem cizím chakrám zvenčí.
Odvrátila jsem se a pokračovala vytyčeným směrem. Všechny známky toho, že by nás tu kdysi obléhala Spojenecká armáda už byly dávno pryč a přede mnou se rozprostírala jen hladká, bílá peřina.

Podle posledních informací se bojovalo především na hranicích Země Blesku, což je odtud docela daleko. Mohla jsem se proměnit v ptáka, jako tenkrát v Rivě, když jsem hledala Sentara. Ale pamatujete si, jak mi lítání šlo?
Se svým štěstím a umem bych si rozbila zobák o nejbližší mrakodrap. A neptejte se, kde bych tady vzala mrakodrap - já se svým leteckým talentem bez problémů! Jednu chvíli člověk letí směr Vodopádová a náhle čumí na ceduli New Zealand.
Ne, díky. Zůstanu u svýho obvyklýho zvířete. Teď, když jsem věděla, že do proměny v Duši démona mi zbývá zhruba těch čtrnáct let, provedla jsem Henge no Ookami s o něco menším strachem. Pečeť mě zabolela, ale protože tahle proměna není zas až tak náročná, celkem rychle jsem se s tím srovnala. Hlavně už jsem nemuela opatrovat Arii, moje tělo už zase bylo jenom moje a já ho mohla ničit a zneužívat bez hrozby trvalých následků pro dítě.
Co se stydím přiznat je fakt, že od doby, co jsem si vzala životy těch sedmi zajatců, cítila jsem se líp. Pečeť byla jako omámená, dala o sobě vědět zřídka a já se cítila plná síly. Nebyla jsem vůbec nemocná, moje potřeba spánku byla minimální. Nic mě nebolelo, ani po porodu. Odmítala jsem si to přiznat i sama před sebou, natož abych to řekla někomu dalšímu, ale cizí životy mě strašně vzpružily. Cítila jsem se skoro neporazitelná, připravená dokázat třeba strhnout oblohu o kus níž. Nic vás tak nenabije, jako cizí léta, co si přivlastníte.
Zdálo by se to bezchybný, nebýt těch výčitek, vzpomínek a zlých snů. Neustupovaly, snad právě naopak. Pořád jsem cítila strašlivou vinu za to, jak hnusně jsem je sprovodila ze světa.
Zpětně si uvědomuju, že jsem se z toho asi už nikdy pořádně nevzpamatovala.
Ale konec keců. To podstatný je, že jsem přijala svoji zamilovanou, vlčí podobu. Zima ustoupila, přes hustou srst se mi na kůži nemohla dostat. Měkký tlapy mi dovolovaly vyhoupnout se na sněhovou pokrývku a běžet po ní, což bylo mnohem rychlejší. Tělo, neznající únavu se připravilo na den běhu.
Neomylně jsem zamířila na sever.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama