***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD4 - Akuma no tamashi 52

27. října 2012 v 12:55 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona

Z přítele nepřítel



Nedovolila jsem si přeměnit se na vlka, protože tuhle moji podobu zná docela dost lidí. I když jsem byla pořád ještě docela dost silná (nerada bych tu znovu zmiňovala, proč), netroufla jsem si využívat chakru k rychlejšímu běhu po stromech. Navíc, tady se to ani nevyplatilo. Vzhledem k boji, zuřícímu všude po okolí bylo bezpečnější postupovat spíš pomaleji. Co kdybych fofrovala a vletěla přímo do nepřátelskýho jutsu?
Ani tak mi ale nic nemohlo zabránit utíkat. Vždycky jsem byla spíš sprinter než maratonec a tak jsem si musela dávat kratší přestávky, ale dalo se to zvládat.
Zdrželo mě, že jsem musela obíhat jedno menší bojiště. Byla tam taková vřava a zmatek, že zkusit to fiknout po přímce by byla sebevražda. Na okraji, už skoro v lese ležela těžce zraněná kunoichi. I když mě poháněl strach o Kakashiho, nemohla jsem jenom tak běžet dál, proto jsem se u ní zastavila a pomohla ji stáhnout se ještě víc do ústranní. Uložila jsem ji do mechu a podložila jí hlavu jejím vlastním pouzdrem na shurikeny. Pak jsem jí nožem rozřízla nohavici u kalhot. Celou dobu bolestně naříkala a tiskla si levý stehno.
Někdo jí narušil tříselnou tepnu a z té teď unikala krev po nemalých dávkách v pravidelných intervalech. Z kalhot, co jsem rozřízla jsem utrhla pruh látky a pevně jí tím stála nohu nad ranou. Pak jsem zasealovala a vložila jeden prst s lékařskou chakrou přímo do rány.
,,Umř...řu?" zeptala se vyděšeně. ,,Necítím...tu nohu..."
Zavrtěla jsem hlavou a volnou rukou si v rychlosti shrnula vlasy z obličeje. ,,Ne....stihnu to zastavit včas...."
Snažila jsem se mluvit s větší jistotou, než jsem cítila. Ztratila už spoustu krve, což bylo vidět i na jejích kalhotech, nasáklých krví. Mohla jsem se jen modlit, že jsem ji našla včas, protože i když jsem začala s léčením, krev se pořád valila ven. Chakrou jsem zacelovala tepnu, ale šlo to jenom hodně ztuha, protože krev, prýštící ven silou přirozenou pro lidský srdce okamžitě narušila každej můj křehkej spoj. I když se mi to zdálo nekonečný a vyčerpávající, nemohlo to trvat dýl, než dvě minuty. Kdyby jo, byla by kunoichi už po smrti.
Když jsem tepnu jakž takž opravila, krve podstatně ubylo. Vytáhla jsem z lékařské brašny obvaz a hadřík a tím jsem jí ránu co nejvíc vysušila. Pak jsem začala hojit i okolní tkáň.
Někdo se k nám snesl. ,,Asuko!" vykřikl mužský hlas a vzápětí si někdo kleknul vedle mě. ,,Proboha, jsi celá od krve!"
,,Už jsem v pořádku..." ujistila ho vyčerpaně. ,,Měla jsem štěstí, že mě objevila tahle medička."
Obrátil se ke mě. ,,Myslel jsem, že medici už se stáhli."
Pousmála jsem se, aniž bych odvrátila pozornost od raněné. ,,Asi jsem nějak zapomněla dávat pozor na rozkazy."
Ještě chvíli mě upřeně pozoroval, ale nakonec to nechal být. Chytil ženu za ruku a úzkostlivě ji políbil na čelo. ,,Tohle mi nesmíš dělat! Málem jsem umřel, když jsi zmizela!"
Zvedla koutky úst do bolestného úsměvu. ,,Já? Mám tuhý kořínek. Už jenom to, že ty by ses sám nepostaral o naše děti mi nedovolí padnout."
Něco jí na to odpověděl s hranou uražeností. Skončila jsem, obvázala jí ránu a pevně obvaz zajistila. ,,Hotovo..." vydechla jsem. ,,Musíte ji co nejdřív dostat do polní nemocnice. Není už v bezprostředním ohrožení, ale potřebuje krev."
Přikývnul a zvednul ji do náruče. ,,Děkuju." řekl upřímně. ,,Jestli se ještě potkáme...."
Zavrtěla jsem hlavou. ,,To určitě ne....
Kývnul. ,,Chápu. Tedy hodně štěstí, ať už jsou vaše cíle jakékoliv." s tím se vypařil i se svou ženou v náruči. Já jsem se zase dala do běhu. Co by asi řekl Raikage na tu zabijáckou Aoi tenshi kdyby věděl, že právě zachránila jednu z jeho ninjů? Protože ta snědá blondýna nemohla pocházet z jiné vesnice, než z Oblačné...

Když už jsem skoro minula bitevní pole, nedaleko ode mě cosi explodovalo. Stihla jsem uskočit z dosahu plamenů, ale tlaková vlna mě i tak zasáhla a odhodila o pár metrů dál. Zaklela jsem, když jsem se uhodila pravým ramenem do většího kamene, zahrabanýho v listí a jehličí. Pomalu, lemroidně jsem se zvedla ze země a posadila zády k nejbližšímu stromu.
Při pádu jsem si odřela čelo a trochu krve se mi nahromadilo v obočí, ale kromě toho a prokousnutýho rtu jsem byla v pořádku. Zůstala jsem chvíli sedět, abych se vydýchala, protože jsem se přece jen docela lekla. Pečeť sice vrněla, jako by mě chtěla dostat z nebezpečí, ale jinak nic jinýho nepodnikala. Ještě nebyl její čas.
I když jsem bojiště obcházela, ani zdaleka to neznamenalo, že jsem v bezpečí. Setřela jsem si z čela krev a přitom si všímala svých rukou. I když jsem se snažila, všechnu krev Oblačné kunoichi jsem z nich nesetřela. Byly lehce narudlé a hlavně za nehty se červená začínala srážet v nahnědlou želatinu. Znovu jsem je očistila v listí, ale bez valnýho výsledku. Tady by pomohla jen voda.
Nevadilo mi to ale tak, jak by mělo. Ta žena přece přežila a ty ruce mi jen připomínaly, že se mi podařilo zachránit něčí mámu. Protože, podle toho jak se bavila s tím týpkem, měli děti. Možná jsem ji nezachránila trvale, může umřít zítra nebo pozítří, ale určitě jsem jí dala o šanci víc, aby se vrátila k nim domů.
Další hroznou součástí války je i počet sirotků, co po ní zbyde. Většina dětí přičítá zázraku, že se jim vrátili živí a zdraví oba rodiče. Nebo alespoň jeden.
Když už jsem nad tím uvažovala, napadlo mě, co asi dělá Arie. Nejpravděpodobnější je, že v tuhle denní dobu spí. Nebo možná křičí...nebo jí. Nic moc jinýho dělat nemůže, teda pokud ji nemá v pazourech její otec a nedělá s ní tu obrovskou houpačku, jak jsem ho jednou přistihla. Nejen, že jsem ho seřvala, ale taky dostal permanentní zákaz s tím děckem tak kvedlat. Překvapilo mě, že se malá tvářila jako by se jí to líbilo a v momentě, kdy přestal, začala fňukat. Je mi jedno, jestli je to dítě sebevrah, ale já to nemůžu vidět.
Podívala jsem se na slunce, zvolna klesající k zemi a ztěžka vstala. Musím se co nejdřív dostat ke Kakashimu, vyřídit záležitost s Tobim-Obitem a pak se vrátit domů. Už jsem strašně moc chtěla sevřít svoji dceru v náručí a ujistit se, že je v pořádku a že z ní zatím Sentarou s Kinem neudělali chlupatýho chlapa se samurajskou helmou, mečem a válečným koněm, okovanějším než sovětskej tank.
Jak jsem vstala, všimla jsem si mezi keři těla. Ležel tam kluk, čelem k zemi a nehýbal se. Udělala jsem k němu pár rychlých kroků a klekla do listí. Stiskla jsem mu zápěstí, ale tep jsem nenašla žádnej. Obrátila jsem ho na záda a ještě sehnula ucho k hrudi. Zase nic. Žádnej dech, žádnej tlukot srdce. Někdo mu rozbil hlavu na správným místě, protože musel být mrtvej takřka na místě. S povzdechem, že už mu nemůžu pomoct jsem mu zatlačila víčka. V téhle válce umírali hlavně mladí lidé, asi v mém věku. Kterejkoliv z nich mohl být můj přítel. Teď už se ale s nikým nikdy neseznámí.
Ještě než jsem odešla, oči mi padly na jeho čelenku. Měl ji uvázanou okolo pasu a skvěl se na ní znak Spojenecké armády. Nezachovala jsem se zrovna eticky, ale on už ji potřebovat nebude. Kdežto já....
Rychle jsem ji odvázala a rozeběhla se dál do lesa. Po cestě jsem si ji umístila na hlavu způsobem, jako to nosí Ibiki nebo Izumo.

Vítr ke mě přinášel pach ohně a kouře, mísící se s neobvyklou vůní, kterou v přírodě zřídka ucítíte. Byla těžká a železitá, uvědomovala jsem si, že mě děsila ještě chvíli před tím, než jsem ji začala vnímat. Les a okolí byl plnej krve a těl a zápach smrti se válel mezi stromy jako dusivá peřina. Neviděla jsem tváře padlých, nerozeznala bych rysy obličejů ani kdybych třeba míjela přítele. Hromadnej hřbitov byl mnohem víc nervy drásající, než když občas vidíte jednu či dvě mrtvoly. Působil na mě skutečně žalostně a drtivě, jako by to všechno dohromady vytvářelo vlastní podivnou dimenzi neskutečnosti, jako by na mě odevšad koukali tiší, hroziví bohové smrti a čekali, až se přidám k těm na zemi. Tomu výjevu chyběla už jen rudá obloha a krkavci.
Doběhla jsem na mýtinu, na chvíli se opřela o strom a funěla jako lokomotiva. Hned mi docvaklo, že prostranství tu není přirozený - někdo okolní stromy posrážel a zdemoloval. Překvapeně jsem se rozhlídla po okolí a uviděla tři postavy. Černovlasej typ, jen o něco vyšší než Kakashi stál zády ke mě, proti němu rozzuřenej Naruto. Vypadal jinak, než obvykle, tak trochu víc jako....Kyuubi. Že by se ho konečně naučil ovládat? Bože prosím, dej, ať je to tak!
Za ním se válel Gai, zrovna se sbíral ze země a snažil se odhodit si z očí to hrozný obočí. Oba se zdáli nádherně zmlácení, ale Kakashiho jsem neviděla. V lese v pozadí dřepěl Osmiocasej ve své démonické podobě a přihlížel. Zatrnulo mi; přišla jsem pozdě!
Ale pokud jsem tu pozdě, někde musí být tělo. Prostě musí!
Vykašlala jsem se na ty tři a očima nervózně prohledávala okolí. Málem jsem přehlídla kus té jeho hřívy, vykukující z houští asi sto metrů od bojujících. Bez zaváhání jsem tam zamířila, po okraji lesa, protože kterej magor by to vzal po přímce okolo těch fighterů?
Přeskočila jsem úzkou stružku, ale v rozrušení jsem to nevypočítala a jednou nohou sklouzla do studené vody, že mi vyšplíchla až ke kolenům. Hned jsem se z toho vyhrabala a jako bez dechu ukrojila poslední metry, co mě dělily od Kakashiho. Padla jsem vedle něj na kolena, aniž bych vnímala, že se mi do holeně zapíchlo několik ostružinových trnů, protože šlahouny, v nichž jsme se nacházeli patřily právě k téhle lesní rostlině. Měl rozepnutou vestu, ale na hrudi žádný zranění. Krvácela mu akorát levá ruka a čelo, vlasy měl slepený potem, díky kterýmu měl na obličeji spoustu špíny. Oči měl zavřený jako v křeči a i když byl zcela očividně mimo, mračil se.
Podepřela jsem mu zátylek a zvedla si jeho hlavu do klína. ,,Kakashi! Prober se!" ztřásla jsem s ním.
Zachvělo se mu obočí, jako by ho něco bolelo, ale jinak se nepohnul. Změřila jsem mu tep a dech, obojí bylo celkem v normálu. Zdálo se, že je jenom omráčenej.
Zasealovala jsem a začala mu léčit paži, protože rána na bicepsu byla docela dost hluboká a hodně krvácela. Pokud by se to ještě zanítilo, měl by Kakashi postaraný o dobrou zábavu. Druhou rukou jsem vytáhla ze své lékařské brašny čistej hadřík a setřela mu z obličeje co nejvíc krve, potu a špíny. Po chvilce pootevřel oči a podíval se přímo na mě.
Při pohledu na Sharingan se mě zmocnila podivná ztuhlost. Sytá červeň se rozlila všude okolo a pohltila mě někam do úplně jinýho vesmíru. Cítila jsem, že moje lékařská chakra pohasíná, tělo jako by hořelo a přitom se rozpadalo, jenže já nebyla ani schopná vykřiknout. Během pár vteřin byla vize pryč.

,,Omlouvám se...." zamumlal rychle. ,,To bylo....očekával jsem nepřítele...." zavřel oko a nechal pootevřený jenom to normální, temně šedý.
V prvních vteřinách jsem se bála i mrknout, zůstala jsem ztuhle sedět a oddechovala. Skutečný genjutsu Sharinganu proti mě Kakashi použil poprvé a musím říct, že na mě hluboce zapůsobilo. Strávila jsem v něm jen pár vteřin, ale slyšela jsem, že je prý možný udělat to i tak, že má oběť pocit, jako by tam žila třeba dvě stě let. To musí být hrozný - mě stačilo tohle.
Dala jsem se trochu do kupy. ,,V pořádku....chápu to. Bolí tě ta ruka?"
Ani se nepozastavil nad tím, že mu tykám. Zavrtěl hlavou. ,,Je to lepší."
,,Sakra chlape, na to jsem se neptala. Ale chápu to tak, že ještě bolí." znovu jsem vyvolala trochu medicinské chakry. ,,Takže lež a bacha s tím okem, ať to můzu dodělat. Netáhnu se sem jenom proto, abych tě nechala vrátit se do boje polámanýho."
Teď konečně se na mě pořádně zadíval. ,,Yumi..?" vydechl nakonec s nefalšovaným překvapením. ,,Ty jsi Yumi!"
,,Samotná královna zevlingu osobně." pousmála jsem se. ,,Ráda tě vidím, dokonce i v tomhle stavu."
I on se usmál. ,,Divil jsem se, co by tu dělala medička. Co se s tebou tehdy stalo? Nevěděli jsme ani, jestli žiješ."
,,Tsunade ti to neřekla? Posílala jsem jí zprávu."
,,Nemluvil jsem s ní."
Dokončovala jsem poslední ošetření. ,,Pobyla jsem si chvíli u Kabuta. Ale teď už je všechno v pořádku."
Zaváhal. ,,Mrzí mě, jak to dopadlo s Chakrovou."
,,Mě taky. Ale kvůli tomu tu nejsem..." odmlčela jsem se a koukla na Naruta a Gaie, kteří si zrovna vyměňovali s nepřítelem - Obitem - pár ostřejších hlášek. ,,Chtěla jsem tě varovat, ale přišla jsem pozdě."
,,Tys to věděla?" hlas měl stísněnej.
,,Ne. Dala jsem si to dohromady před chvílí. Jak je ti?"
,,Už to skoro vůbec nebolí. Je to, koneckonců, jen škrábanec."
,,To jsem nemyslela a ty to víš."
Uhnul pohledem, ve tváři tak nešťastnej výraz, že mě zabolelo u srdce. ,,Byl můj přítel...obětoval pro mě a Rin život...aspoň to jsem si celou dobu myslel." řekl zlomeně. ,,Vyčetl mi tolik věcí. Vždycky ho trápilo, že byl až druhý, po mě....ve všem. A já to neviděl, ani mě to nenapadlo. Nazýval jsem ho přítelem a on mě zatím celou dobu nenáviděl. Vyčetl mi, že jsem nechal zemřít Rin....ale, já....všechno je jinak..." odmlčel se, aby jeho hlas nepřeskočil do tónu pro něj nevhodného.
Objala jsem ho. ,,Život je plnej nesnadných situací. Musíš být silnej, Kakashi. A ty jsi, jsi jeden z nejsilnějších lidí, co znám."
Zavřel oči a opřel se o mě. ,,Dlouho jsem truchlil pro své ztracené přátele. Teď ale zjišťuju, že znovu je naleznout - takhle - je mnohem bolestivější."
Tutéž větu od něj ještě zaslechnu, ale až za pěknou řádku let....
,,Bolest je součást života shinobi, to jsi mě učil." jemně jsem ho pohladila po hlavě. ,,Pamatuješ? Bylo mi patnáct, vykořeněná a přesazená do cizího světa, ničemu jsem nerozuměla a snažila se bránit tím, že jsem byla na všechny zlá..."
Přikývnul. ,,Takovej drzej fakan. Pamatuju si to moc dobře. Vlasy po ramena, trochu moc velkej zadek..."
,,Byl jsi jeden z těch, co mi pomohl se změnit."
,,Největší zásluhu na tom má Naruto."
,,Jasně, on je taková bójka optimismu. Ale nebyl to Naruto, kdo mě nosil domů, když jsem při trénincích odpadávala. Nebyl to Naruto, jehož cynická jízlivost mě hecovala do větších výkonů. On mi nepomohl objevit moji chakru, nezachránil mi život, když jsem poprvé potkala Orochimara. Nebyl mým vzorem, neobjevoval se na poslední chvíli, neštval mě neustálým předčítáním porna. Nebyl ten, do koho jsem se poprvé doopravdy zamilovala...."
Nešťastně se zamračil. ,,Proč mi tohle všechno říkáš?"
,,Jsou to vzpomínky, co na tebe mám. Vzpomínky, co ve mě vzbuzují bezpečí a důvěru. Pokaždé, když jsem upadla, byl jsi ten, kdo mě zachytil. Neustále pomáháš všem okolo a nic za to nechceš. Ale teď je řada na mě, abych tě zachytila. Teď nesmíš upadnout, Kakashi." pousmála jsem se. ,,Nedovolím ti to tak, jako jsi to ty nikdy nedovolil mě, Narutovi, Sakuře a ostatním. Obito je možná ztracený a chápu, že pro něj pláčeš. Znamenal pro tebe spoustu, symbol toho, kým jsi. Ale my ostatní jsme pořád tady, Kakashi. On je jeden, kdo v tebe ztratil víru, my ne. Všichni na tebe spoléhají, teď jsi ty jejich symbolem. Nesmíš ztratit vůli pro jednu padlou hvězdu, nebe je plné jiných, zářivějších a ti všichni tě zbožňujou. Vstaň pro ně. Vstaň a bojuj, ty línej Icha-Icha závisláku, protože já tě tu nenechám válet! Nohy máš přece v pořádku, ne?! Cesta není snadná, nebyla a nebude, ale co jsme sakra čekali?! Když se na ní ztratíš, vzpomeň na svůj tým, protože oni jsou tím, co ti ji znovu ukáže."
Dlouhou chvíli mlčel, než povzdechnul a usmál se. ,,Pořád jsi drzej spratek. Já a Icha-Icha závislák?"
,,Chceš to popřít?"
,,Mám šanci?"
,,Ne."
,,Pak to nebudu zkoušet." ztěžka se vyhrabal na nohy. Pro jistotu jsem ho ještě trochu podpírala, kdyby se mu točila hlava.

Podíval se směrem k těm třem. ,,Měl bych tam jít. Tohle není Narutova věc, Obito je má povinnost, protože svým způsobem je jeho nenávist mým dílem."
Položila jsem mu ruku na rameno .,,Nebojuj s Obitem - Obito zemřel před mnoha lety, byl to kluk, co ti zachránil život. Kluk, co byl tvým přítelem. Uchovej ho v sobě takhle, protože on," mávla jsem k Tobimu. ,,Už není stejný člověk. Zab ho a uchovej památku toho pravého hrdiny, jehož Sharingan nosíš."
Přikývnul. ,,Máš pravdu. Tohle už není on."
,,Hlavně si to pořád opakuj. A nezakopneš."
Zadíval se mi do očí. ,,Dokážeš být zlá, ale i hodná. Někdy říkáš naprosté hlouposti a jindy....vůbec se v tobě nevyznám, Senju Yumiko. Možná právě proto bych si přál, abys v mém životě hrála větší roli než teď."
Opřela jsem mu hlavu o rameno. ,,Některý přání nelze splnit."
,,Já vím. Sentarou."
,,Jeho teď nemyslím." vzhlédla jsem, abych mu viděla do očí. ,,Pamatuješ, co jsme si posledně slíbili? Na vítězství, ale ne na smrt?"
,,Přirozeně."
,,Musím to zrušit, Kakashi." teď jsem pro změnu uhnula pohledem. ,,Nevěděla jsem, co vím teď. Je otázkou času, než se ze mě stane monstrum. Jedinou záchranou je Souzou Saisei, který mě Tsunade nesmí naučit, jelikož jsem teď zločinec. Měním se..."
,,V co?"
,,V Duši démona."
,,Co to je zač?"
,,To je zlo." zamračila jsem se. ,,Musíš teď být silný, Kakashi, protože za čas tam možná budu stát já." pokývla jsem k Obitovi. ,,A půjdu ti po krku. Tobě a všem mým přátelům. Poslyš, pokud mě nezastaví ostatní, ty musíš. Kdysi jsme byli na stejné straně, ale to už neplatí. Musíš mě zabít."
V očích se mu objevilo zděšení. ,,Jak...jak bych mohl?! Napřed mi řekneš tolik věcí o nás dvou, dostaneš ze sebe celý proslov o přátelství a o vzájemné podpoře a pak to zboříš tímhle?"
,,Nebořím to, navazuju. Budu hrozbou, to musíš pochopit. Větší, než Obito. Váhání si nesmíš dovolit, protože nová Yumi - která se mnou nebude mít nic společnýho - nebude váhat, aby ti prohnala meč srdcem. Rozumíš?"
Neodpovídal, mračil se.
,,Jsi Sharingan Kakashi, syn Bílého Tesáka z Listové. Když couvneš ty, proč by ostatní neměli?!"
Stisknul rty. ,,I já jsem jenom člověk. I já mám emoce."
,,Ninja nesmí mít emoce." pronesla jsem chladně. ,,Jdi a zastav Obita. Zatímco mluvíme, Naruto a Gai dělají tvou práci. Jdi, Kakashi a opovaž se umřít, protože tvoje práce tady ještě neskončila."
Objala jsem ho, jednou rukou mi to oplatil. Druhou mě pohladil po vlasech. ,,To platí i pro tebe, mladá dámo."
,,Mladá dáma už se musí zdekovat, je tu ilegálně."
,,Chápu. Fajn, jdu se chopit povinností. Snad se zase brzo uvidíme."
Odtáhla jsem se a koukla na něj uslzenýma očima. ,,Pravděpodobně uvidíš moje tělo, Kakashi. Ale mě už ne. Opakuj si to, až se setkáme."
,,Do té doby se může stát spousta věcí. Zmínila jsi, že bezcitnost je jedna z hlavních vlastností ninjů. K těm ale patří i nevzdávat se, takže to nedělej.
Podle toho, jak se tvářil si teď ale zpětně uvědomuju, že v tu chvíli už se na to připravil. Bylo to naposledy, kdy jsme mohli dát našemu přátelství takovouhle svobodu a on proto tehdy uzamčel to, co ke mě cítil. Opravdu, když jsme se potkali příště, stáli jsme každý na jiné straně šachovnice.
Někdy trvá přátelství do smrti, někdy se z toho vyklube bolest. Nebo, jako v případě mě a Kakashiho, obojí. Kdo ho znal jen jako Kopírovacího ninju, bál se ho, viděl v něm velkou hrozbu. Málokdo ale kdy pochopil, co všechno Kakashi v životě ztratil - a nikdy v podstatě nic nezískal. A teď vůbec nemluvím o sobě.

,,Všechno, co jsem chtěla, jsem udělala. Teď se musím vrátit domů. Sbohem, Kakashi."
,,Jakmile řeknu sbohem, v hlavě ti zacvakne, že jsme se rozloučili a ty to můžeš v pohodě vzdát." ušklíbnul se. ,,Takže nashledanou."
Kývla jsem a dala se na pochod domů.
,,Yumi?"
Obrátila jsem se k němu a tázavě pozvedla obočí.
Tvářil se jako sluníčko. ,,Pořád máš trochu velkej zadek, v poměru k postavě."
Zasmála jsem se. ,,Jasně, že jo. Musí být velkej - vždyť jak by mi ho potom mohl celej svět políbit?" ukázala jsem k bojujícím. ,,A pal, Hatake, nebo tě jím zasednu!"
Už bez námitek mi zmizel ze zornýho pole, aby se o vteřinu později objevil před Obitem právě ve chvíli, kdy se chystal udeřit na Naruta.
Blonďák se zarazil. ,,Kakashi-sensei, jste v pořádku?!"
,,A co sis myslel?"
Pousmála jsem se a odvrátila, abych pokračovala v pochodu. Cesta domů bude ještě dlouhá, budu se muset místy plížit přes bojiště a brzo padne tma. Musím si pospíšit, čeká na mě Arie a Sentarou. Ten bude určitě zuřit, že jsem se zdekovala, aniž bych mu o tom kdákla. Ale stálo mi to za to, viděla jsem Kakashiho. Ujistila se, že je pořád v pořádku, i když teď bojuje asi nejtěžší souboj v životě. Kéž bych mohla zůstat tak dlouho, abych věděla, jak to dopadne.

V něm jsem zanechala jeden z mála střípků staré Yumi. Pamatoval si mě, jaká jsem byla, nesl to do budoucna a dokázal na to hledět, když jsme se potom střetli. Stejně, jako to teď dělal s Obitem. To byl den, kdy se Hatake Kakashi, Kopírovací ninja, syn Bílého tesáka a jediný člověk, co kdy dokázal přeseknout blesk, naučil hledět na to, čím člověk býval doopravdy a oddělit ho od monstra, kterým se stal. Někdy je to důležitější vlastnost, než odvaha a inteligence. Je to způsob, jak bojovat se svými démony. Pro Kakashiho jsme to byli my, Obito a já.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama