***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD4 - Akuma no tamashi 56

27. října 2012 v 12:59 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona


Podivný požár



Bez Brodyho se mi první týdny zdála vesnice tak nějak smutná a šedá. Pokaždé jsem sebou trhla, když se odněkud ozval hlasitější výkřik nebo nadávka a skoro jsem očekávala, že se odtamtud vyřítí ten blonďatej, hnědookej smrad a bude si zase na něco stěžovat. Že ho píchla vosa. Že spadnul a rozseknul si obočí. Že ztratil ochrannou čelenku. Prostě cokoliv z toho, co Brody normálně celej den dělal.
Vosa seděla u nás v obýváku, protože čekala na Sentara. Měla s ním nějaký nepříjemnosti ohledně Shinigami, ale žirafák se ještě zdržoval v kanclu. Houpala v náručí Arii a trpělivě se nechala tahat za vlasy, sestříhaný jen kousek pod klíční kosti. Vzhledem k jejich barvě vypadala malá spíš jako její dcera, než moje.
,,Idiot." prskala zamračeně a i když koukala na mě, automaticky pohupovala dítětem. ,,Není mu to blbý?"
,,Asi ne, jak vidíš." pokrčila jsem rameny a pokračovala v přípravě sunaru. Nasypat do vroucí vody a tak nekonečně dlouho s tím kvedlat, aby se to vychladilo - to je přesně to, co jsem s neuvěřitelnou radostí dělala několikrát denně. ,,Na druhou stranu ho chápu."
,,Já ne. Je to srab a kdybych mohla, vytetuju mu to na čelo. A hned několikrát za sebou. Srab srab srab srab srab srab."
Na to jsem neměla co říct, tak jsem jen seděla, pokračovala v činnosti a čekala, co z ní ještě vyleze. Netrvalo to moc dlouho.
,,Každej máme strach o kamarády, ale kvůli tomu přece nic nevzdáváme!" hřímala. ,,Naštval mě. Teda, štval mě vždycky, ale teď to teda posral úplně. Spratek rozmazlenej, říkám to pořád!"
S jistým pobavením jsem se na ni podívala. ,,Ale slečno Šermířko, vám můj bratr snad opravdu chybí?"
,,Ten fracek? Pche, jak jsi na to přišla?"
,,Protože prskáš jak stará mula. Kdyby ses vážně zlobila, posmíváš se, jenže ty nadáváš. A zní to skutečně rozhořčeně."
Zatvářila se, jako by skousla šťovík. ,,No jasně, že mi chybí! Prokrista, s kým se teď budu tak perfektně urážet?! Slovník toho děcka měl úroveň!"
,,Jak s kým se budeš urážet?" ohradila jsem se dotčeně. ,,Mě urážíš pořád!"
Zavrtěla hlavou. ,,Na tebe nemůžu být až tak moc sprostá. Navíc se na tvou osobu nedá použít spousta mých promyšlených, hustokrutých hemzů, čímž musím vyšoupnout z repertoáru všechny známé parafráze na penis."
Žel bohu, právě v té chvíli vešel Sentarou a zaslechl poslední část její věty. Trochu se zarazil, pak zavrtěl hlavou, jako by chtěl vyhnat nějakou nechtěnou myšlenku a přešel k nám. Vosa stiskla rty a provinile se na něj podívala. ,,Jej....čau vůdče...."
,,Nevím, co zase vy dvě řešíte," pronesl důrazně. ,,Ostatně, ani to vědět nechci. Naučil jsem se, že je to tak lepší. Ale proč do toho, proboha, taháte i to dítě?" sklonil se a převzal si Arii do náruče. Pokaždé, když už si říkám, že roste jako z vody, vezme ji do pracek on a to zase vypadá, jako novorozeně. Toliko k nevýhodě mít za chlapa gorilu. ,,Poď sem, taťka tě zachrání. Doufám, žes toho moc nezaslechla...."
,,Zaslechla úplně všechno." pronesla jsem temně. ,,A už nikdy nebude jako dřív. Je naprosto obeznámena s intimní dimenzí mužských rozkroků."
Pozvednul obočí. ,,Teď se tomu směješ, ale počkej, jak budeš jančit, až ti to dotáhne domů. Jako chlapa, ne ten rozkrok." dodal rychle.
,,S chlapem přichází rozkrok." usmála se medově Vosa. ,,Tvrzení, že přivede domů chlapa bez rozkroku je stejná blbost, jako že někam přijde žena bez hlavy."
,,Pravdu díš, ó přechytrá."
Sentarou povzdechl. Protože Arii u něj chyběly vlasy, podával jí automaticky malíček. Ona prostě pořád musela něco držet. Když ho začala žužlat, vstala jsem.
,,Nenech ji to dělat, bůh ví, na cos sahal." řekla jsem. Pochopitelně jsem měla na mysli kliky od dveří, jiný lidi, se kterýma přišel přes den do styku a kteří mohli chytat na naprosto cokoliv a podobně. Jenže Vosa si to zase vyložila po svým. Oba jsme postřehli ďábelskej výraz, co udělala a zřejmě hodlala mou větu spojit s předchozím tématem.
Sentarou měl naštěstí reflex. ,,Místo těch blbostí mi radši předej misi." zasáhnul.
Trochu zjihla. ,,No jasně. Ohledně té mise.....menší průšvih..."
,,Slyšel jsem."
,,Nic vážnýho, jen jsme....tak trochu...teda jako ne mě, ale mým podřízeným....no, znáš to."
,,Ne, neznám." opáčil. ,,Jak jste mohli nechat klienta umřít?"
Vzala jsem mu z náruče malou. Láhev už byla správně vychlazená, popadla jsem ji do jedné ruky, dítě do druhé a odebrala se do pokoje. ,,No, tak si tady povídejte, já ji zatím nakrmím."
,,Já za to nemůžu!" bránila se Vosa. ,,To Makazi to podělal!"
,,Ale ty jsi jeho nadřízená, Anito!"
,,No, tak já jdu..." hlesla jsem uvědomujíc si, že mě ignorujou.

V ložnici jsem se posadila na postel a podala Arii, která začala už v polovině schodů plakat, láhev. Okamžitě zmlkla a spokojeně přivřela oči, jako by byla v rauši. Opakovaně zatínala a rozvírala pěsti, jen tak, naprázdno. Znovu jsem se na ni dívala a nemohla uvěřit, že je skutečná. Že je doopravdy moje, že se nám nakonec se Sentarem podařilo ji ubránit. Na chvilku jsem se zamračila, když jsem si vzpomněla na okolnosti jejího narození. Pořád mi to připomínaly její vlčí oči.....který se asi zdály vlčí jen mě, takže to zřejmě bylo v pořádku. Ona byla v pořádku. Pochybnosti, jestli nejsem moc mladá, moc nevyzrálá nebo nezodpovědná, který mi vrtaly hlavou dřív byly úplně pryč. Když se podíváte na svoje dítě, ani snad nemůžete mít pocit, že je to chyba. Zbožňovala jsem toho tvorečka, jako doteď nikoho na světě. A pokud nejsou slova, co by vyjádřila můj vztah k Sentarovi, tak tyhle už tuplem neexistujou.
Seděla jsem opřená o zeď, Arii položenou na stehnech a jemně ji kolébala, aby usnula. Zabíralo to. Po dávce oblíbenýho žvance se tvářila, jako rastafarián po zkouření pořádnýho bongu a upadala do letargie i bez mé pomoci. V levé ruce drtila několik mých vlasů, který odmítala pustit. Ozvalo se tichý zaklepání na dveře a nakoukla Xiaam, jako vždycky krásně učesaná a upravená líp než panenka.
,,Spí?" slovo jsem jí ze rtů spíš vypozorovala, protože jen tiše špitla.
,,Skoro." odvětila jsem podobně, nadzvedla se a podala jí vychrapující holčičku.
Opatrně ji přebrala do náruče. Jemně jsem jí vypáčila z ručky svoje vlasy a vzápětí ji políbila na klouby prstů. ,,Maminka musí pracovat." vydechla jsem s úsměvem a ještě jednou jí dala lehkou pusu, tentokrát na čelo.
,,Jedla?" zajímala se Xiaam, zatímco už ji začala slabě pohupovat.
,,Teď. Brzo ji asi budeš muset přebalit, pracuje docela rychle."
Přikývla a nabídla Arii jeden prst, protože svoje vlasy měla tak dokonale spletený, že z nich žádnej pramen nevyčníval a dítě i ve spánku hledalo něco, co by mohlo drapnout.
Nechala jsem ji na starost Xiaam a neslyšně vyklouzla ze dveří. Schody jsem sešla jako duch, ale zbytečně. Sentarou s Vosou se někam zdekovali, pravděpodobně zpapírovat ten error Shinigami se smrtí zákazníka. Celkem bez problémů jsem se proto mohla vydat k lázním.

Ryuk v kanceláři chyběl, ale to nevadilo. Stejně jsem potřebovala klid, abych dohnala, co jsem zameškala svým výletem do srdce války a hned následovně k Brodymu. Při pomyšlení na brášku jsem si lehce povzdechla a dotkla se prsteníčku na pravé ruce, kde teď, poprvé po čtyřech letech chyběl Tsunadin prstýnek. Dávalo mi to ale jakejsi dojem, že jsme pořád určitým způsobem spojení.
Seděla jsem nad papíry a všechno třídila do sloupků s tím, že Áčka předám Sentarovi...nejspíš osobně. Stejně ví, že Niji jsem já. Absolutně jsem nechápala zprávy typu ,v Deštné hořel keř'. Co je mi sakra do toho? Ryuk si sem pustil tolik bince, že to teď musím procedit stejně, jako když jsem převzala úřad po Agnerovi. Věřili byste, že i tady existuje spam?
Vzhledem k tomu, že mě Arie celou noc budila a já na ni byla sama, jelikož Sentarou se zdržel v kanceláři (přišel domů až kolem čtvrté ráno) začaly se mi klížit víčka. Ke konci už jsem s únavou musela bojovat skoro doslova o každou další sekundu. Nakonec jsem to vzdala....vždyť co se stane, když si zdřímnu? Nejde jen o tuhle noc, ale miminko je dlouhodobě vyčerpávající záležitost. A to mám k ruce Xiaam a Sentara, dokonce i Kinran pomáhá a já jsem přesto utahaná - jak to sakra dělají matky, co jsou na všechno úplně samy?
Složila jsem hlavu na ruce a zavřela oči. Namlouvala jsem si, že stejně neusnu moc tvrdě, protože přece jenom ležím na stole. A ani neležím, sedím, takže....
Zívla jsem.
Polkla.
Vydechla.
No, a bylo to.

Vklouzla jsem do snu, aniž bych si uvědomila jak. I když sen je trochu hodně nadnesenej pojem.
Seděla jsem na posteli v nemocničním pokoji. Na okně stála jasmínová větvička a nebe v pozadí bylo jasné a slunečné. Moje čtyřletý já se válelo na zemi a fascinovaně pozorovalo jakýhosi brouka. Měl už jen dvě nohy, plazil se z posledních sil pryč, od své malé trýznitelky.
,,Nečekala jsem návštěvu." pronesla bezbarvě, aniž by z hmyzouna spustila zrak.
Zamračila jsem se. ,,Neměla jsem to v úmyslu."
,,Zřejmě měla. Něco chceš. Proč bys sem jinak chodila?"
,,Nevím. Stalo se to náhodou, vůbec netoužím po rozhovoru s tebou."
Usmála se a prstem přimáčkla k zemi jednu ze zbývajících končetin zvířete. Brouk se škubal a snažil se uvolnit, ale pochopitelně neměl šanci. ,,Jsem ráda, že tu jsi. Celou dobu je tu ticho..."
,,Kde se tu vzal ten hmyz?"
,,Chtěla jsem ho, tak je tady. Strašlivě se nudím, víš. Ty se mi o přílišnou zábavu nestaráš." zamyšleně odtrhla chrobákovi další nohu. ,,I když musím uznat, že ta věc s Brodym mě řádně posílila. Vidíš?" pohodila hlavou. ,,Rostou mi vlasy."
Sevřela jsem prsty přikrývku. ,,Brodyho nezneužívej."
,,Nemusím, jde to tak nějak samo."
,,Máš velkou radost, že?"
,,Hele, možná jsem zlá, ale asi ne úplně. Mám ráda naši dceru. Všimla sis, jak ti pomáhá? Pokaždé, když si ji pochováš, cítím se špatně, ale přesto ji mám ráda."
,,Je to moje dcera." upřesnila jsem ledově. ,,Moje a Sentarova. Nikoho jinýho."
Zamračila se. ,,Sentarou....pořád jenom on. Až budu tebou, najdu si jinýho. Možná Kinrana, Kinran je dobrej."
,,On by Sentara nezradil. Ani já ne."
,,Když ho tak miluješ, popřála jsi mu někdy k narozeninám?"
Zarazila jsem se. ,,Ne, já....nemám tušení, kdy je má. Nikdy mi to neřekl...."
Ušklíbla se. ,,Vážně láska nebeská. Má je v srpnu, Yumi. Desátého."
,,A to víš jak?"
,,Vím všechno...teda skoro. Chceš slyšet detaily o Chiině smrti? Prý 'bylo to rychlé'....ten Kakashi..."
Zakryla jsem si uši. ,,Buď zticha. Dostaneš, co chceš, ne? Tak jsi to říkala. Za čtrnáct let...tak si počkej a nemuč mě teď. Nic z toho nemáš."
Utrhla broukovi i poslední nohu. Zůstal bezbranně ležet, neschopnej dalšího pohybu. Naprosto nehybnej, ale přesto jsem věděla, že žije. Bylo to tak krutě zvrhlý, až jsem se otřásla. Ona se bavila tím, že ho prstem posouvala po podlaze, jako by běhal. ,,Jsem dítě," skoro zazpívala. ,,A děti rády sladké."
Chvíli jsem ji pozorovala, neschopná uvěřit, že pochází ze mě. ,,Ty víš všechno, že?"
,,Skoro, už jsem to říkala."
,,Pak mám otázku."
,,Konečně zábava! Budeme hrát hru na hádání, to bude super! Tak jo, začni."
,,Udobří se někdy Chakrová s ostatními zeměmi?"
,,Budoucnost je flexibilní." opáčila a převalila se na záda. Brouka, co ji omrzel, přenechala svýmu osudu.
Povzdychla jsem. ,,V té aktuální."
,,Ne-e."
Cítila jsem, jak se mi přitížilo. ,,Co bych měla udělat?"
,,Odpovídám jen ano ne, takhle to není sranda."
,,Nejde mi o srandu! Jde mi o moji dceru. Chci, aby měla lepší budoucnost, aby tu nebyla zavřená jako krysa pod pokličkou."
Civěla do stropu, jako by tam byla LCD obrazovka promítající mistrovství světa v hokeji. Lehce se zamračila. ,,Pokud chceš pomoct naší dceři, začni hned. Vzbuď se."
Přišlo mi, že jsem se trochu vzdálila, přesto jsem se hloupě zeptala. ,,Cože? Proč?"
,,Vzbuď se! Teď!!"
,,Co se děje?!"
Náhle se usmála. ,,No...tohle vypadá zajímavě. Vlci vlkům, he?"
,,Co to sakra meleš?!"
,,Vzbuď se a uvidíš! Vstávej Yumi! Tak slyšíš?!"

,,Vstávej!" teď už to byl hlas zvenčí, známej a mnohej příjemnější. Odlepila jsem ksicht od stolu a sundala papír, co se mi přichytil na tom kousku kůže mezi kapucí a maskou. Zamžourala jsem nad sebe do temně fialových očí.
,,Ryuku...usnula jsem..."
,,To vidím." opáčil. ,,Pojď se mnou, rychle. V nemocnici je požár, musíme zmobilizovat Yokai na pomoc."
Hned jsem byla vzhůru. ,,Požár? Ale jak....počkej, řekneš mi to po cestě." vyskočila jsem od stolu a hnala se ke dveřím, co vedly dál do komplexu. Proběhla jsem krátkou chodbu pod jezerem na místo, kde se zdržovaly Yokai jednotky, který byly zrovna ve službě, ale zůstávaly ve vesnici. Vtrhla jsem jako velká voda do tělocvičny.
,,Ve vesnici je požár!" vykřikla jsem. ,,Okamžitě jděte nahoru, musíme to uhasit! Keisho a Danzamone, vy a vaše oddíly dostanete zevnitř co nejvíc lidí! Tak pohněte těma zadkama!"
Asi třicet Yokai se okamžitě vydalo k východu. Já s Ryukem za něma.
,,A teď mi pověz," ptala jsem se v běhu. ,,Co se vlastně stalo?"
,,Nevím. Oheň se objevil z ničeho nic před několika minutami. Je obrovský, shinobi se ho snaží uhasit ale moc to nejde."
Neklidně jsem se na něj ohlídla. ,,Myslíš, že to někdo založil?"
Mlčení mi bylo souhlasem.
,,Ale kdo? Kdo by to sakra dělal? Nikdo cizí se sem dostat nemohl!"
,,Vím tolik co ty, Niji."

Zmatek ve vesnici byl patrnej už když jsme vyběhli na povrch. Ozývaly se výkřiky a oblohu, zvolna tmavnoucí k večeru barvila rudá záře ohně.
U nemocnice už bylo několik desítek lidí. Yokai mnou pověření vběhli dovnitř, chráníce se chakrou před plameny. Bezpochyby tam před nima naklusali i jiní, ale čím víc, tím líp. Nemocnice totiž nebyla zrovna moc prázdná. V davu před náma jsem zahlídla Sentara. Převyšoval všechny o hlavu a hulákal rozkazy. Doběhla jsem k němu.
,,Tenshikage-sama!" oslovila jsem ho s vědomím, že je okolo spousta uší. ,,Co se sakra děje?!"
,,To bych rád věděl, kapitánko Niji." odsekl. ,,Někdo to musel založit, je to jisté."
Sotva to dořekl, několik těžkých trámů ze střechy se propadlo dovnitř a dalo tak vzniknout ohnivému mračnu, co se vyvalilo ven. Na lidi nejblíž popadalo několik hořících třísek a kamení a všechny nás ožehl obrovskej žár. Sentarou se automaticky postavil mezi mě a budovu, takže se mě to skoro vůbec netýkalo. Sotva přešel déšť ohně, žirafák ze sebe urychleně strhnul plášť, co mu začínal na zádech hořet. V tom zmatku jsem ani nepocítila radost nad tím, že je ten hadr konečně kaput.
Sníh okolo budovy byl úplně rozpuštěnej, takže hlína pod náma byla mokrá. Přesto se mi zdálo, že až moc. Přidřepla jsem a dotkla se bahna, ve kterým jsme stáli.
,,Už jste hasili." odhadla jsem.
Přikývnul, pěsti zatnuté. ,,S Anitou jsme na to hodili snad pět Suitonů, ale vůbec to nepomohlo."
,,Co je to k čertu za oheň?"
,,Udržuje ho něčí chakra! Rozpoutal takový žár, že každou vodu hned..."
Přerušil ho další uširvoucí praskot. Budova se hroutila, oheň se valil i ven a to v nemalých dávkách. Chakrou jsem zachytila celou jednu stěnu, co se řítila na nás. Pod tou tíhou mi úplně poklesly kolena, Pečeť se ozvala. A protože tohle bylo o něco náročnější, než medical, ramenem mi projela křeč a celý začínalo tuhnout. Naštěstí mi ninjové okolo hned pomohli a celkem neškodně jsme tu hromadu suti nechali klesnout na zem.
,,Niji!" zařval Ryuk. ,,Odvolej naše lidi!"
,,Jsou tam zranění, Tarone!"
,,Nemají šanci. Takhle můžeš zabít i Yokai!"
Stiskla jsem rty. Měl pravdu, pokud je neodvolám, může v tom ohni zaniknout mnohem víc životů, než doteď. Znovu jsem zasealovala a přiložila si pravou dlaň na krk. Cítila jsem, jak mi moje drobný jutsu prostupuje hlasivky. Pečeť už tak zuřila, takže co...
,,Všichni okamžitě ven!" zakřičela jsem, i když to nebylo třeba. Chakra můj hlas i tak zesílila dost. ,,Budova se hroutí! Všichni Yokai i ostatní zachránci opustí...." s leknutím jsem zmlkla, když několik posledních oken v nejvyšším patře s řachotem popraskalo. Spolu s ohněm teď pršely i střepy. Sentarou se otočil k zástupu lidí.
,,Jděte dál!" zařval. ,,Když ten oheň neuhasí voda...."
,,Mohl by pomoct vzduch!" ozval se Ryuk. ,,Udusit to!"
,,Udusíš i ty vevnitř, Tarone!" namítla jsem.
,,Stejně shoří."
Ze zbytku dveří v přízemí vyběhli Yokai a několik dalších odvážlivců, co se vrhli dovnitř. S nekonečným ulehčením jsem spočítala, že z mé jednotky jsou tu všichni. Nesli několik těl, pár se jich úzkostilvě drželo, jiní byli naprosto bezvládní. Možná mrtví.
Akorát se stačili vzdálit, když se s ohlušujícím rachotem začal celej barák poroučet k zemi. První se pohnula střecha, pak se začaly skládat zdi třetího patra a všechno se to sypalo dolů. Žár zesílil, všude byl kouř, oheň a poletující popílek. Zakryla jsem si oči a spolu s ostatníma utíkala co nejdál.
Ryuk utíkal hned vedle mě a koutkem oka jsem zahlídla, jak jen kousek od nás běžela Vosa se Sentarem v závěsu. Oddechla jsem si, že jsou všichni v pořádku. Kinrana jsem neviděla, ale zřejmě nebyl tak blbej, aby běžel bez chakrové ochrany doprostřed těch plamenů. Brody....bez komentáře a Arie...
Vybavil se mi můj sen v kanceláři a do mysli se mi vkradla děsivá představa. Pečeť mě varovala před něčím s Arií - může to souviset s tím požárem? Stalo se snad něco Xiaam a mé dceři?
Začala jsem být neklidná, potřebovala jsem omrknout situaci. Neústupnej pocit mi svíral žaludek, jako ledová pěst. Zatímco ostatní se po uražení bezpečné vzdálenosti od požáru zastavovali, já pokračovala v běhu k našemu domu. Ani jsem se neohlídla. S ohněm už nic neudělám a kdyby se přece jen něco naskytlo, je jich tam na to dost.

Cestou jsem si z hlavy strhla kapuci i masku. V okolí nebylo živé duše, protože se všichni nasáčkovali k tomu infernu o několik ulic dál. V černé uniformě bylo hrozný horko, rozepnula jsem zip vepředu a krkolomně se vysoukala z oděvu od pasu nahoru. Žádný pohoršováním, měla jsem pod tím ještě šedej nátělník. Rukávy jsem si zavázala okolo pasu, aby neplandaly. Takhle to bylo mnohem pohodlnější, líp se mi dýchalo i utíkalo.
Dveře jsem rozrazila jako naprostej buran a bylo mi jedno, jestli to probudí Arii. Ať si třeba začne vřískat, aspoň budu vědět, že je v pořádku. K mýmu zděšení ale bylo v domě ticho. Přesto, že se stmívalo, nikde nesvítilo jediný světlo. Sáhla jsem pro jeden ze dvou mečů u pasu a pomalu vykročila, připravená na všechno.
,,Xiaam?!" zavolala jsem do prázdnýho domu. Odpovědí mi bylo jenom ticho.
Přešla jsem do obýváku. Byl tmavej a tichej, ponurej. Jako by odevšad číhala hrozba. Už doopravdy vyděšená jsem se rozběhla ke schodům. Za zády jsem uslyšela Kinranův hlas. Zřejmě musel vidět, že sem letím jako šílená a nedalo mu to.
,,Yumi?! Co se děje?!"
,,To právě nevím!" odpověděla jsem stísněně a vyskákala nahoru. Hned jsem se vrhla do ložnice.
Na zemi, kousek od naší postele ležela Xiaam. Neměla na šatech žádnou krev, vypadala spíš, jako by spala. Musím se ale přiznat, že nejsem zrovna nejempatičtější člověk, protože moje první kroky vedly k postýlce. Prázdné.
Naděje, že třeba Xiaam jen omdlela se začínala pozvolna rozplývat. Přiskočila jsem k velké posteli a přehrabala obě deky. Ruce se mi třásly.
Kinran vešel za mnou a hned, jak uviděl Xiaam, přiskočil k ní. ,,Co se stalo?"
,,Není tady!" vykřikla jsem, napůl šílená. ,,Ona tady není!"
Zvednul hlavu a rozhlídnul se. Hned mu došlo, koho myslím. ,,To není možný!" namítnul. ,,Přes bariéru se nikdo nedostane!"
Začala se mi chvět brada, jak mě popadla hysterie. Prsty jako by se mi chtěly zkroutit, nohy mě neposlouchaly. V břiše se mi rozlilo horko, způsobený zvýšenou hladinou adrenalinu. ,,Někdo mi ukradl Arii!"
Xiaam se pohnula a pomalu otevřela oči, mhouříc je bolestí. Když uviděla Kinrana, trhla sebou. Skočila jsem k ní a chytila ji za ruku.
,,Co se stalo?" vychrlila jsem. ,,Kde je moje dcera?!"
Pootevřela pusu, ale nevydala ani hlásku. Měla jsem co dělat, abych se ovládla a neuhodila ji. Dýchala jsem zrychleně, ale krk jsem měla stažený úzkostí. ,,Mluv! Kde je Arie? Kde je?!"
,,Někdo..." zachraptěla zesláble. ,,Muž....praštil mě....a...." vzdychla a chytila se za hlavu.
To mi stačilo samo o sobě. Takže tu někdo byl. Někdo cizí unesl moje dítě, kdo ví, jak je to dlouho a kam šel. Odskočila jsem od Xiaam a oběhla ji, abych se dostala ke dveřím.
,,Yumi, počkej na.....!" zkusil to Kinran.
,,Nebudu na nic čekat! Dostanu ji zpátky a zmasakruju hajzla, co si tohle dovolil!" odpověděla jsem, už spíš zuřivá, než zoufalá a vystřelila z ložnice. Schody jsem seskočila všechny najednou, bez chakry, ale bolest po doskoku jsem vůbec nevnímala. Jediný, co mě zajímalo byla Arie.

Modlila jsem se, aby jí neublížil, abych ji našla v pořádku. Nevím, co bych v opačným případě dělala.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama