***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD4 - Akuma no tamashi 51

27. října 2012 v 12:55 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona

Lékařskej blázinec


Po dni a půl vytrvalýho běhu jsem ve vzduchu ucítila krev. Odněkud ze směru mé cesty se ozývaly výkřiky a hlasitý rány, prostě celkově zvuky boje shinobi. Skrčila jsem se v křoví v tenkým pásu stromů a proměnila se zpátky. Přesto, že jsem za sebou měla úctyhodný množství kilometrů, necítila jsem se skoro vůbec unavená. Vlci jsou prostě úžasný zvířata, proč nemůžeme být takhle vytrvalí i my, lidé?
Srovnala jsem na sobě šaty a prošla několika málo stromy, než se mi otevřel pohled na bojiště. Bylo jedno z mnoha, ale rozdělení na části bitvě rozhodně neubralo na prudkosti. Moje generace - Narutova generace - se narodila po válce. Netušili jsme, co to znamená opravdová bitva, střet dvou ohromných, silných stran. Snili jsme o ní, o možnosti dokázat svoje hrdinství a sílu, ale když teď přišla, po měsících, co se o ní jen mluvilo....děsila nás. Nebyla v ní ta romantika, kterou jsme tam jako děti hledali. Žádný hrdinský skutky, žádná pořádná možnost se vyznamenat. Jen smrt a krev, ninjové padali do prachu a jejich nejbližší si toho nesměli všímat, aby nepolevili v ostražitosti. Nikdo nepozoroval vaše činy, všichni se museli starat hlavně sami o sebe, protože smrt si nevybírala. Žádná zázračná záchrana pro lidi, zahnaný do úzkých. Žádná záloha, tajná zbraň. Snad kromě dvou posledních Jinchuuriki, Naruta a Killer-Beeho. Ale čert ví, kde ti dva byli...
Jo, to co jsme doteď znali - to bylo jako procházka klipem na California Gurls od Katy Perry....
Země byla řádně rozbitá a popraskaná, místy ožehnutá, jinde zase nepřirozeně mokrá, jak ninjové vyvolávali jednotlivý elementy. Co se ale neměnilo, ať jste se podívali kamkoliv byly zbraně, mrtvoly a hlavně litry krve. Při tom pohledu mě začala nálada na hrdinský skutky opouštět. Tváří v tvář tomuhle jsem se cítila jen jako nedopeřený kuře.
Poblíž mě jeden z ninjů Spojenecké armády zabil svýho soupeře, ale sám byl těžce raněnej. Odpotácel se kousek stranou a klesnul na kolena, pleť bledá, jednou rukou si přidržoval hlubokou ránu na boku. Bez zaváhání jsem se vydala k němu, podepřela ho a pomohla mu poodejít od hlavní vřavy.
Ztěžka se posadil na zem, rozepnula jsem mu vestu a vyhrnula tričko pod ní. Podle outfitu byl zřejmě z Mlžné. Zasealovala jsem a uvolnila nějakou chakru. Pečeť mě zabolela, ale ne tak silně, jako jindy. Pořád byla nacucaná životních energií sedmi zajatců...
,,Nic to není...." zachraptěl bolestně. ,,Můžu pokračovat....hned....."
Když se pokusil vstát, přitlačila jsem ho zpátky. ,,Obávám se, že pro vás boj skončil....prozatím." přiložila jsem mu ruce na ránu a pronikla dovnitř lékařskou chakrou. ,,Dostanu vás z nejhoršího, ale pak musíte....."
,,Pozor!" přerušil mě ostrej výkřik.
Zvedla jsem hlavu. Jen kousek vedle nás se zhmotnil Zetsu, přesněji řečeno, jeho bílá polovička. No jasně, zprávy říkaly, že Tobimu se nějakým způsobem podařilo vytvořit desetitisíce Zetsuových bílých kopií, což, kromě oživených technikou Edo tensei, dávalo dohromady jeho armádu.
Pohodil si v ruce kunai a vrhnul se s ním ke mě. V rychlosti jsem začala sbírat chakru, připravená ho roztrhat, bude-li to třeba.
Nebylo. Před náma se objevil další shinobi, podle vesty z Listové. Vyblokoval Zetsuův útok a dvěma elegantními ranami bílej klon uzemnil. Schoval dvě krátký čepele, co na to použil a otočil se na nás. Mohlo mu být něco přes čtyřicet let, vlasy na spáncích už mu trochu šedivěly. Nechala jsem svou chakru zase nepozorovaně poklesnout, Pečeť přestala skoro úplně pulsovat.
,,Musíš být opatrná!" sjel mě se skutečnou starostí v očích. ,,Tohle je první linie!"
Pootevřela jsem pusu k odpovědi, ale nic mě nenapadlo. Jen jsem hloupě pokynula ke zraněnýmu.
,,Vidím." kývnul náš zachránce. ,,Ale tady bys být neměla, maličká, medici už se stáhli."
Konečně jsem našla řeč. ,,V tom zmatku jsem se ztratila hlavnímu týmu...."
Zavrtěl hlavou. ,,Pořád říkám, že děti do boje nepatří. Pojďte," sehnul se a vytáhnul mě nahoru. Pak pomohl na nohy i mému pacientovi. ,,Dostanu vás odtud - lékaře budeme potřebovat živé. I tebe." usmál se na mladšího ninju z Mlžné.
Komu jako říká dítě?! Jsem možná malá, ale za pár měsíců mi bude dvacet, prokrista! Přesto jsem šla za ním, perfektně mi nahrál do karet.

Polní nemocnice byla vzdálená asi dva kilometry. Několik desítek bílých stanů, obklopených provizorní zdí hlídala podezíravě se tvářící stráž. S naším pacošem jsme dokulhali až k nim.
,,Stát!" zarazil nás hnědovlasej hromotluk, podle všeho taky z Listové. ,,Musíme vás prověřit."
,,Je to rozkaz," přidal se jeho o něco menší kolega. ,,Nepřítel se pokouší o infiltraci, nesmíme ho nechat proniknout."
Takže hledali Zetsua, ne mě. Moje chakra by neměla být podezřelá. Ale i když jsem to věděla, nemohla jsem se pořádně uklidnit. Poslední, o co bych teď stála, je útěk nebo cokoliv jinýho, než bylo v plánu.
Polkla jsem a donutila se promluvit. ,,Prosím, rychle. Je vážně raněný."
Menší ze strážců přikývnul a přišel k nám blíž. Zatímco nás prohledával pomocí své chakry, jeho kolega stál ostražitě opodál a sledoval naše ruce, jako bychom měli každou chvíli vytáhnout dynamit a zápalky.
Konečně se od nás chlápek vzdálil. ,,Čistí." pousmál se. ,,Tohle nejsou klony, Sanago. Pusť je dovnitř."
Starší shinobi, co nám sem pomáhal zavrtěl hlavou. ,,Já se musím vrátit na bojiště."
,,No jasně." usmál se strážný. ,,Jen jdi. Děkujeme za pomoc, už to tu zvládneme." přišel k nám a nahradil místo bojovníka, co se vracel do války. ,,Hodně štěstí."
Ten sympatickej čtyřicátník se vypařil. Mladej hlídač se ke mě naklonil. ,,Pusť ho, stejně jsi na něj moc malá. Dopravím ho do stanu."
Vděčně jsem si z ramen sundala paži krvácejícího Mlžňáka, pomalu ztrácejícího vědomí. ,,Děkuju. Pojďme, jak jsem řekla, není zrovna lehce škrábnutej..."

Kluk, co se představil jako Ran-Hano mi pomohl s Mlžným až do hlavního stanu. Podle mých pokynů ho položil na postel, zbavil ho vesty i veškerýho jinýho oblečení od pasu nahoru. Zapátrala jsem očima po blízkým stolku s lékařským náčinním. Nebylo tu sice všechno, ale nemohla jsem přece čekat žádnej luxus. Popadla jsem menší lahvičku s peroxidem vodíku a naplácla to na jeden z vatových tamponů.
,,Podrž mi ho, prosím." obrátila jsem se na Ran-Hana. ,,Bude to štípat."
Poslušně se přesunul za hlavu raněného a přitlačil ho za ramena k lehátku. Začala jsem tamponem čistit ránu a její okolí. Pacient jednou vykřiknul, ale pak zřejmě znovu upadnul do šoku a jen se chvěl.
Vedle mě se objevila další postava. Krátce jsem na ni blikla očima a ruce mi ztěžkly. Prsty jako by najednou nebyly schopný udržet vatu. Málem mi upadla přímo do rozšklebené rány.
Příchozí zkusila tep raněného. ,,Co tu máme?" zeptala se a odfoukla z čela růžový vlasy.
Jasně, že Sakura.
Přemohla jsem úzkost a promluvila celkem vyrovnaně. ,,Nasadila jsem desinfekci H2O2 a začínám s šitím. Předtím mu nasadím H17PJC, abych zamezila připadné pozdější atrfoii narušených orgánů."
Podívala se na mě, až moc pozorně. Doufala jsem, že nevypadám tak vyflusnutě, jak se cítím.
No, nejen blondýny mají dlouhý vedení. Nepoznala mě.
,,Velmi dobře." pochválila mě. ,,Takže vše v pořádku. Kdyby nastaly komplikace...."
,,Hned vás zavolám." kývla jsem. ,,Znám postupy."
S letmým úsměvem zase odklusala pryč, aby zkontrolovala další stůl. Zřejmě se tu pěkně namakala, bylo to na ní vidět. V obličeji byla zpocená a červená a taky nevoněla zrovna nejčerstvěji. Ale dělala svou práci a to naprosto dokonale. Jak jinak taky, když ji učila Tsunade?
Odložila jsem tampon a popadla injekci s H17PCJ, uměle vyvinutou aminokyselinou, napomáhající obnově tkáňových pletiv. Rychle jsem ji píchla těsně nad ránu a vyhrabala pevnou, černou niť a chirurgickou jehlu.
Ran-Hano to zneklidněně pozoroval. ,,Je to ostuda," přiznal se. ,,Ale nikdy mi nic nešili. Mám dojem, že to musí být pěkně nepříjemný."
Usmála jsem se. ,,Ani ne. Máme pacientům tvrdit, že to jen šimrá."
,,Jenže já nejsem pacient, mě můžeš říct pravdu."
,,Možná někdy budeš, ne že bych ti to přála." popadla jsem okraj rány a zapíchla do něj jehlu. ,,Takže tě nebudu děsit."
Odfrknul. ,,Zatím se mi daří vyhýbat se tomuhle lehátku."
,,Vidíš, a kvůli takovým, jako ty si holka jako já nikdy nenašetří na poníka." zažertovala jsem. ,,Trochu víc ho přimáčkni, ať se mi nekvedlá."
Udělal, jak jsem mu řekla, do toho se usmíval. ,,Už rozumím, ty nemáš ráda zdravý lidi, protože z toho nemáš peníze."
,,Ani jeden přece nedostáváme výplatu za zdravý lidi." vrátila jsem mu to a nespouštěla oči ze zašívání. ,,Jedinej rozdíl je, že ty je domrzačíš a já je musím složit."
,,Když ti slíbím, že se zmrzačím, zajdeš se mnou po válce na oběd? Koukám, že jsme oba z Listové."
Teprve tehdy jsem si ho pořádně prohlídla. Měl hnědý vlasy, trochu do blond a šedý oči. Větší, zlomenej nos působil zajímavě. Co ale bylo nejhezčí, tak jeho ďolíčky. Na některých chlapech vypadají divně, ale mu neuvěřitelně slušely. Když se usmál, bylo na tom něco klukovskýho a nezbednýho. Byl typ kluka, kterej by se mi skoro určitě líbil asi před pěti lety.
,,Jak moc se chceš zmrzačit?" odvětila jsem pobaveně a vrátila se zpátky k práci.
,,Pro začátek by stačila zlomená ruka, ne?"
,,No, to není nic moc...."
,,Tak obě ruce? Nohy?" nepřestával se usmívat. ,,A nebo mi řekni, ze kterýho srázu se pro tebe kluci běžně vrhaj a já je všechny trumfnu."
Rozesmál mě. ,,Musím říct, že tvůj způsob, jak mě sbalit je neuvěřitelně originální a doopravdy mě zaujal, Ran-Hane."
Zajiskřilo mu v očích. ,,Takže?"
Dotáhla jsem poslední steh a udělala nad kůží uzlík, aby se rána nerozjela. ,,Za jiných okolností bych souhlasila. Bohužel ale už někoho mám...."
Trochu zjihnul. ,,Aha...no jasně. Na co tě dostal on? Ukroutil si hlavu?"
,,No, kdybych ho o to požádala...."
Znovu se mu vrátil na tvář veselej výraz. ,,Asi ho chápu. No, měl bych zpátky na stráž. Jenom mi ještě řekni, jak se jmenuješ? Třeba si jednou ten tvůj vážně hlavu ukroutí a ty budeš hledat vhodnou, sebeobětavou náhradu. Tak ať vím, jak tě najít."
Bylo mi moc líto, že mu musím lhát. ,,Niji."

Když jsem zajistila ninju z Mlžné, přeběhla jsem hned k vedlejšímu stolu, kde ležela kunoichi s mečem, zabodnutým jen těsně vedle srdce. Než jsem si stačila uvědomit, co se děje, byla jsem vtažená do celýho toho doktorskýho blázince. Běhala jsem skoro stejně, jako Sakura - to asi všichni v tom stanu - a bez odpočinku ošetřovala raněný. Párkrát se stalo, že někomu už nebylo pomoci a já doběhla právě ve chvíli, kdy vydechnul naposledy. Dvakrát mi zemřeli shinobi přímo pod rukama. Oba byli Oblační, snažila jsem se přesvědčit samu sebe, že to nebyl žádnej druh osobní pomsty. Skutečně se pro ně nedalo už nic udělat.
Při tak časté změně působiště jsem se setkávala s různými mediky a dozvídala se tak informace, který jsem chtěla. Trochu mě zklamalo, že Tsunade není nikde poblíž. Podle posledních zpráv se, společně s ostatníma Kage věnovala boji s Uchihou Madarou. To mě mátlo a zabraňovalo mi soustředit se pořádně na práci. Ve stejnou chvíli jsem se totiž dozvěděla, že Naruto s Gaiem, Kakashim a Beem nastoupili proti Tobimu. Tobi o sobě vždycky prohlašoval, že on je Madara, ale ani ninja takovýho kalibru nedokáže být na dvou místech najednou. Pokud i Madaru vzkřísila technika Edo tensei, znamená to, že byl skutečně mrtvej. Jenže kdo se v tom případě skrývá za Tobiho maskou?
Uvažovala jsem logicky, kdo je schopnej užívat Sharingan. Danzo byl ze hry, Itachi taky. Shisui zemřel už dávno, jeho tělo se našlo v řece a pochovalo. Sasuke? Ani náhodou, to se vylučuje samo o sobě. Když už by začal realizovat svoje zúčtování s Listovou, zvolil by úplně jinou cestu. A Tobi má, podle všeho, Sharingan jen v jednom oku. Jako Kakashi, jenže...no, no comment. Kakashiho škrtáme. To už ale nikdo nezbývá.
Tobi je osoba schopná používat pokrevní vlastnost Uchihů a to nebude žádnej mlíčňák. Takže je buď extrémně dobrej, nebo k tomu klanu biologicky patří. Žijící Uchihové? Sasuke. Tečka. No, Dayar a Susame, ale ti jsou asi stejně nebezpeční, jako dikobraz. Takže Sasuke.
Ten to ale být nemůže. Chvíli přece s Tobim pekl. A o ostatních z toho klanu existujou hmatatelný důkazy jejich úmrtí. Fugaku - tělo. Madara - tělo. Shisui - tělo. Itachi - tělo. Ramiku - tělo. Shizawa - tělo. Další silnej Uchiha? Možná ještě Ayara. Její tělo se nikdy nenašlo takže není jistý, jestli uhořela jak se ve vesnici tvrdilo. Ale tu taky škrtám, jelikož je to holka a Tobi...ani debil by na něm nehledal prsa. Koho ještě znám? Musím zalovit v paměti, na klany v Listové jsem vždycky mívala hlavu. Ještě tam byl Rikuza. I jeho tělo se našlo po tom masakru. Yenna a Mikoto - obě holky. Obito.....
V tu chvíli dva díly skládačky v mé hlavě zapadly do sebe. Zarazila jsem se v polovině pohybu a ruce se mi roztřásly. Pinzeta, co jsem držela z nich vyklouzla a se zacinkáním dopadla na zem.
,,Niji!" napomenul mě jeden z mediků. ,,Ty nástroje jsou sterilizované, nesmíš je válet po zemi!"
Jako by vůbec nic neřekl. Stála jsem tam, pobledlá a rty se mi chvěly. Obitovo tělo se nikdy nenašlo. Má krátký, černý vlasy jako Tobi. Kdyby tehdy přežil, byl by zhruba v tom správným věku. Tobi...to jméno, řekněte si ho víckrát za sebou. A má jen jedno oko - pravý.
Pochopitelně, levý teď vlastnil Kakashi.
Rozklepala se mi kolena. Pokud Tobi skutečně je Obito, Kakashi tam venku stojí proti člověku, co pro něj moc znamenal. Kamarádovi, kterej jeho život poznamenal nejvíc ze všech.....a jsem si jistá, že na tohle není připravenej.
Rozhodně nečeká, že pod maskou najde přítele, co pro něj údajně obětoval život.
Ale proč by to Obito dělal? Vždyť on byl hodnej. Miloval Konohu, zbožňoval Kakashiho. Neublížila mu vesnice, ale válka. Proč by chtěl vyvolávat další? Tolik otázek a žádná odpověď.

,,Já....není mi dobře...." vysoukala jsem ze sebe. Zřejmě jsem musela vypadat doopravdy zbědovaně, protože mi to hned sežrali.
Starší lékařka mě lehce odstrčila a pokynula hlavou k jedné z lavic. ,,Jdi se posadit." řekla vlídně. ,,Nesmíš se strhat, ještě tě bude třeba."
Vděčně jsem přikývla a odebrala se na místo, co mi ukázala. Sesunula jsem se na lavici jako podťatá a hlavou mi neustále vířily obrázky Obita a Kakashiho, po tolika letech nečekaně tváří v tvář. Možná už se to stalo, možná ne. A možná to ani není Obito....ale v tom případě mě vůbec nenapadalo, kdo jinej. Ať tak jako tak, Kakashi by se to měl nějak šetrně dozvědět, aby s tím počítal, kdyby došlo k nejhoršímu. Nejradši bych se za ním rozběhla v tu chvíli, ale neměla jsem tušení, kde právě teď jsou. Pokoušela jsem se utěšit faktem, že je s ním Naruto a to je mistr na zázraky a eliminaci extrémně silných nepřátel, ale to moc nepomáhalo. Znáte ten stav, kdy máte neodbytnej pocit, že se bez vás nějaká událost neobejde? Já jsem se prostě potřebovala osobně ujistit, že když k tomu dojde, Kakashiho úsudek nezastře sentiment z dětství. Záleželo mi na něm až moc na to, abych tu jen seděla a čekala, co se z toho vyvrbí.
,,Děje se něco?" Sakura se nade mnou objevila jako duch.
Mírně jsem sebou trhla a zvedla k ní pohled. ,,Něco...možná..."
Klekla si proti mě, ve strhaném obličeji úsměv. ,,Snad ještě nemáš dost? My, Tsunadina děvčata jsme přece ze železa."
Nedokázala jsem skrýt údiv. ,,Co jsi to....? Poznalas mě."
Kývla. ,,Samozřejmě. Tvoje chakra je jedna z těch, co se dobře pamatují. A v obličeji vypadáš jako Tsunade, ať máš na vlasech jakoukoliv barvu. Jen si říkám, co tě přimělo se tu zjevit a pomáhat."
,,Záleží mi na vašem úspěchu." zkřivila jsem rty do kyselýho úsměvu. ,,Nebo si i ty myslíš, že jsem usilovala Narutovi o život?"
Zamračila se. ,,Doufala jsem, že je to lež."
,,Jako věž. Já bych nikdy..."
,,Vím." přerušila mě. ,,Neměla by ses tu zdržovat dlouho. Cizí tě nepoznají, ale někdo blízký, někdo jako já si všimne tvé tváře."
,,Nenahlásíš mě?"
,,Ne. Jsem ráda, že tu pomáháš, hodí se každá ruka. Ale ani já tě tu nemůžu nechat věčnost. Ráno nahlásím, žes tu byla."
,,No jasně...to musíš." pousmála jsem se. ,,Stejně se právě chystám vypadnout."
,,Kam?"
,,Na bojiště." zamračila jsem se. ,,Kakashi je možná v nebezpečí."
Pozvedla obočí. ,,Kakashi-sensei? No jistě, vždyť je ve válce. Pokud nemáš na mysli konkrétnější hrozbu...?"
,,Vystihlas to. Musím ho varovat, ale nevím, kde teď je. Možná bys mi mohla pomoct?"
,,Oficiálně nejsi s námi. Neměla bych..."
,,Růžovko," skočila jsem jí pobaveně do řeči a naklonila se blíž. ,,Ty a já jsme přítelkyně. Nebo ne? Já jsem o tobě tak nikdy nepřestala uvažovat. Podívej se na mě, znáš mě. Znáš mou mámu, jsme stejná krev. Podívej se na mě a řekni mi, s jistotou, že jsem pro vás nebezpečná."
Povzdechla. ,,Tohle je citové vydírání..."
,,Je. Ale snažím se pomáhat. Zlí lidé hráli proti mě, všechno se to sešlo v debilních náhodách, který ze mě dělají netvora. Ale já jsem pořád já, Sakuro. Pořád jsem ta Yumi, co ve vás našla neocenitelný přátele. A jeden z těch přátel - zevlák, kterýho milujeme, aniž by si to uvědomoval - je tam venku a čelí možná nejtěžší situaci ve svém životě ninji. Já ho musím najít."
Seděla nehybně a mlčela.
Přiběhla k nám jedna z medical a nesměle jí poklepala na rameno. ,,Sakuro-senpai, kde je Shizune-sama?"
Růžovovláska se trochu probrala. ,,Má práci jinde." odpověděla. ,,O co jde?"
,,Spastický průnik cizího tělesa do dutiny břišní. Pacient hodně krvácí, potřebujeme zkušeného lékaře."
,,Já se toho ujmu." začala vstávat. Jakoby s posledními zbytky pochybnosti mrkla na mě. ,,Sestro, jděte za Shizune a uvědomte ji, že k nám možná brzo přinesou spoustu zraněných. Dostala jsem zprávy, že prý kousek od lesa Eesaki, v němž bojuje Hatake Kakashi se strhla další bitva s nemrtvými...."
Nedokázala jsem se neusmát. Takže les Eesaki. Sakura je prostě poklad!
Vstala jsem a mírně se uklonila. ,,Hned, senpai..."
Naposledy se mi podívala do očí, jako by váhala, jestli neudělala chybu. Pak se otočila a utíkala k operačnímu stolu. ,,Nasaďte botulotoxin do poškozené oblasti a zajistěte....." rozkazovala už v běhu. Nečekala jsem, jak dopadne její kritickej případ. Co nejrychleji jsem se vydala k východu.

Dostat se z tábora bylo skoro stejně těžký, jako cesta dovnitř. Prozkoumali moji chakru - protože co kdybych náhodou byla maskovanej Zetsu - a zbraně. Taky všechna pouzdra, jestli nevynáším nic důležitýho a aby byla prohlídka ťip ťop, jeden ze strážců se mě zeptal, kdo velí oddílu senzibilů.
,,Yamanaka Inoichi," odpověděla jsem jízlivě. ,,To ví přece každý idiot!"
Mrzutě pokývnul. ,,Jo, zdá se čistá. A kam že to vlastně jdete takhle pozdě?"
,,Kam že to jdu?!" zvýšila jsem hlas. ,,Všude okolo zuří válka, každou minutu přibyde deset zraněných shinobi a ty se mě ptáš, kam jdu?! Pochopitelně na bojiště!"
Zřejmě ho můj nával emocí trochu zaskočil. Nervózně se podrbal za uchem. ,,Nechtěl jsem vás urazit..."
,,Urazit možná ne, ale zdržuješ." prskla jsem drze. ,,Každá další sekunda může mít na svědomí lidský život."
,,Jen dělám svou práci."
,,Posluž si, ale nebraň mi dělat moji!"
Druhej ze strážců si cosi zabručel pod vousy. ,,Proboha, nech ji jít, protože jak to tak pozoruju, je odhodlaná domlátit tě na seznam obětí. Má pravdu, na bojišti jí bude třeba."
Lehce jsem se mu uklonila. ,,Děkuju. A teď, když mě omluvíte, mám několik povinností."
Otočila jsem se a rozběhla se na jihovýchod, směrem k lesu Eesaki.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama