***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD4 - Akuma no tamashi 58

27. října 2012 v 13:00 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona

Bonusová pečeť



Projednou bych mohla začít tak, jak by vlastně tenhle typ zápisu začínat měl. Takže - Milý deníčku, dnes jsem prováděla.....nebo ne, víte co? Připadám si jako Bridget Jonesová. Kašlu na to, pojedu ve starejch kolejích.
Nacházeli jsme se v jedné z podzemních laborek Yokai. Upřesněno, já, Ryuk, Sentarou a jedna další medička jsme se tam nacházeli. Zařízení sloužilo pro vyvíjení jedů a omamných látek používaných při mučení, ale i k pitvám těl, který nám toho mohly ještě hodně prozradit. Jako třeba teď. Na stole před námi ležel napůl svlečenej shinobi, kterýho včera v Lese odrovnal Yoshitsuki. Měl špinavě blond vlasy a plnovous a i přes posmrtnou bledost bylo celkem patrný jeho opálení. Znala jsem ho, byl z naší vesnice. Nevím, jak se jmenoval, ale tvář jsem vídávala. Proč by ale zakládal požár a unášel Ariil, pokud byl náš? Povytáhla jsem si masku, co mi z obličeje klouzala, sáhla pro skalpel a otočila se k Sentarovi.
,,Začněte, kapitánko." přikývnul.
Třemi řezy jsem vytvořila na hrudníku mrtvoly obrazec ve tvaru Y. Pokaždé znovu si musím připomínat, že mrtví nekrvácí. Vypadá to tak nepřirozeně, když do někoho říznete a nic z toho nevyteče. Sáhla jsem pro pinzetu, druhá medička, taky s maskou Yokai mezitím zajistila okraje rány několika peány, aby se nezavírala. Naskytl se mi tak ne zrovna okouzlující pohled na nebožtíkův hrudní koš.
Ryuk, doteď postávající u jeho hlavy povzdechnul. ,,Nedokážu z něj už nic dostat." pronesl ponuře. ,,Mozek má nepoužitelný. Šok a přebytek krve udělali svoje."
Sentarou přikývnul. ,,To nevadí, Tarone-san. Tělo nám může říct mnohé i tak."
,,To může." souhlasila jsem a řezala zrovna aortu. Asistentka zatím odnášela stranou kus jater, co jsem musela vyříznout, abych se dostala k tepně. Ta holka se tvářila, jako by to s ní mělo seknout. Pokud to nebyla její první mrtvola, pak je to ostuda. ,,Podívejte."
Sentarou přišel o něco blíž - ale zase ne moc blízko. I jemu očividně nebylo nejlíp. Bačkory. Je to jenom umrlec, proboha. Uřízla jsem kus aorty a pinzetou odstranila zbytky sražené krve. Rozpůlila jsem trubičku podélně a obrátila ke světlu její vnitřní stranu. ,,Podívejte se na ty malinké, modré vlásečnice. Proplétají se skoro celou tkání."
Žirafák se očividně nechytal. ,,A z toho plyne co? Nejsem lékař."
Protočila jsem očima. ,,Proboha, proč by v tepně byly vlásečnice?"
Lehce se zamračil, když mu to docvaklo. ,,Pravda..."
,,Tohle je reakce na zásadní změnu v organismu." pokračovala jsem. ,,Dotyčnej disponoval technikama naší vesnice, ale rozhodně ne moc dlouho. Když tělo přijde do styku s větším množství síly - nebo se naučí lepší manipulaci - orgány se s tím vypořádají po svém. Aorta je hlavní tepna, co to všechno vede. Když není zvyklá na takovej příval chakry, může vzniknout právě tohle." poklepala jsem špičkou skalpelu na jednu z vlásečnic. ,,Ztratí se to zhruba za jeden a půl až dva roky. Tyhle jsou hodně výrazné, tipuju, že jsou tak rok staré."
Ryuk přikývnul. ,,To vysvětluje mnohé."
,,Chcete říct, že ten ninja ovládal techniky Chakrové jen rok?" chytil se i Sentarou. ,,To ale nedává smysl. Vesnice existuje dýl. Naši shinobi se naučili zacházet s chakrou buď pár měsíců poté, nebo, když neměli talent, tak vůbec....to se teda nestávalo moc často, ale pár případů je."
Mezitím, co mluvil, amputovala jsem mrtvýmu jedno oko. Medička sebou trochu cukla a odvrátila se. Sentarou zkřivil rty. ,,Někdy si říkám, že na ženu toho vydržíte opravdu hodně..." zkonstatoval.
,,Je to jenom oko, nekousne mě." namítla jsem pobaveně. ,,Koukněte sem."
,,Stejné vlásečnice....z vnitřní strany oka. Opravdu...zajímavé. Můžete to dát dál ode mě, kapitánko?"
Odložila jsem bulvu a nakoukla do díry, co po ní zbyla. ,,Přesně tak. Z aorty, sítnice a téhle části mozku....moment, vykrojím vám to."
,,To asi nebude třeba..."
,,Kdyby vám bylo špatně, nezvracejte na stůl." poučil ho Ryuk nezaujatě. ,,Ani ty." kouknul na asistentku, nápadně zelenou.
,,Tady." pomnula jsem mezi prsty našedlou hmotu. ,,Koukněte."
,,Hmmm..."
,,Vsadila bych roční výplatu, že ten chlápek nebyl z Chakrové." všechno jsem odložila do nádoby k játrům, co mi medička docela neochotně přistavila. ,,Jeho tělo se s tím ještě nevypořádalo. Ovládal naše techniky....pár měsíců."
Sentarou se konečně trochu sebral. ,,Jenže já ho znám. Je to přece Meve, nějaký čas pracoval u Shinigami." namítnul. ,,Žije tu od začátku."
Pokrčila jsem rameny. ,,Ne, není to on. Ale vypadá úplně stejně...dokonce i po fyzickém úrazu...." nebylo třeba větu dokončovat.
Sentarou se zamračil. ,,Jako Ardren." přikývnul. ,,Musel prodělat kompletní přeměnu. To zvládne jen..."
,,Kabuto." doplnil ho Ryuk. ,,Takže je to Kabutův člověk. Ukradl tvář jednomu z našich a vetřel se sem. Skutečný Meve je pravděpodobně po smrti."
Prohlížela jsem několik dalších žil a prokvetení svalů chakrovody. ,,Byl silný." poznamenala jsem. ,,Neobvykle silný. Osvojil si obrovské množství chakry velice rychle. Nasvědčuje tomu svalovina v oblasti srdce. Nebyl jen tak ledajaký Kabutův poskok, musel patřit mezi elitu. Čtyři červení ninjové."
Sentarou se zamračil. ,,Byl jeden z nich?"
,,Skoro určitě. Limetčini řadoví vojáci nedisponovali takovouhle silou."
,,Asi měl důvod tu zůstat." pronesl Ryuk. ,,Ale nevyšlo mu to. Takže už nám zbývají jen dva."
,,Možná nějakého odrovnala Spojenecká armáda." namítla jsem.
,,Nebudeme to zlehčovat, počítejme radši s tím, že jsou dva." prohlásil Sentarou. ,,Je dobře, že je tenhle ze hry. Nechci vědět, kam chtěl odnést moji dceru a jestli to byly rozkazy od Kabuta, nebo vlastní iniciativa. Zbavte se ho."
Přikývla jsem a sundala si rukavice. ,,Tarone, zavolej kluky z likvidačního. Tělo spalte."
Přikývnul a vydal se ke dveřím.
,,Ještě něco."
Zarazil se a ohlídnul, čekal, co řeknu.
,,Vezmi si pátrací tým a najděte pravého Meve. Musel se s ním vyměnit ještě před tím, než Aoi-hime vztyčila bariéru, jinak by se sem nedostal. Takže už asi bude v pokročilém stádiu....rozkladu. Chci, aby všechno proběhlo diskrétně, aby ho nikdo z vesničanů neviděl. Jasné?"
,,Rozkaz, kapitánko. Hned se do toho dám."

Když se Sentarou pozdě odpoledne vrátil domů, zrovna jsem seděla na posteli s Arií a nechala se ovládat tou hybridní nákazou, co má v blízkosti dětí asi každej. Dělala jsem na ni blbý obličeje, huhňala jako dětská postavička a celkově jsem musela vypadat jako retardovaná koala. Kolikrát si říkám, že to strašlivě snižuje moji hrdost, ale kdo by myslel na hrdost, když to tomu dítěti vykouzlí na obličeji úsměv?
A úsměv se nedávno naučila zvládat na jedničku.
Jak na mě Sentarou promluvil, málem jsem se počůrala.
,,To bude umět krásně mluvit, když vidí mámu tak šišlat..."
,,Sakra!" vyjekla jsem. ,,Nemůžeš mi dát vědět, že jsi tady?!"
,,Dupal jsem."
,,Málo. Jindy dupeš víc."
,,Houby. Dokonce jsem i omylem prásknul dveřma, ale to jsi nemohla slyšet, protože jsi zrovna počítala Ariiny vlasy. Ne, že by ti to šlo..."
,,No tak mě to u třinácti přestalo bavit. Ale jí je to buřt, řekneš jí, že má třináct vlasů a stejně se usmívá." polechtala jsem dítě na břiše. ,,Že jo? No že jo?!"
,,Zase s tím začínáš." zasmál se. ,,Děsíš mě. I když víc mě děsilo to o té žíle, co jsi říkala před chvílí."
Zvedla jsem si Arii do náruče. ,,A všiml sis, jak je obrovská? Má ji tady vzadu na hlavě."
,,Takový věci jí neříkej."
,,Stejně mi nerozumí."
,,Co víš, třeba má skrytý deprese. Já bych je měl, kdyby se mi vlastní matka posmívala, že mám žilnatou hlavu. Dej mi ji."
Poslušně jsem mu ji předala do těch jeho obrovskejch tlap. Arie se nepřestávala křenit a hned pocítila potřebu píchnout ho do oka.
,,Za dobrotu na žebrotu." ušklíbla jsem se.,,To máš za to, že jí upíráš její žílu."
,,Celá po mamince." vrátil mi to. Jako obvykle mu hned zkonfiskovala malíček - což bylo ovšem o něco lepší, než aby mu vydloubla oko. Otočil se ke mě, nepřestával ji jemně pohupovat. ,,Umyla sis doufám ruce po tom tvým představení dneska, že jo?"
,,Ne." pronesla jsem s hranou vážností. ,,Šla jsem rovnou sem a pošahala Arii obličej zakrvácenýma rukama."
,,Víš, někdy si říkám, po kom jsi."
,,Svůj masakrácky krutopřísnej humor jsem pochytala v děcáku, když jsme trollili vychovatelky."
,,Nemyslím tohle." zavrtěl hlavou. ,,Kde ses naučila bez mrknutí oka hrabat v lidech?"
Pokrčila jsem rameny. ,,Matka je lékařskej génius, otec zase novodobej Mengele. To snad mluví samo za sebe."
,,Jo, to asi jo." obrátil pohled k Arii, která ho pořád sledovala jako naprostej střed galaxie. Když ji vzal do rukou, nespustila z něj oči, ať se okolo ní dělo cokoliv. Nikdy. Dělává to dodneška, musím uznat, že to někdy vypadá až děsivě. Cokoliv ji Sentarou učil nebo ukazoval, čučela na něj naprosto hypnotizovaně, jako by očekávala, že vytáhne z nějaké skryté kapsy poníka a zámek. On pro ni prostě už od začátku byl, je a bude vzor. Až moc okatě se ho snažila napodobovat v mnoha věcech, ale mě to nikdy nevadilo. Spíš naopak - Sentarou je člověk, kterej se na takovejhle životní vzor dokonale hodí. Na rozdíl ode mě.
Rozhodla jsem se začít s tématem, který jsem už nějakou dobu odkládala. Napřed jsem totiž trávila povinnej měsíc doma s malou, pak přišla ta věc se Spojeneckou armádou a výprava za Brodym a na nic jinýho nebyl čas. Poposedla jsem a nervózně si začala plést z vlasů cop. Podivnej, z pěti pramenů, ale překvapivě držel.
,,Hele, jak jsem ti vyprávěla o Isuiovi a o tom, jak mě zachránil..."
Upřel na mě zelené oči. ,,Ano?"
,,Něco jsem mu slíbila....a ráda bych to dodržela."
,,O co jde?"
Už jsem ten paskvil dopletla skoro ke konečkům. ,,Říkal mi, že až se dostane ven, půjde k Ankoku na hrob a zasadí tam šeřík. Že ho prý měla moc ráda." vzhlédla jsem k němu. ,,Když už věděl, že to...nedokáže, poprosil mě, abych to udělala místo něj. Zachránil mi život, nemůžu ho odmítnout. A Ankoku jsem taky zabila já, i když nebyla špatnej člověk. Dlužím to jim oběma. Může se ti to zdát jako hloupost, ale to bylo vážně to jediný, o co Isuiovi šlo a...."
,,Nemusíš mi to vysvětlovat." přerušil mě. ,,Pochopil jsem. Pokud tě o to Isui požádal, měla bys to udělat. Hodně mu dlužíme."
,,Takže mě necháš jít na Keimeiský ostrovy?"
Pousmál se a pomalu přešel k postýlce, protože Arie mu v rukou usnula. ,,Ano. Ale až na jaře."
Než jsem stihla cokoliv namítnout, pokračoval.
,,Je skoro únor, sníh taje, ale v průsmycích je ho pořád spousta. Cesta by byla vyčerpávající a dlouhá. Počkej na jaro, nerad bych, aby to vyznělo moc blbě, ale Ankoku ti neuteče. Květen bude ideální, počasí tak akorát, moře je v tom období skoro bez vln. A já půjdu s tebou."
Pozvedla jsem obočí. ,,Ale proč?"
,,Protože když jdeš někam samotná, vrátíš se buď s partou sirotků, bez ruky nebo vůbec."
,,A co Arie?"
,,V té době jí bude skoro půl roku. Dost velká na to, abychom ji vzali s sebou."
,,Není to riskantní? Spojenecká armáda..."
,,Třeba už bude všechno jinak. A i kdyby ne, Spojenecká armáda po cestě na Keimeiské ostrovy?" zasmál se. ,,Hloupost.
Opatrně, aby ji nevzbudil uložil Arii do postýlky a zakryl ji. Sehnul se a dal jí pusu na čelo. Jen se zavrtěla a pokračovala v činnosti. ,,A před každou jinou hrozbou vás dovedu ochránit já sám." dodal.
,,Bezva." usmála jsem se jako sluníčko. ,,Tak mezitím bych mohla stihnout ještě pochůzku do Listové, kterou mám naplánovanou."
Zvednul obočí. ,,E?"
,,Chci čeknout Chiiny dvojčata. A když se ostrovy posouvají na květen...co kdybych vyrazila pozítří?"
,,Tohle už se mi tak nelíbí."
,,Co dodat. Mě se nelíbí, že se Beatles rozpadli a taky s tím musím žít. Budou to dva dny a budu maximálně opatrná." nahodila jsem ten nejpřemlouvavější výraz, jakej jsem dovedla. ,,Prosím, prosím prosím prosím!"
Povzdechl. ,,Když řeknu ne, stejně utečeš. Takže....ano. Ale máš dva dny, Yumi. Nebudeš s nikým mluvit, do ničeho se pouštět, nic vymýšlet a podobně. Pokud se zase něco semele a já tě budu muset tahat z bryndy, dostaneš věčné domácí vězení a připoutám tě řetězem ke kuchyňské lince, abys doživotně jenom vařila a umývala nádobí. Je ti to jasný?"
Přeháněl. Vstala jsem a přešla k němu. Objala jsem ho okolo pasu, vytáhla se na špičky a krátce ho políbila. ,,Miluju tě, víš to, že jo?"
,,Už jsem o tom slyšel....."
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Sprosťáku. Teď jsi mě měl, jako správnej moderní muž ujistit, že ty mě víc. Proboha, vůbec se neorientuješ v tom, co letí...."
,,To abych si šel podřezat žíly."
,,Hmmm, to už taky není zrovna v kurzu."
,,Neříkej. A jak bych se tedy měl sprovodit ze světa, aby to bylo cool?"
,,Dej mi pár minut, než nahodím ten starej mobil, zaházenej ve skříni a vygooglím to."
K tomu jsme se ale nedostali. Od okna se ozval hlasitý, třaskavý zvuk. Nadskočila jsem leknutím, Sentarou pozvedl obočí. Následovalo další, naprosto stejný bouchnutí. Někdo házel do skla kamínky. Přešla jsem k dveřím na balkon, otevřela je, vyšla ven a nahnula se přes zábradlí. Div, že mi třetí z kamínků nevystřelil oko.
Pod oknem stála bělovlasá postava.
,,Ryuku," prskla jsem. ,,Co ti hrabe? Vzbudíš Arii, teď usnula."
,,Pojď ven." opáčil, jako bych nic neřekla.
,,E?"
,,To jako sejdi ze schodů, vylez dveřma a přijď za mnou."
,,Já vím, co to znamená, ale.....argh, počkej." otočila jsem se do místnosti. ,,Lásko? Je tu Ryuk a zve mě na rande, můžu?"
Sentarou pokrčil rameny. ,,Pokud zaplatí večeři, nenech se prosit. Ryuk je štramák."
,,Že? Taky si říkám. Nesežereš zatím Arii?"
,,Ne, to asi ne. Ale možná ji naučím houpat se na lustru."
,,Ok, to bude v životě potřebovat. Jsi super." naklonila jsem se zase dolů. ,,Tak počkej, hned jsem tam."
,,Ani se nehnu."

Nahodila jsem na sebe obyčejný, krátký, tmavě hnědý šaty s tyrkysově modrým páskem a vyslechla několik komentářů od Sentara na mé, doteď jen údajné, ženské pohlaví. Líbilo se mu, když jsem nosila sukně, jenže já jsem spíš vyznavačka kalhot. Doplnila jsem to teplýma punčochama, sněhulema a kratším, hnědým kabátem.
Když jsem docupitala za Ryukem, všimla jsem si, že doopravdy splnil co řekl a vůbec se nepohnul. Jen se na mě podíval.
,,Tak jsem tu." pousmála jsem se. ,,Co je tak strašlivě důležitýho, že jsi se obtěžoval až k mému skromnému příbytku?"
Otočil se a vydal se někam mezi domy. Šla jsem za ním.
,,Ohledně té debaty, co jsme měli posledně." začal. ,,O Duši démona."
,,To je super téma na dobrou noc. Co je s ní?"
,,Máš tušení, kdy by mělo k proměně dojít?"
Jasně, že vím, ale vybalit na tebe, že si s Pečetí povídám a ona mi to oznámila nemůžu. Lehce jsem se zamračila. ,,No...bude to pár let trvat. Nejspíš."
Uvědomila jsem si, že míříme k Lesu a začalo ve mě klíčit podezření. Chce to snad Ryuk rozseknout už teď a zlikvidovat mě, dokud se nemůžu pořádně bránit? Chce to udělat sám, nebo na nás někdo další čeká mezi stromy? Byla už tma, ale díky sněhu byl vzduch prosvícenej tím zvláštním, zimním jasem. Proti narudlýmu nebi se objevily první obrysy větví.
Ryuk kráčel dál, aniž by zpomalil. ,,Ať se to stane kdy chce, nesmí nás to překvapit nepřipravené. Riziko je moc velké."
Nohy mi ztěžkly, přesto jsem ho dál následovala. Ryuk by mě snad nezabil....nebo jo? Měla bych utíkat? I když, možná to tak bude lepší, bude po riziku. Bariéra z genjutsu sice opadne, ale měla by Spojenecká armáda vůbec dál zájem útočit, když budu po smrti? Proboha, proč by si na mě ale někde nepočkal? Proč by mě vytáhnul ven před Sentarem, aby žirafák hned věděl, kdo je za to zodpovědnej? Třeba se chce obětovat za cenu, že ochrání ostatní. Nebo v tom Sentarou jede taky?
Blbost, Senju, uklidni se.
Tohle by mi neudělali.
Když jsme se vpletli mezi první stromy, rozeznala jsem, že tam skutečně někdo stojí. V tu chvíli jsem teprve zastavila a podezíravě si postavu změřila. Zalitovala jsem, že nemám žádnou zbraň, ale stejně bych asi nebyla moc schopná bojovat.
Ryuk se ke mě otočil a vzal mě za paži. ,,Pojď, Aoi. Nemáme zase tolik času."
,,Času na co?" hlesla jsem, nechávaje se táhnout dál.
Neznámej z Lesa se k nám přiblížil. Měl na sobě plášť, na jedné straně odhalující ruku v kožené rukavici, položenou na jílci meče. ,,To to trvalo." pronesl na Ryukovu adresu.
Hned jsem ten hlas poznala. ,,Kine?" podivila jsem se. ,,Co tu děláš? Co tu všichni děláme?"
Místo odpovědi se Ryuk zastavil u jednoho z tlustších kmenů, sehnul se a vyhrabal ze sněhu větší, železnej kruh. Zatáhnul za něj a s trochou námahy otevřel dřevěnej poklop, zakrývající chodbu, vedoucí někam pod zem. Podržel desku a ohlídnul se k vesnici. ,,Dolů. Rychle."
,,Proč?" nevydržela jsem to. ,,Co má tohle celý znamenat? Proč jste...."
,,Tady ne." přerušil mě Kinran a popostrčil mě vpřed. ,,Jdi dolů."
,,Nechci."
Kin mě obešel a nacpal se do otvoru jako první. Podal mi ruku. ,,Prostě nás poslechni. Nenuť mě hodit si tě přes rameno, protože všichni víme, jak pronikavě umíš nadávat a to se nám moc nehodí."
,,Ještě, aby se vám to hodilo...."
Ryuk, trpělivě přidržující poklop na mě upřel lehce zamračenej pohled. ,,Snad jsme dospělí, ne? Obejde se to i bez cavyků. Hupni tam, Aoi, žádná příšera na tebe nečíhá."
Povzdechla jsem a se stísněným žaludkem našlápla nohou na první schod. Kamennej, kluzkej. Chytila jsem se Kinranovy nabízené ruky. ,,Opatrně." hlesnul. ,,Ať nesletíš."
Lákají mě do nějaké pochybné katakomby, ve tmě, potají, zřejmě mě tam chtějí rozporcovat na sushi ale vadilo by jim, kdybych se rozmázla na schodech? Tak já už vážně nic nechápu.....

Po asi osmdesáti krocích jsme vešli do menší, loučema osvícené místnosti; Kinran první, já za ním a na závěr Ryuk, kterej za náma zase svědomitě chodbu uzavřel. Samuraj přešel ke stolku v rohu, stáhnul ze sebe plášť a pohodil ho vedle. Ryuk ho napodobil, pak přišel ke mě a naznačil, ať si sundám kabát. Poslechla jsem ho, nedůvěřivě. Snažila jsem se marně přijít na to, co za zvrhlou zábavu to zase vymysleli.
,,Posaď se sem." ukázal Ryuk do středu místnosti.
Už odevzdaná tomu, co se děje jsem se na značku složila do tureckýho sedu a nedůvěřivě pozorovala Kinrana, kterej si kleknul vedle mě. Obrátil se k Ryukovi. ,,Stejně nechápu, proč tu jsem, když jsi říkal, že to nebude bolet."
,,Já to nevím jistě," odtušil jashiňák a cosi kutil u stolku. ,,Třeba to bolet bude. Tyhle věci nejsou nikdy moc příjemný. Řekl bych Sentarovi, aby ji držel, ale víš, že má s těmihle věcmi jen nerad co do činění."
,,Hmmm, to je fakt. No jako, nedělám to zase o moc radši..."
,,Nebuď baba."
Přejela jsem pohledem z jednoho na druhýho. Srdce mi splašeně bilo, ale když jsem promluvila, hlas se mi překvapivě nechvěl. ,,Vy mě zabijete?"
Kinran se na mě podíval, doopravdy šokovaně. ,,Cože? Jak jsi na to, proboha přišla?!"
,,Jak jsem na to přišla?" křivě jsem se usmála. ,,Taháte mě potají do staršího křídla Yokai centrály, děláte tajnosti jak prase a pak ta konverzace o bolesti - a ty se ptáš?"
,,Jak tě vůbec může napadnout, že bych s něčím takovým souhlasil?" zněl doopravdy dotčeně.
,,Protože se měním ve zrůdu?"
Ryuk odstoupil od stolku a v rukou držel štětec a malou nádobku. Z dlaně, ledabyle obvázané mu prosakovala troška krve. ,,Ty jsi měla vždycky divokou fantazii, Aoi. Nemyslíš, že jsme moc dobří přátelé na to, abychom tě odstranili z cesty takhle? Ne, to tajnůstkaření bylo proto, aby nás nikdo nerušil. Lidi jako třeba Sentarou....ten je totiž ztělesněním úzkostlivosti."
Kinran jen přikývnul.
,,Tak mi vysvětli, o co teda jde." hlesla jsem. ,,Protože mě nic jinýho nenapadá."
,,Na to, žes myslela, že tě chcem vykuchat," ušklíbnul se Kinran. ,,Jsi šla docela dobrovolně."
Na to jsem neodpovídala. Slova se ujal zase Ryuk. ,,Týká se to Pečeti a Duše démona, ale neboj, nechceme ti ubližovat. Pracoval jsem na jisté technice, která by nás měla včas upozornit na tvou proměnu." přišel k nám a posadil se vedle mě, z opačné strany, než Kin. Ten svůj obvyklej hábit měl dole, aby mu nezavazel. Nechal si jen černej nátělník, ze kterýho mu vyčuhovaly paže pomalu namakanější, než ty Sentarovy. ,,Klan Rokusuki, můj klan, kterýmu jsi ukradla moje tělo - mimochodem, čorko - měl samozřejmě spoustu svých jutsu. Rodina oživuje mrtvé ninji, aby mohli znovu bojovat, ale pochopitelně to nedělá nekontrolovatelně. Každé takové tělo má na sobě zámek, který, kdyby vzkříšený náhodou nechtěl poslouchat a začal se bouřit, upozorní živou část rodiny, co se děje. Já ho nemám, protože mě neoživili Rokusuki, ale kdysi jsem ho často umísťoval. Zabýval jsem se analýzou toho jutsu od chvíle, kdy jsi nám řekla to o Duši démona."
Napjatě jsem ho pozorovala. ,,Předpokládám, že rozuzlení bude zajímavý."
,,Upravil jsem to pro tebe." přikývnul. ,,A když začneš ztrácet kontrolu nad svým tělem, zámek nám to ukáže. To bude znamení, že se měníš. Budeme se tak moct připravit."
Vyvalila jsem oči. ,,A bude to fungovat?"
,,No, řekl bych tak na devadesát devět procent...."
Usmála jsem se. ,,Tak do toho! Co mám udělat?"
Otevřel nádobku, co měl v rukou. Byla v ní jeho krev, zvolna se srážející. Zamíchal tekutinu štětcem, aby ji udržel v co nejkapalnějším stavu. ,,Jenom seď a snaž se nehýbat. Připravím si to." kouknul na Kina. ,,Pak bude řada na tobě. Až ti dám povel, chytíš ji, co nejsilněji to půjde. Jestli mě kopne do ksichtu, vykastruju tebe."
Samuraj se zasmál. Já nasucho polkla. ,,To to bude tak bolet?"
,,Hmmm.....no, to uvidíme. Nech se překvapit."

Vytáhnul štětec, otřel ho o okraj kelímku a přiložil jeho špičku na můj levej biceps, těsně pod ďolíček po očkování proti tetanovce. Jsem si jistá, že ho máte taky. Ten můj je teda docela dost vidět, mám tam o něco větší lochnu, než ostatní a když jsem uřícená, tak celá okolo zrudne, jako Kakashiho jizva.....ale to je asi teď jedno.
Nestudilo to, mělo to tak nějak normální teplotu. Ryuk začal tím, že udělal čáru kolem dokola mé paže, kterou pak zesiloval pomalými, rovnými tahy. Zatímco mi kreslil tenhle náramek, Kin si opřel lokty o kolena, obličej usadil do dlaní a cosi si potichu broukal.
,,Třeba dostaneš žloutenku." pronesl jashiňák temně. ,,Nebyla by to sranda?"
,,Copak ty máš žloutenku?"
,,A jsi si jistá, že je to moje krev?"
,,Máš na dlani obvaz." usvědčila jsem ho.
Trochu zjihnul. ,,Kruci. No nic. Další blbej vtip mi nevyšel."
Pozorovala jsem červenej obrazec, co mi na ruce vytvářel. Z prvního pásu vedl několik krátkých svisle dolů, směrem k lokti. ,,Když už jsme u těch blbých vtipů, ještě jsem ti nestihla poděkovat za to telení losů, blbečku."
,,Rádo se stalo."
Kinran se rozesmál. ,,Takže přece ty, Ryuku. Nebyl jsem si jistej, jestli tomu věřit. Dost dobrý, člověče, Sentarou to svedl na Yumi."
,,Jo no." odfrkla jsem. ,,Fakt dík. Proč jsi to udělal?"
Nevinně zamrkal. ,,Přece z lásky. Řeklas 'něco si vymysli'. To máš za to, žes mě kvůli tomu budila."
,,No ne," zavrtěl Kin hlavou. ,,Ty se nezdáš."
,,Pche." prskla jsem. ,,Příště na tebe chrstnu kýbl s vodou!"
,,Pokud to uděláš, má pomsta bude mnohem ďábelštější. Taky bych tvou následující absenci mohl omluvit například vytvářením rastafariánských copánků na veverčích ocáscích."
,,No tak to by ti Sentarou tuplem nesežral."
,,Tobě taky žere, že je Arie jeho." odpálkoval mě.
Kinran se rozesmál. ,,Tady se to nebezpečně obrací. Yumi, čí je to vlastně dítě?"
,,Co bys řekl, idiote?!" prskla jsem. ,,Arie je přece jeho, co to kecáš?!"
Ryuk pokrčil rameny. ,,Jo, to sice je. Ale stačí jednou zasít pochybnost a potáhne se to s ním pořád. Doživotně na ní bude hledat rysy jiných chlápků...."
,,To neuděláš!"
,,Klid." dloubnul do mě Kin. ,,Nevidíš, že si z tebe dělá srandu?"
,,Blbou srandu." odfrkla jsem. ,,Opovaž se, Ryuku! Nebo se Vosa dozví o tvých občasných milostných dobrodružstvích s Midoriko!"
Pozvedl jedno obočí. ,,Ale já s Midoriko nikdy nic neměl."
,,Já to vím, ty to víš taky. Ale jak zaseješ pochybnost....."
Zavrtěl hlavou. ,,Končím toto téma. Vyhrálas."
Znak na mé paži už byl skoro hotovej. Připomínal dva širší náramky, spojený krátkýma čárkama. V každé mezeře mezi nima byl jeden znak, ale nedokázala jsem je přečíst, aniž bych nenaštelovala ruku tak, abych nesmazala polovinu kresby.

Ryuk odložil nádobku i štětec a naposledy překontroloval znamení. Něco tam narychlo doškrknul a přikývnul. ,,Řekl bych, že jsme hotoví."
Zašilhala jsem na paži. ,,Nebylo to tak strašný...když nepočítám onu hrozbu žloutenky."
Ušklíbnul se. ,,To byla ta příjemnější část, hime. Mám šablonu, jdu na zámek."
,,Ty máš zámek?"
,,Ty víš, jak jsem to myslel."
Usmála jsem se. ,,Hele, zámek by neměl bolet tak, jako zapečetění, ne?"
,,Kdo ti to řekl?"
Zbledla jsem. ,,Ne? Já myslela...."
,,Radši nemysli. Kinrane, tvůj tah, chyť ji. U Jashina, obě ruce....tak. Pořádně. Aoi, ty zavři tu papuli, jinak se hryzneš do jazyka."
,,Taky ho tak zbožňuješ?" otočila jsem se na Sentarova pravnuka.
,,Začínám naprosto propadat kouzlu tohoto vlídného mladíka." pokýval ironicky.
Jashiňák zasealoval. ,,Míň kecat, pevnějc držet. Máš ji?"
,,Ryuku, metr a půl vysokou, padesátikilovou blondýnu ještě udržím...."
,,Já náhodou vážím...." začala jsem, ale Ryuk v tu chvíli přiložil dlaň, jiskřící chakrou na krvavou kresbu a pevně mě stisknul. Než mě stihlo napadnout, že mi tam určitě zůstane otisk jeho prstů, úplně jsem ztuhla. Z hlavy jako by se mi na prvních pár sekund vykouřily všechny myšlenky. Moje končetiny jako by upadly, celým tělem mi projela podivná vibrace - znáte to, když máte v noze mravence? Asi tak se cítil celej můj člověk. A víte, jak to někdy bývá nepříjemný, když se to snažíte rozhýbat?
Vynásobte si to tak desíti. Tenhle typ bolesti mi třesknul tělem a po té první, znecitlivělé chvilce mě doopravdy zaskočil. Trhnula jsem sebou, ale Kin mě držel doopravdy pevně. Křeč se začala stahovat jen k mé levé paži, Pečeť jako by se se znamením spojovala pulsujícími, štiplavými chapadly. Zezačátku se to dalo vydržet, ale stupňovalo se to.
Už jsem to nevydržela a začala sebou házet ve snaze vysmeknout se a utéct od Ryuka. Kinran mě nenechal, svíral mě s tak železnou silou, jako by to ani nebyl člověk, ale stroj. Ryuk měl horečně zavřený oči a něco mumlal, zatímco jeho ruka mi devastovala celou levou paži. Teprve až ke konci jsem se neudržela a krátce zakřičela. Naštěstí jenom pár vteřin po tom to přestalo.

Ryuk mě pustil a trochu vyčerpaně se odtáhnul. Bolest zmizela, křeče se stáhly jen do malinkýho chvění, probíhajícího zámkem. Ulehčeně jsem se svalila na Kina a zhluboka vydechla. Pravou rukou jsem si třela levej biceps.
,,Konec?" zeptal se nejistě samuraj, připravenej znovu mě znehybnit.
Ryuk přikývnul. ,,Zdá se, že to proběhlo dobře. Aoi, bolí tě něco?"
Krátce jsem se soustředila na inventuru své osoby. ,,Ne. Jen to trochu brní, ale to zřejmě přejde. Cítím se...celkem dobře."
,,Ukaž." vzal moji levou ruku do svých a prohlídnul si černý tetování, co vytvořil. Všechna krev se srazila do tenounkýho, temnýho řetízku, kterej obepínal moji paži kolem dokola. Kůže okolo byla zarudlá, těžko říct, jestli od jeho stisku, nebo po předchozí bolesti.
Zaostřila jsem. ,,Skoro to není vidět. Čekala jsem něco většího."
,,Teď to není vidět." opravil mě jashiňák. ,,Čím blíž budeš proměně, tím širší to bude. Až se to roztáhne do podoby, jakou měl ornament původně, znamená to, že ti zbývají nejvýš tři hodiny. Bude to upozornění i pro tebe, ale především povel pro nás." kouknul na Kinrana. ,,Jasný? A jak to zčervená, je zle. Pokud budeš poblíž..."
,,Vím co mám dělat." opáčil ledově.
Vydechla jsem. ,,Dobře. To je....dobře. Budu se aspoň moct vyvarovat toho, aby všechno proběhlo před očima Arie nebo kohokoliv jinýho. Děkuju, Ryuku. Fakt mi pomáháš. Vy oba."
,,Maličkost." opáčil Ryuk. ,,Je to přece i pro naše dobro. Pokud se ti netočí hlava...?"
,,Ne."
,,Tak mazej zpátky domů. Jinak mě Sentarou přetrhne, když se nevrátíš před večerkou. A omlouvám se za to, jak jsme tě zezačátku vyděsili."
Zasmála jsem se a vstala. Kin mi podal můj kabát a pomohl mi do něj. ,,To je v pohodě. Jak jsi řekl, mám moc divokou fantazii."
Ryuk vypadal, že každou chvíli omdlí. S očima jen taktak otevřenýma přikývnul. ,,Tak na viděnou."
,,Jojo, ahoj..."
Vydala jsem se sama do chodby, co ústila poklopem v Lese. Naposledy jsem viděla, že se Kin přemístil k Ryukovi. Zřejmě ho zachytil, protože jsem slyšela zašustění, ale žádnej náraz na podlahu. Neohlížela jsem se, Ryuk zřejmě nestál o to, abych ho viděla v bezvědomí. Slyšela jsem jenom Kinranův tichej šepot: ,,Prej znám svoje možnosti...vole."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama