***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD4 - Akuma no tamashi 57

27. října 2012 v 13:00 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona

První měsíční lovec



Rozběhla jsem se sněhem, ale šlo to dost špatně. Nohy mi podkluzovaly a navíc, kvůli mé otravné výšce jsem měla závěje do půli holení a to způsobovalo, že jsem běžela jen asi ze dvou třetin rychlosti, kterou vyvinu normálně. Proměňovat se ve vlka nebyl čas a já byla tak rozčilená, že bych to stejně ani neprovedla v pořádku. Vykašlala jsem se naprosto na Pečeť a na následky a zmobilizovala větrnou chakru. Celou kůží mi proběhla studená vlna energie, patřící vzdušnýmu živlu. Byla mi zima i předtím, ale tohle to naprosto dovršilo. Nezastavila jsem se, abych si zase navlíkla teplou kombinézu Yokai, protože to by znamenalo zdržení. Upnula jsem chakru k větru a pomohla si jím k rychlosti, jako jsem to kdysi viděla u Ardrena. V první moment mě překvapilo rapidní zvýšení tempa, nestačila jsem to vychytat nohama, zakopla a svalila se do sněhu. Na holý paže mě ledový krystalky zamrazily jako desítky žhavých jehel. Hned jsem se zvedla a pokračovala. Tentokrát už jsem věděla, co mě čeká a znovu využila vítr. Všechno okolo se stalo jen šmouhama, výkřiky a záře požáru na nebi zmizely.
Pečeť se mi zakusovala do masa a radostně požírala všechno, co jsem jí poslala do chřtánu. Bylo mi to jedno, upírala jsem se k jedinýmu cíli. Arie. Třeba se nechám tou věcí sežrat zaživa, ale svoji dceru najdu. Začínala jsem si dávat dohromady, že požár byl jen záminka k odvedení pozornosti....což bohužel posloužilo svýmu účelu. Ale kdo by stál o Arii?
Kabuto.
To byla jediná varianta, co mě napadla. Kabuto má určitě ještě někde ukrytou DNA Prvního a když jsem odstranila Nawakiho, je Aria asi jediný dítě, u kterýho se ta Kekkei genkai ujme, aniž by zabila hostitele. Protože Arie je přece krev Prvního. Znamená to, že měl špehy i u nás ve vesnici. Několik jeho lidí tam muselo zůstat, když jsem vytvářela bariéru.
Proto jsem nic necítila. Útok přišel zevnitř, ne zvenčí. A to jsem si hloupě myslela, že jsme v Chakrové bezpeční.
Než jsem vběhla do Lesa, na chvilku jsem zaváhala. V téhle rychlosti bylo třeba dávat si sakra majzla, kde jsou stromy. Nerada bych to do jednoho napálila, to by totiž mohlo být docela fatální a únosci bych tím jenom pomohla.
Při pomyšlení na něj ve mě znovu vzkypěl vztek. Byla jsem připravená rozsápat toho parchanta třeba vlastníma rukama, pokud jí zkřiví vlas. Jediný, co mě ještě trochu udržovalo v mezích sebeovládání byla skutečnost, že jsem necítila průnik bariérou. Museli být pořád v Lese.
Snášel se soumrak a to začínají vylézat z doupat akumi. O důvod víc si pospíšit. Třeba si s nima ten idiot neporadí a oni by mohli ublížit i mé malé. Na to, že i já jsem možnou kořistí jsem nepomyslela. Nehrozilo mi nebezpečí, málokterá bytost by se mi postavila na odpor. Cítili, že chakra v Lese je moje a ustupovali, jako před silnějším predátorem. Navíc jsem cítila, že moje tělo začíná ovládat Pečeť. Jak jsem zuřila, nevědomky jsem přecházela do proměny. Najít moje dítě a zabít všechny ostatní, to byl můj cíl.

Už byla skoro tma, letěla jsem Lesem ohromnou rychlostí s pomocí větru, poutanýho na vlastní chakru. V jednu chvíli se mi do cesty připletl středně velkej akumi. V šeru jsem nerozpoznala nic víc, než opeřený tělo, podobný medvědímu, dvě nepřirozeně dlouhý ruce s drápama a ještěrčí ocas. Ucítil mě a tmu kus nad zemí porušily dvě ledově modrý oči, odrážející poslední světlo dne. Stvoření zavylo.
K jeho smůle bylo zrovna vprostřed Ariiny chakry, kterou jsem stopovala, takže jsem v něm soustředila bublinu a nechala ji vybouchnout. Bylo to mnohem těžší, než u člověka. Nemusela jsem roztrhat osmdesát kilo, ale několik tun masa a kostí. Tvor nelidsky zavřeštěl a vzápětí jeho silueta splynula s tmou, obrovský ruce i torzo mi zmizeli z očí. Cítila jsem, že mi na obličej dopadají kapky nějaké tekutiny. Po doteku lehce pálila a budila dojem, že se mi zažírá do kůže. V rychlosti jsem ji setřela, ale valná pomoc to nebyla, jelikož to samý začalo na ruce. No co, lepší ruka, než obličej. A v tu chvíli mi to bylo tak nějak prdel. Proběhla jsem místem, kde před chvílí dřepěl akumi a vyhnula se několika zbytkům. Cítila jsem svoje dítě už jen kousek před sebou. I když už jsem nemohla běžet, plíce mě bolely a obličej jsem měla dořezanej od větví, nezpomalila jsem ani o sekundu. Mrazivej zimní vítr mě šlehal do holých paží, ale ani to jsem nevnímala. Dokonce ani vibrace šířící se Pečeti.
Společně s Arií ke mě přicházela cizí chakra. Hodně podobná mé vlastní energii z Lesa, ale ostřejší, živější a mnohem mocnější. Zpomalila můj postup, mátla moje vlastní chakrovody a ty přestávaly být schopný poutat vítr. Vzduch ztěžknul, moje smysly začaly alarmovat. Uvědomila jsem si, že majitel téhle síly dalece přesahuje moje možnosti a že nad někým takovým v životě nemůžu vyhrát. Ale měl moji Arii, možná jí chtěl ublížit, zabít nebo odnýst Kabutovi - obojí by vyšlo nastejno. Nesměla jsem se zastavit, i když mě strach málem znehybňoval. Nebyl to strach z nepřemožitelnýho soupeře, ale strach o dítě. Neděsila jsem se, že zabije mě. Vrcholem hrůzy by bylo, kdyby ublížil jí. A ať je to kdokoliv, ať si je třeba bůh, rozhodně mu nedám nic zadarmo. Použiju třeba veškerou chakru, co mám!
Vyvolám klidně i Duši démona, abych Arii dostala zpět....

Konečně se na bílým sněhu mezi stromy začala rýsovat čísi postava. Zaradovala jsem se i zostražitěla zároveň. Připravila jsem se na boj na život a na smrt, kterej prostě musí skončit mým vítězstvím. V té hysterii jsem si odmítala připustit, že bych mohla prohrát. To prostě neexistovalo.
Zastavila jsem kousek od něj, takže mi od nohou odlítla sprška sněhu a stříbřitě se zaleskla ve světle měsíce, co právě vycházel. Snažila jsem se ignorovat ohromnej tlak jeho chakry, co mi málem trhal uši. Přikrčila jsem se a vydala zvuk podobnej zavrčení. To mi napovědělo, že moje Pečeť je už docela rozjetá, protože za normálních okolností bych vytáhla meč. Teď jsem jen stála s připravenýma nehtama, jako by moje tělo vědělo, že jakmile Proměnu dokončím, stanou se z nich drápy.
Otočil se ke mě, pomalu ale s mrazivou jistotou. Až teď jsem si ho pořádně prohlídla a s údivem si uvědomila, že je nahej. A když ríkám nahej, myslím tím jako úplně. Černý vlasy mu sahaly asi po klíční kosti a byly prokvetlý šedinama, i když jeho tvář byla mladá. Měl ostrý rysy, tenký, zamračený obočí. V jeho pohledu byla zuřivost i ledovej klid. Prozrazoval jistotu a sílu, neporazitelnost a inteligenci. I bez té úžasné aury okolo z něj šel respekt. Měl široký ramena a svalnatý ruce, útlý boky a silný nohy, jako by byl profesionální atlet. Co mě ale zaujalo hned na první pohled byly ty jeho oči. Připomínaly Ardrenovy, ale byly stokrát hřejivější, přátelštější, jenže i jaksi smrtelnější. Slibovaly hrozbu každýmu, kdo se přiblíží. Dravčí duhovka, nazelenale zlatá se blýskala tmou jako oči šelmy, stvořené pro noční lov.
Vlčí oči. Jako Ariiny.
Probrala jsem se z úleku a upřela oči na uzlík, co držel. Svíral ji pevně, ale opatrně. Jen jednou rukou, ale i tak se zdálo, že mu ji nikdo a nic nedokáže vytrhnout. Volnou paži, levou, měl až po loket něčím zacákanou. I v té tmě jsem rozpoznala, že je to krev. Pořád volně odkapávala do sněhu, kde tvořila malý kráterky s tmavým okrajem. Další vlna adrenalinu se mi rozlila žilama jako bouře a já našla ztracenou rovnováhu, abych mohla podniknout útok.
Jen ať ta krev není její.
Upřel na mě ty uchvacující oči a promluvil. Hlas měl stejně ledový, jako vypadal, nevzrušený a hluboký. Nevím, jak je to možný, ale naprosto se hodil ke svému pánu. Silnej, pružnej a okouzlující.
,,Jen klid, sestřičko." oslovil mě. Jeho slova plynuly s větrem. ,,Jeden dostal vetřelce, co ukradl tvé mládě."
Způsob jeho vyjadřování mě odzbrojil. Na zlomek vteřiny jsem se dokonce musela pohledem na svoje ruce ujistit, že nejsem ve vlčí podobě. Slyšet tuhle mluvu lidskýma ušima bylo víc, než neobvyklý. Srdce mi pořád bušilo, ale spíš už jen strachem, než zuřivostí.
Udělal krok vpřed, jistý, ale opatrný. Uvědomoval si, jak moc mám pocuchaný nervy. ,,Konečně se potkáváme osobně, bílá vlčice." pokračoval. ,,I když na to není zrovna nejlepší noc."
Přešel až ke mě a podal mi Arii. Vytrhla jsem mu ji z náruče nedočkavě a starostlivě, hned jsem ji k sobě přivinula a prohlídla. Díky bohu byla v naprostým pořádku.
,,Spí." informoval mě. ,,Jeden ji uspal, aby necítila krev. Mladé může krev zneklidnit, zvlášť mladé lidí-věcí."
Přitiskla jsem svou tvář k její a úlevou se málem rozplakala. Její obličej byl teplý, kdežto ten můj studený. Rychle jsem se odtáhla, abych ji neprobudila. Jak jsem ji držela, začala jsem se pomalu uklidňovat. Zuřivost a vztek byli pryč, zůstala jenom úleva. Cítila jsem, že se Pečeť zase zklamaně stahuje - úplně sama, aniž bych ji musela nutit. V tu chvíli bylo znovunalezení mé dcery takovým výbuchem štěstí, že jí ostatně nic moc jinýho nezbylo.

Po několika minutách neustálýho ujišťování se, že je opravdu živá a zdravá jsem zvedla hlavu a podívala se pořádně na toho neznámýho typa.
,,Mluvíš jako vlk..." dostala jsem ze sebe dost ochraptěle. ,,Ale nevypadáš tak. To znamená....." náhle se mi udělalo v hlavě jasno. Byl to vůdce smečky, o kterým mluvila ta mladá vlčice. Vůdce, co může být člověk i vlk. Démon s takovou mocí, že na sebe dokáže brát i humanoidní podobu, což se u démonů rovná obrovské síle. Tohle byla bytost, které jsem se bála, nejsilnější v Lese, o které jsem mohla jen doufat, že se nestane naším nepřítelem. Doteď jsem si ani nebyla jistá, jestli doopravdy existuje. A najednou stojí přede mnou. Na to, že vlastně nebyl člověk vypadal doopravdy přesvědčivě. Hodně přesvědčivě....chlap s velkým CH, pokud mě chápete....
Hned jsem padla na koleno, Arii pevně přitisknutou na prsou. ,,Vůdce...odpusť, nepoznala jsem tě. Jedna je nepozorná, když je v podobě člověka-věci. Neodvážila jsem se ani hádat, že bych se mohla setkat s alfa samcem Smečky za takové noci. Tví vlci jsou silní a zdatní lovci, přežili už mnoho zim."
Přikývnul. ,,Jeden zná i tvou Smečku, sestřičko. Mí druhové mi o ní pověděli. I o tvém mláděti, narozeném ve sněhu. Jedna byla bílá vlčice, mladé člověk-věc. Běhám již mnoho zim, ale nikdy jsem to neviděl."
,,Byla to nehoda." vyjelo ze mě. Pak mě napadlo, že bych se ho mohla zeptat na to, co mě trápí. Přece jenom, on byl králem všech vlků, první měsíční lovec, duch skal a postrach nočních krajin. Slýchala jsem o něm v legendách a i když mají údajně všechny zvířata svýho hlavního poloboha, nenapadlo mě, že by to bylo něco víc, než povídačka. A že bych se s ním někdy měla potkat, to už vůbec ne.
Kývla jsem k Arii. ,,Mladé se narodilo Jedné, když byla bílá vlčice. To jsi řekl. Jedné se zdá, že oči mláděte vypadají víc jako tvé, než mé."
Přikývnul a sklonil se, aby se mohl dotknout Ariiny tvářičky. ,,Narodila se jako jedna z nás. Jeden nezapomíná na svou Smečku. I ty jsi její součástí, bílá vlčice, i když jsi člověk-věc. Osud tvého mláděte je s mým spletený víc, než si Jedna myslí. Ucítil jsem, že jí chce zlý člověk-věc ublížit. Slyšel jsem její vytí. Přiběhl jsem a roztrhal toho predátora."
Až teprve tehdy jsem si všimla těla, ležícího opodál. Sníh pod ním se barvil krví, pravá paže ležela utržená opodál...
Odvrátila jsem zrak. ,,Jedna bude vděčná až do své poslední zimy, kdy už nebude moct běhat ani lovit. Mladé je pro Jednu i jejího druha velice důležité."
,,Žádný predátor neublíží tvému mláděti, dokud budu běhat já, sestřičko." ujistil mě, oči upřené na Arii. ,,Ne v tomto lese."
Zdálo se mi, že je v jeho hlase víc starosti, než by mělo být. Že se na ni díval upřenějc, než by měl, jako by jí chtěl říct něco, co pochopí až za pár let. Došlo mi, že ji považuje mnohem víc za vlka, než za člověka. Možná byla, možná ne. Já viděla jen ty oči, on nejspíš víc.
Odvážila jsem se zeptat. ,,Jsi Yoshitsuki, že? První měsíční lovec."
Neodvracel pohled od dítěte. ,,Jsem Jeden. To je důležité. Jsem vůdce. Smečka...." podíval se kamsi do lesa. Zdálo se mi, že se v dálce zablesklo několik párů očí. ,,Už mě očekává. Tuto noc bude dobrý lov.
Tím mi odpověděl, i když vlastně neodpověděl. Cítila jsem k němu úctu, i když jsem se jen občas ve vlčici přeměňovala. Co teprve museli cítit skuteční vlci?

Všimla jsem si Sentara, až když byl skoro u nás. Teda, spíš jsem ho slyšela. Zvedla jsem paži na znamení, že dál už chodit nemá. Poznala jsem, kdy zastavil. Váhavě. Udělal krok vpřed, pak druhej.
,,Kdo to sakra...?!"
,,Ticho." zasyčela jsem. ,,Hlavně nic neříkej."
Yoshitsuki upřel oči někam za moje záda, kde se zřejmě žirafák nacházel. Jako při každým pohybu, i teď se mu zablýskly jako zrcadlo, nastavený k měsíci. ,,Tvůj druh, sestřičko?"
,,Ano. Mladé je jeho."
,,Vidím." pečlivě si ho prohlížel. ,,Vypadá, že je silný. I mládě bude takové."
,,Doufám. Oba chceme, aby vyrostlo v silného lovce mezi lidmi-věcmi."
,,Tvé mladé čeká výborný lov nejen u lidí-věcí, ale i ve Smečce." sklonil oči ke mě a ucouvnul. ,,Smečka čeká. Jdu běhat s nimi. Tvůj les pohlídám, tvé mladé bude v bezpečí." ujistil mě.
Sklonila jsem hlavu. ,,Děkuju. Ale hrozba nemusí přijít z lesa. Zdá se, že několik predátorů se skrývá mezi Smečkou Jedné."
,,Už ne," odpověděl. ,,Tenhle byl posledním predátorem za tvou neviditelnou-překážkou." mávnul rukou k mrtvole. ,,Pamatuju si, bylo to několik nocí před vztyčením neviditelné-překážky, že běžel k doupatům tvé Smečky. Utíkal rychleji než mí vlci a rychle se dostal z lesa, ale teď Jednomu neutekl. Jsem potěšen, že jsem ho mohl zabít. Ty a tvé mládě jste v bezpečí."
Kývla jsem. ,,Jedna je vděčná. Jedna i její druh. Dobrý lov."
Už beze slov se Yoshitsuki otočil a rozběhl se mezi stromy. Jeho tělo se změnilo desetkrát rychleji, než jsem to dokázala já. V jednu chvíli to byl chlap a hned na to obrovskej, uhlově černej vlk s prošedivělou srstí, větší než medvěd. S hbitostí, co se nehodila k jeho vzrůstu prokličkoval mezi kmeny a zmizel někde v temnotě. Omračující chakra zmizela, krajina se vrátila do normálu. Arie se zavrtěla a slabě pčíkla.

Sentarou k nám přiběhl a padnul do sněhu vedle mě. Z tváře jsem mu vyčetla, že se bál úplně stejně, jako já. Pořád trochu vyděšeně ohledával Arii, jestli není zraněná. Napadlo mě, že jsem asi před chvílí musela vypadat úplně stejně. Vydechnul úlevou a obě nás schoval v objetí.
,,Málem jsem umřel..."
,,Jo, to já taky."
,,Co to sakra bylo za typa?!"
,,Nekřič...."
,,Promiň, ale právě se mi zvedla srdeční činnost tak o šedesát procent. Kinran mi řekl, že moje dítě někdo unesl a že ses za ním vydala sama, naprosto vyflusnutá. Tak utíkám lesem, po cestě najdu rozervanýho akumi a hned po něm tebe, jak klečíš před úplně nahým chlapem a jako nemám mít žádný otázky? Vážně?! Protože já...!"
,,Neřekla jsem, že se nemáš ptát." přerušila jsem ho. ,,Jen ať neřveš."
Zhluboka se nadechnul a začal vstávat. Táhnul mě nahoru s sebou. ,,Je malá v pořádku?"
,,V naprostým."
,,A ty?"
,,Až se z toho vyspím....budu."
,,Dobře." otočili jsme se k vesnici a šli zpátky. Objímal mě kolem ramen, protože jsem byla jen v nátělníku a on už neměl ten svůj blbej plášť, takže mě neměl jak jinak zahřát. ,,Pošlu sem Yokai ohledat tělo. Vy dvě především půjdete do tepla. Řekneš mi už, kdo byl ten chlap?"
,,Démon." odpověděla jsem a hleděla přitom na Arii. ,,Ale hodnej. Je to vůdce zdejší vlčí smečky, vlastně takovej vůdce všech vlků. Bůh ve zvířecím podání. Byl prvním vlkem, co se na Zemi narodil a taky bude posledním, co zemře."
,,Zachránil Arii?"
,,Jo..." zaváhala jsem jen krátce. ,,Bere mě jako součást své smečky a ji jako moje mládě. Ve smečce je normální, že si pomáhají."
,,Vím, že i ptáci mají podobného boha. Četl jsem o ní, ale nikdy jsem nevěřil, že by mohla existovat. I když, po setkání s tímhle....ať už je zač co chce....je možný, že třeba i Aviana někde je. Má hnízdit na největším stromě na světě."
,,To zní jako stylovej bejvák."
,,To jo." zasmál se. Stisk na rameni trochu zesílil. ,,Strašně jsem se bál."
,,Já taky." přikývla jsem. Rozhodla jsem se nic mu neříkat o skoro aktivované Pečeti ani o mým rozhodnutí probudit Duši démona, abych naši dceru zachránila. ,,Ohledně požáru - myslím, že někdo z Kabutových lidí, kteří zůstali ve vesnici ho naschvál založil, aby měli příležitost k únosu."
Přikývnul. ,,Zřejmě. Bojím se, aby jich nebylo v Chakrové víc..."
,,Slyšel jsi Yoshitsukiho, ne?" řekla jsem. ,,Pronikl přes ně jen tenhle."
,,A můžeme mu věřit?"
Koukla jsem na něj se zvednutým obočím. ,,Když ne jemu, pak nikomu. On je démon, Sentarou.."
Povzdechnul. ,,Právě..."
Před náma se objevili tři Yokai a dva Shinigami. Byli mezi nimi i Vosa s Ryukem, i když ona si pochopitelně myslela, že je to kapitán Taron.
,,Sentarou, Yumi! Co se stalo?" vyhrkla rozčileně. ,,Nemůžete takhle běhat do Lesa!"
,,Později." žirafák ukázal za nás. ,,Najdete tam tělo. Odneste ho do vesnice, identifikujte, proveďte pitvu. Chci vědět všechno."
Ryuk přikývnul. ,,Jako by se stalo."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama