***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD4 - Akuma no tamashi 55

27. října 2012 v 12:59 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona

Přivést tě zpět


Uličkou procházela letuška a s připitoměle umělým úsměvem nabízela cestujícím občerstvení. Seděla jsem u okýnka a z dlouhé chvíle si četla jeden z erárních časopisů. Příšerně mě zajímalo, že Angelina s Bradem vloni prodali vilu a Lady Gaga někdo při koncertě praštil tyčkou do hlavy. Nic lepšího ale po ruce nebylo a protože můj společník trávil let na záchodě a sympatickej, hroší muž za mnou hlasitě chrápal, což mi znemožňovalo spát, nic jinýho mi nezbylo.
,,Něco k jídlu nebo k pití?" sklonila se ke mě letuška.
Podala jsem jí prázdnej kelímek od kafe ze svýho držáku. ,,Jo...ještě kávu, prosím. Dvě mlíka, jeden cukr."
Otočila se ke stolku, co táhla za sebou a začala objednávku vyřizovat. Skoro hned mi všechno předala.
,,Děkuju."
,,Něco i pro pána?"
Koukla jsem na prázdnou sedačku vedle mě a zavrtěla hlavou. ,,Pán momentálně bojuje se svou peristaltikou, proto do sebe zřejmě nic nedostane."
Pokývla a pokračovala v cestě. Namíchala jsem si kávu, která mi v letadle vždycky hrozně chutná a než kelímek vychladl, přelítla jsem očima totálně bombózní zprávu o Courtney Stodden a její kampani za vyšší konzumaci zeleniny, která naprosto vůbec neskrývala žádnej pornografickej podtext....proboha, jak to můžou napsat? Courtney je pornografie osobně!
Když už jsem měla z poloviny upito, připotácel se Kinran. V riflích, černým nátělníku a zelené, rozepnuté košili vypadal vážně nezvykle. Nebýt toho, že měl obličej stejné barvy, jako svršek, dalo by se i říct, že mu to sluší. Zničeně se sesunul na svoje místo vedle mě a prázdně čučel před sebe. Odložila jsem fascinující paparazzi magazín na klín a sáhla mu na čelo. ,,Už je ti líp?"
,,Nemám co zvracet." vydechl, jako by to byla odpověď. ,,Můj žaludek už je úplně na suchu....kdy už tohle skončí?"
Pousmála jsem se. ,,Za půl hodiny bychom měli začít přistávat."
,,Co jsem komu provedl?!"
,,Hele, tak hrozný to zase není. Já třeba lítám ráda."
,,Jsi cvok." usoudil. ,,Kdyby měli lidé létat, rodili by se s křídly. Tohle je nepřirozený."
Vytáhla jsem z tašky malou lahev čisté vody, co jsem koupila ještě před nástupem do letadla a nabídla mu ji. ,,Na, zapij to."
Vděčně flašku popadnul a zhluboka si přihnul. Mimoděk se zavrtěl. ,,Děs." stěžoval si dál, sotva polknul. ,,Co je to proboha za materiál?" zatahal se za jednu nohavici.
,,Rifle." odvětila jsem. ,,Nebo džíny...i když já osobně preferuju první název. To je takovej univerzální ohoz. Nejsou zrovna moc prodyšný, takže když je vedro, roste ti na prdeli mech, ale dá se to nosit skoro kamkoliv."
,,Nedivím se ti, že zůstáváš v Chakrové, Yumi. Vlastně je s podivem, že jsi dokázala přežít tak dlouho, pokud jsi nosila tohle. Ještě něco bych měl vědět o místě, kam letíme? Třeba jestli náhodou při výstupu nedostanu na hlavu sépii."
,,To ne," pousmála jsem se. ,,Ale moje kamarádka Marjorie jednou dostala po tváři murénou, když čekala na bus."
,,S takovým jménem si to zasloužila." opřel se a zavřel oči. ,,Zkusím se ještě prospat, než tahle věc začne klesat k zemi a mě popraskají všechny cévy v mozku..."

Na letišti jsme se zdrželi asi o dvacet minut dýl, než bylo nezbytně nutný. Seděla jsem na lavičce před budovou a čekala, až se Kinran vypotácí ze záchodků. Když se konečně objevil, už jsem vážně skoro měla na zadku mech, jelikož i já byla v rfilích, ale poněkud upnutějších, než on. Ze zimy tam u nás do tohohle vedra, to byl trochu šok i na mě.
,,Omlouvám se za zdržení." zabručel. ,,Už je mi mnohem líp. Nikdy by mě nenapadlo, jak budu zbožňovat pevnou zem. Lodě mi jaktěživ nevadily."
Koukla jsem na velké, digitální hodiny nad hlavním vchodem. ,,V pohodě, pořád máme spoustu času. Večerní letadlo letí až za pět hodin."
Zaúpěl. ,,My se tím budeme i vracet?!"
,,A cos čekal?"
,,Neodvažoval jsem se přemýšlet....tak, pojďme najít Brodyho."
Na chvilku jsem zauvažovala, jestli si vzít taxíka, půjčit auto ve vedlejší půjčovně a nebo jet metrem či autobusem. Při pohledu na Kina jsem zavrhla všechny možnosti. Nebudu riskovat, že poblije cizí sedačku. Barva se mu vrátila do tváří, ale nevypadal ještě úplně v pořádku. Vstala jsem a protáhla se, až mi spodní okraj nátělníku vyšplhal nad pupík. Stáhla jsem ho zpátky a sáhla do kapsy pro gumičku. Mezitím, co jsem si svazovala vlasy, vydala jsem se k jednomu z podchodů. ,,Pojď, tímhle se musíme dostat z areálu letiště."
Seběhli jsme schody a prošli dlouhým, prostorným tunelem. Kin se zdál skoro fascinovanej polonahým houmlesákem, co se válel u jedné ze stěn a balil si brčko. Nebýt toho, že jsem ho drapla za paži a odtáhla, skoro určitě by se toho typa vyptal na životní příběh a završil to jointem míru. V rychlosti jsem mu vysvětlila, že tady se s lidma, ležícíma na zemi nekomunikuje, protože jsou buď sjetí, opilí nebo po něm budou chtít drobný. Když jim je nedá, sám vyfasuje nůž do žeber.
Skutečně ho ohromilo až samotný město. Když jsme vyšli z podchodu na hlavní třídu, na vteřinku se zarazil. Tentokrát jsem ho chápala a poskytla mu okamžik ke zorientování se. Vysoký mrakodrapy a davy stovek lidí, spěchajících do práce dělaly dojem i na cizince z města, natož na Kinrana, pro nějž byla vrcholem moderní technologie Chakrová s elektřinou.
Zatímco valil oči na okolí, soustředila jsem trochu chakry. Pečeť se zdála jakási malátná a skoro to vypadalo, že mě krátce zabolela jen aby se neřeklo. Životy sedmi zajatců jí pořád stačily a to mě do jisté míry znechucovalo. Zapátrala jsem po Brodyho chakře, což nebylo v tom lidským mraveništi vůbec jednoduchý. Energie okolo byly slabý, ale protože převyšovaly Brodyho tak masivním počtem, zaznamenala jsem jen tenkou nitku jeho chakry. Nedovedla jsem určit místo, ale aspoň směr. To stačilo samo o sobě. Na východě města se rozkládala čtvrť, kde byly jen tři veřejný zařízení. A protože předpokládám, že Brody nešel ani na operu, ani do obchodu s ponožkama (ty on totiž zásadně nenosil), zbylo mi basketbalový hřiště. Což bylo celkem logický.
Vrátila jsem se myšlenkama do reality a vyhledala očima Kinrana. Postával jen kousek ode mě a naprosto fascinovaně čučel na pohyblivej billboard. Popadla jsem ho za paži a táhla k východu. Po cestě jsem mu musela odpovídat na otázky, kterých rozhodně nebylo málo. Začalo to objasněním principu onoho billboardu, pokračovalo k touchpadům, sluchátkám, segwayům až ke kolečkovým bruslím. Cokoliv jsme minuli, potřeboval definovat. Vysvětlovali jste někdy někomu, k čemu vlastně slouží odpaďák se sáčkama na psí lejna? Zkuste to, objevíte v sobě nečekané lingvistické dovednosti.

Cesta nám trvala skoro čtyřicet minut, ale čím jsme byli dál od centra a blíž předměstí, tím měl Kin míň dotazů a extází. Po trapné aférce, kdy málem svlíknul jednu holku, jelikož měla naprosto fascinující, fosforový baleríny jsem byla ráda, když jsme dorazili k basketbalovýmu hřišti. Dny ještě nebyly tak dlouhý, jako jsou třeba v létě a proto už obloha začínala mírně růžovět a barvit tak i cáry mraků na jinak čistém nebi.
Už z dálky jsem pozorovala skupinu kluků, hrajících basketbal. Jak se zdálo, můj bratr mezi nimi nebyl. Propátrala jsem očima hřiště a oči mi padly na hlouček mladých lidí na lavičkách. Místy pozorovali zápas, místy jednoho z nich, když předváděl libovolnou kravinu. A mezi nimi svítila jedna blonďatá hlava. Pokynula jsem tím směrem.
,,Už jsem ho našla."
Kinran zaostřil. ,,Vypadá to tak. Co ti ostatní okolo?"
,,Pár jich znám. Vezmem si Brodyho stranou a hodíme řeč."
Zatvářil se rozpačitě. ,,Měla bys s ním mluvit sama. Já počkám."
Pokrčila jsem rameny a otevřela pletivovou branku na hřiště. Jak zavrzala, většina očí na place se obrátila ke mě. Mezi nimi i můj bratr. Jeden z kluků, co hráli, chytil míč pod paži a udělal dva kroky ke mě.
Odplivnul si stranou a pak se zasmál. ,,No nekecej! To je přece mladá Yasmiehime!"
Při vyslovení mého bývalého příjmení jsem se lehce zachvěla. I tak se mi povedlo vykouzlit sympatickou masku.
,,Čau Denku!" přitiskla jsem svou pěst na jeho napřaženou - tak jsme se kdysi zdravili. ,,Páni, tys pěkně vyrazil."
,,Zato ty ses zmenšila, Štěkno. Pustěj tě už aspoň na horskou dráhu?"
,,Vtipný, blbečku. A neříkej mi Štěkno."
,,Jak vůbec žiješ? No to mě poser, nebyla jsi tu snad věčnost!"
,,Vlastně dva roky...."
Přitočil se k nám další z mých bývalých známých. ,,Prej sis někde našla high post a dobře vyděláváš. Nikdy bych neřekl, že zrovna ty budeš tak žhavá do práce."
Pokrčila jsme rameny. ,,To víš, když se to nabízelo..."
,,Vypadáš dobře." pokračoval Denk. ,,Nezhublas?"
,,A nechala sis narůst vlasy!"
,,No jo, k popukání." zasmála jsem se. O tom, že už mám dítě jsem se radši vůbec nezmiňovala. ,,Vlastně jsem tu jen na skok..."
,,Neblbni, musíme pořádně zapařit, pokecat. Zůstaň na noc, vypleníme nějakej lokál a ty nám povíš, co je novýho."
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Tohle už nedělám, kluci....jsem slušná, kultivovaná dívka.....teda, aspoň to o sobě ráda tvrdím."
,,Jo jasně, a já jsem holka."
,,Fakt?" obrátil se na kámoše Denk. ,,Tak to jsi pěkně odporná holka."
,,Sklapni."
Ne, že bych se s nima ráda neviděla po tak dlouhé době, ale přijela jsem kvůli někomu jinýmu. Poupravila jsem si prsten na levé ruce tak, aby byl vidět a povzdechla. ,,Musím valit domů, můj mladej je trochu netrpělivej typ, takže...."
Denk kouknul na Kina. ,,Tendlencten?"
Zavrtěla jsem hlavou a shrnula si z obličeje pramen vlasů. Až v tu chvíli si všimli kroužku na mým prsteníku. Jednomu spadla čelist, druhej se nahlas rozesmál.
,,Ty se budeš vdávat, Štěkno?! A on do toho jde dobrovolně, nebo jsi ho donutila?!"
,,Hele, zas ze mě nedělej žádnou..."
Denk se ohlídnul k lavičkám. ,,Hej, žaludi! Štěkna je zasnoubená!"
,,Fajn, díky, blbe." utrousila jsem suše přes salvu výkřiků. ,,Potřebuju mluvit se svým bráchou, ne rozpoutat revoluci...."
Brody se už ale zvednul sám a otráveně k nám došel, ruce v kapsách. Vecpal se mezi mě a Denka, drapnul mě za paži a odtáhnul kousek dál. ,,Jděte do háje, není tu kvůli vám." zabručel.
Denk odevzdaně zadribloval a kouknul na Kina. ,,Jak se jmenuješ, culíkatej?"
,,Kinran."
,,Fajn, Kinrane. Já jsem Denk, tomuhle druhýmu kopytu říkáme Mike. Hrál jsi někdy basket?"

Přesunuli jsme se pod strom v menším parčíku na opačné straně hřiště. Posadila jsem se na vztyčenou, napůl zakopanou pneumatiku a Brody se opřel o kmen. Znovu složil ruce do kapes a špičkou boty kreslil do hlíny půlkruh.
,,Takže jsi nakonec přijela." zkonstatoval. ,,Říkal jsem si, že když ses neobjevila hned, neuděláš to vůbec."
Koukala jsem na vzor pneumatiky, jako by to byla veledůležitá věc. ,,To jsi mě podcenil. Nemohla jsem kvůli Arii, to ale neznamená, že jsem nad tebou zlomila hůl."
,,Měla bys. Jak se vůbec má Arie?"
,,Super. Jak se asi může mimino mít? Leží, jí, občas řve....normálka, jako ty."
Tiše se zasmál. ,,Ty tvoje blbý vtipy mi budou chybět."
,,A proč by měly?" vzhlédla jsem. ,,Ty jsi opravdu definitivně zmizel? Ale prosím tě, to nemůžeš myslet vážně."
,,Fakt? Co tě k tomu vede?"
Zarazila jsem se. ,,No....nevím. Je to tak trochu neuvěřitelný. Jsme spolu od začátku. Tys to se mnou všechno odřel, ještě dřív, než mě znali ostatní mí kamarádi. Tys mi pomáhal v mých začátcích v Konoze. Známe se už několik let, jsi můj bráška a já si nedovedu představit......proboha, dokážeš si představit, že bychom se nevídali?"
Přikývnul. ,,Jenom hodně těžko."
,,Tak to jsi na tom stejně, jako já. Proč neukončíme tuhle divnou konverzaci a nevrátíme se domů?"
Zatnul rty, chvíli vypadal, jako by se mu chtělo křičet. ,,Já jsem doma tady." vypravil ze sebe přiškrceně.
Vyvalila jsem oči. ,,Tady? Co tady máš? Sirotčinec a hrob rodičů, na který si nepamatuješ. Ani tam nechodíš."
,,To máš pravdu..."
Vstala jsem a přešla k němu. ,,Podívej brácho, já vím, že jsme tu vyrostli. Ale zkusili jsme tenhle svět a zklamal nás, nevzali jsme si z něj nic. Kdežto ten druhej, náš svět...tam jsme někým. Ne sirotci, jsme..."
,,To je tvůj svět, Yumi." přerušil mě tiše. ,,Ne můj."
,,Je to svět nás obou."
,,Tví rodiče jsou Sannini, ty jsi Aoi tenshi. Celá tvá rodina jsou shinobi, jenže já jsem jen obyčejnej kluk. Ty patříš tam, já sem. Kdybychom se neznali, ani bych se nedozvěděl, že existuje nějaká Listová. Byl jsem tam jen díky tobě."
,,Je jedno, jak ses tam dostal. Už jsi součástí Chakrové."
Ušklíbnul se. ,,No, tak se asi budu muset zase stát součástí tohohle ghetta. Ne sirotčinec, ani hroby. Drží mě tady strach."
,,Strach?" podivila jsem se. ,,Čeho se bojíš? Jsi nesmrtelnej. Nikdo ti neublíží."
,,Mě ne." uznal. ,,Ale co ty?"
,,Já?"
,,Ty jsi smrtelná. Zvládal jsem všechny boje, nedělalo mi problém vrhnout se doprostřed bitvy. Zabíjel jsem a nechával se zabíjet a nikdy mi nevadilo, že je náš život naplněnej smrtí. Nikdy. Až teď."
Položila jsem mu ruku na rameno. ,,A co je teď jinak?"
Přísně se na mě podíval, pohledem, co jsem u něj moc často nevídala. ,,Jiný je to," odvětil. ,,Že teď se ta smrt obrací tvým směrem. Byl jsem ochotnej dělat cokoliv, ale s tebou, Yumi. Když jsi mě požádala, že v případě změny....jak jsi řekla, všechno jsme spolu odřeli. Já tě nedokážu zabít!"
,,O tohle jde?" sykla jsem. ,,Vypařil ses proto, abys mi nemusel ubližovat?"
Mlčel.
,,Dobře, nebudu to po tobě chtít. Ať provede rozsudek někdo jinej..."
,,Nechápeš mě." odsekl. ,,Já s tím nechci mít společnýho nic. Nechci tě vidět umírat, Yumi. Tebe ne. Žiju bez rodičů, odmítám ztratit sestru. Nikoho jinýho nemám."
,,Tak proč mě od sebe odstrkuješ? Můžeme být spolu ještě o něco dýl."
Odpíchnul se od stromu a několikrát netrpělivě přešel sem a tam. ,,Jenže ty umřeš. Nakonec tě budou muset zabít, že jo?"
,,Možná ne."
,,Právě, možná. Možná tě popraví, možná ne. Kdyby jo, já to nechci vidět, nechci se toho účastnit. Radši se zdekuju sem jako podělaný děcko a budu existovat s vědomím, že jsi to možná zvládla."
,,To vydržíš žít v nevědomosti?"
,,Ta nevědomost bude pořád padesáti procentní šance, že neležíš pod drnem. A to je, zřejmě to jediný, co v téhle situaci můžu chtít..."
Cítila jsem, jak se mi svírá krk. ,,Já se bez tebe nechci vrátit. Jsi můj bratr, miluju tě, jenom s tebou jsem to úplně já. Ty jsi to, co mě drželo nad vodou, nesmíš mě teď šoupnout pod hladinu!"
Snažil se mi nedívat do očí. ,,Budeš muset dál plavat sama. Já nemůžu..." cítila jsem z jeho hlasu, že pláče. ,,Nedokážu se dívat, jak mizíš a vědět, že ti není pomoci. To je na mě moc, Yumi, jsem jenom kluk. Nenuť mě k tomu."
,,Já tě ale potřebuju!"
,,A já tebe! Ale chci si tě pamatovat takhle, ne jako obludu, co je potřeba zaříznout. Kdepak, já už se nevrátím. Jsem nesmrtelnej, možná se stanu hasičem. Chlápků, co vběhnou do hořícího domu je čím dál míň a mě oheň zas tak nevadí. Zůstanu tady, budu žít posranej průměrnej život a namlouvat si, že všechno dopadlo, jak mělo. "
,,Třeba dopadne."
,,Když jo, dej mi vědět."
,,Brody..." přitiskla jsem se k němu a drtivě ho objala. ,,Nenechávej mě v tom samotnou. Mysli na nás. Ryuk, Kin a Vosa ztratí dobrýho kamaráda, Sentarou švagra, jak rád říkáš. Arie milujícího strejdu..."
Zakryl si rukama obličej. ,,Jdi pryč."
,,Ne." setřela jsem slzu, co se mu skutálela po tváři. ,,Nemůžu."
,,Já nemůžu." odpověděl. ,,A přestaň se chovat jako starší sestra. Už mi není dvanáct....my ani nejsme sourozenci!"
,,Pokrevně. Vším ostatním...Brody, nikdy mě nenapadlo, že ztratím tebe. Cítím se hrozně, že jsem tě brala jako samozřejmost. Myslela jsem, že spolu budeme napořád a protože jsi nesmrtelnej, vypadalo to docela reálně. Nenapadlo mě, že bych tě mohla ztratit, ale teď když se to děje, zjišťuju, že to bolí. Strašně moc."
,,Jo, mě taky." přikývnul. ,,Ale bolelo by to víc, kdybych měl jistotu, že jsi mrtvá. Akceptuj prostě, že jsem srab a vrať se, kam patříš. Nech mi mejch padesát procent."
Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale on mě zarazil.
,,Rozhovor je u konce, Yumi. Já jsem rozhodnutej....a tohle je sbohem. Tak mě ještě obejmi, ty hubatá potvoro."
Se slzama v očích jsem mu padla do náruče a tiše mu vzlykala do trička. ,,Ale užili jsme si to...."
,,To jo, užili jsme si všechno."
,,Nezačni moc chlastat...neber drogy. A najdi si holku, ať ti pere, protože sám seš na praní gumák."
,,Neměj péči." pousmál se. ,,Už nejsem dítě. Dávno jsem tě přerostl, všimla sis vůbec, sestro?"
Zvedla jsem k němu pohled. ,,Mladší brácha v očích sestry nikdy nedospěje."
,,Taky na ni nikdy nezapomene." letmo mě políbil do vlasů, což bylo vůbec poprvé, kdy mi Brody dal pusu. Přivinula jsem se k němu ještě těsněji.
,,To jsi dostal krásnej dárek k osmnáctinám..."
,,Díky tobě jsem neprožil celý dětství v Domově. Byli jsme rodina, i když jsme ji oba postrádali. Dáváš mi těch padesát procent. Co bych mohl chtít víc?"
Na chvilku jsem se zamyslela a pak o krok ustoupila. Sesmekla jsem z prstu stříbrnej prstýnek od Tsunade, kroužek se znaky, co mi dala, abych nezarůstala do dřeva, když jsem ještě neovládala Mokuton. ,,Na." dala jsem mu ho do dlaně. ,,Chci, aby sis ho nechal."
,,To nejde..."
,,Nech si ty kecy a ber. Na žádnej z těch svejch buřtů to nenarveš, ale navlíkni ho na řetízek a nos třeba na krku...nebo na klíčích, co já vím."
Ten zvyk dávat svým nejbližším šperky jsem zřejmě zdědila po své matce.
Přikývnul a sevřel kroužek v pěsti. ,,Slib mi, že budeš bojovat."
,,Bez tebe to půjde těžko." zkusila jsem se přes slzy usmát. ,,Ale udělám maximum."
,,Nech toho. Velký holky nebulí."
,,Velký holky možná ne, ale velký sestry jo, když ztrácí malýho bráchu. A mezi náma, ty mi nemáš co říkat." setřela jsem několik slaných kapek, co mu sklouzly na bradu. ,,Buď na sebe opatrnej."
,,Sem," nečekaně mě dloubnul prstem do určitého místa mezi žebra. ,,Sem je to přesný. A nejrychlejší."
Uvědomila jsem si, že mi ukazuje způsob, jak se efektivně zabít.
,,Kdyby k tomu došlo," poračoval. ,,Uvolni svaly tady a zatni břišní. Bolest přejde tam. Není to sice o moc lepší, ale věř mi, že umírání je pohodlnější. A vydechni - plíce plný vzduchu jsou taky na hovno."
,,Poslechnu experta. Díky, Brody."
Přikývnul a se stisknutými rty se podíval stranou. Stín skryl jeho slzy. ,,Sbohem, Yumi."
,,Sbohem, bráško....."

Kinran se zrovna dohadoval s Denkem, proč ho sakra nemohl srazit k zemi, když mu vzal ten balón?! Chytla jsem ho za ruku akorát když prohlašoval, že je basket blbá hra a že ji teda nechápe. Jak jsem se ho dotkla, otočil se a jeho výraz hned roztál, když uviděl, že brečím.
,,Co se stalo?" obrátil hned pozornost ke mě.
I Denk se zatvářil překvapeně. ,,Vy ste se zas pohádali?" kouknul směrem k Brodymu, postávajícímu pod stromem. ,,Tys zas něco plácnul, chobote?!"
Brody se bez odpovědi otočil a zmizel mezi skupinkou stromů v parčíku. S rukama v kapsách, jako by o nic nešlo.
,,Tady jsme skončili..." hlesla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl klidně. ,,Vracíme se domů."
Kin hleděl směrem, kudy zmizel můj blonďatý sourozenec. ,,A co Brody?"
,,Řekla jsem jdeme!" vyjela jsem trochu prudčeji, než jsem měla v úmyslu a zamířila ven z hřiště. Úplně jsem ignorovala všechny ostatní, v tu chvíli mi byli ukradenější než cokoliv jinýho. Oni tu s Brodym zůstanou. Budou ho moct vídat několikrát do týdne. Já ne.
I když nehráli sebemenší roli v tom, co se dělo, cítila jsem vůči nim vztek. Jako by mi ho vzali oni, ale ve skutečnosti to měla na svědomí Prokletá Pečeť. Což přímo ukazuje na Orochimara. Kéž by tak existovaly slova, kterýma bych mohla vyjádřit, jak moc jsem ho v té chvíli nenáviděla.
,,Počkej!" Kinran mě doběhl, ale zastavit mě se neodvážil. ,,Co se stalo?"
,,Selhala jsem." dostala jsem ze sebe přiškrceně. Pláč už mě pomalu přešel, nahradilo ho rozhořčení. ,,Brody se s náma nevrátí."
,,Mám s ním zkusit promluvit já?"
,,Ani kdybychom zavolali Shakiře, nedotáhne ho do letadla."
,,Co mu vůbec přeletělo přes nos?"
,,Duše démona." sykla jsem. ,,Nechce mě vidět umřít, proto zůstane tady a bude si namlouvat, že všechno dobře dopadlo..."
,,Třeba dopadne. Možná ho to za pár měsíců přejde." pokoušel se mě uklidnit.
Málem jsem ramenem vrazila do nějaké holky, co šla proti nám. Její kluk utrousil jednu z těch slabších nadávek, v níž mě přirovnal k rohatému, hospodářskému zvířeti. ,,Ne, nepřejde. Rozloučil se se mnou. Znám ho, když si něco zamane....nesnáším tu hnusnou věc! Zase, už zase to dělá, zase mi ničí život! Stačila chvilka Kakashiho nepozornosti, jedno kousnutí, tři posraný černý značky....a všechno jde do háje! Jak daleko to ještě zajde? Jak moc se ještě může vystupňovat zlo, pokud tohle není vrchol?!"
Chytil mě za ruku. ,,Snaž se uklidnit. Neposiluj to."
,,Jak se mám uklidnit?! Můj bráška je pryč, Kine! Už ho nebudu vídat....pokaždé, když už mám pocit, že jsem šťastná, Pečeť mi něco vezme. Jako by mi chtěla ukázat, že jsem jenom..."
,,Pořád máš nás." namítl rychle. ,,Nedovedu si představit žádnou pozemskou sílu, co by oddělila tebe a Sentara. Nesmíš klesat na duchu, protože když to uděláš, prohraješ. A to si my přece nemůžeme dovolit. Nemůžeme si dovolit uklouznout."
,,Máš pravdu." vydechla jsem. ,,Poslední dobou uklouzávám až moc často. Už se to nebude opakovat. Přestanu fňukat a něco s tím udělám. Nenechám si vzít to, co ještě mám."
,,Teď už konečně zníš jako ty."
,,Pomohls mi."
,,Takže všechno v pořádku?"
Zdaleka ne.
,,Jasně. Překousnu to, i když mi bude Brody chybět."
,,Nám všem." ujistil mě. ,,A teď....vážně musíme zpátky tou železnou, lítací věcí?"
Zasmála jsem se. ,,Co myslíš?"
,, ...............pokud přežiju tohle, přežiju všechno......"

Brodyho odchod byl jenom dalším hřebíkem do mé rakve. Když přišlo na lámání chleba, snažila jsem se s Duší démona bojovat. Všechno ale hrálo proti mě, všechno to, co se dělo teď. Okolnosti mě pomalu nahlodávaly a pak, ve finálním okamžiku se to na mě svalilo všechno najednou. To byl můj skutečnej problém.
Ale o tom později.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama