close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

YD4 - Akuma no tamashi 6

27. října 2012 v 11:41 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona

Pro radu za mrtvým


Když jsem vkročila do vesnice, hlídka u brány se na mě dívala dost podezřívavě. Věnovala jsem té hnusné pečeti trochu chakry, abych se mohla přeměnit zpátky a po dvou dnech jsem se zase postavila jen na dvě nohy. Jak jsem se zbavila srsti, byla mi najednou trochu zima, ale nic, co bych nepřežila. Zamrkala jsem, abych si přivykla na lidský vidění a srovnala se s náhlým potemněním okolí a pak jsem přešla k hlídce. Vzhledem k mé podobnosti s Tsunade byla jen malá šance, že mě ti dva - ať už to byl kdokoliv - nepoznají.
,,Yumiko-hime." uklonil se mladší z nich. ,,Mám vás ohlásit u Hokage?"
Unaveně jsem se usmála a už zase si naprosto automaticky třela rameno s pečetí. ,,Ano, prosím. Řekněte jí, že je to nutné a že s ní potřebujeme hned mluvit."
,,Potřebujete?" zopakoval pokorně.
,,Já a Tenshikage."
,,Ach." zřejmě si myslel, že jsem cvok, ale zachovával profesionální výraz. ,,S dovolením se vzdálím."
Zmizel skoro ještě než to dořekl. Starší z vrátných se vrátil k té jejich budce a znuděně si začal brousit kunaie. Já jsem se otočila zpátky k lesu, odkud jsem cítila Sentarovu chakru a zvedla jsem jedno předloktí do úrovně očí. Netrvalo to ani moc dlouho, když se z nedalekýho stromu vznesl šedohnědej jestřáb a zamířil ke mě.
Zabručela jsem, když se mi jeho drápky zaryly do kůže. Složil křídla a dokonale povýšeným výrazem, jestli se to dá u ptáka tak nazvat, se mi zadíval do očí. Spustila jsem trochu ruku, protože na mě byl přece jen trochu těžkej.
,,Ahoj zlato. Bylo mi podezřelý, žes mi to dovolil tak hladce, ale čekala jsem, že se odpojíš u hranic, jen abys viděl, že jsem se dostala bezpečně z naší země." oslovila jsem ho. ,,Nečekala jsem, že se mnou poletíš až do Konohy."
Obrátila jsem se směrem k centru a vydala se na pochod. Jestřáb mi zatím přepochodoval na rameno, takže jsem musela vypadat docela komicky.
,,Vlastně bych ti měla vytrhat peří. Vážně si myslíš, že jsem tak nesamostatná?"
Zajel mi zobákem do vlasů a jemně za ně zatahal.
,,No ne, vůbec to nezkoušej žehlit. Naštval jsi mě." odstrčila jsem ho. S rozladěným křikem se vznesl, párkrát nademnou zakroužil a zmizel mi z očí. Jen ať si trucuje, nikdo se ho neprosil, aby za mnou lezl.

Když jsem dorazila k budově kage kanclu, kde už se podle všeho znovu roztahovala Jabba-Hutt-Tsunadut, Sentarou stál vedle dveří a tvářil se, jakoby nic.
,,Jsi pomalá." řekl mi.
,,A ty tu nemáš být. Neprosila jsem tě, abys odvedl můj tým?"
,,Neprosil jsem tě já, ať se po cestě nezdržuješ?" otevřel mi dveře a když jsem vešla, vklouznul za mnou.
,,Běžela jsem přímo." hájila jsem se.
,,A tvůj pokec se smečkou vlků?"
,,Šmíráku. Náhodou mi nabízeli místo ve smečce a novýho partnera." nakrčila jsem nos.
Zasmál se. ,,Proč jsi to nevzala? Určitě bys s ním měla míň práce než se mnou."
,,To jo," kývla jsem. Vystoupali jsme do patra a dali se chodbou k Tsunade. ,,Navíc by mi každej den na důkaz lásky přitáhnul kus něčeho mrtvýho a krvácejícího."
,,Jestli vidíš lásku v tomhle, můžu skočit do řeznictví. Všiml jsem si, že mají ještě otevřeno a určitě by se tam pro tebe našel pořádně krvavej kus jelení kejty."
,,Tys zase jedl vtipnou kaši." to už jsem klepala Tsunade na dveře. ,,Chovej se slušně a žádný prasácký vtípky, jako minule, nebo mě s tebou maminka nebude pouštět ven."
,,Pak kdo tady jedl vtipnou kaši."
,,Dále!" ozvalo se obvykle přinasraným tónem zevnitř.

,,Ahoj mami." pozdravila jsem hned ve dveřích. ,,Jak se ti daří?"
,,Jak by se mi mělo dařit?" odpověděla. ,,Pochopitelně, že skvěle, až na tyhle papíry...." nešťastně strčila do obrovské hromady lejster, která se jí rozplizla po stole. ,,Jejda." komentovala to. ,,Musím zavolat Shizune, ať to uklidí."
,,Není to týrání sekretářky?" zeptala jsem se pobaveně.
,,A máš důkazy?" vstala a přešla ke mě. Vzala můj obličej do dlaní. ,,Yumiko, drahoušku, ty jen kveteš. Máš tvářičky skoro jako já! A co můj budoucí zeť?" přesunula se pro změnu k Sentarovi. Překvapilo mě, jak vedle něj vypadá malinká, a to je vyšší než já. Předtím měla pravdu, vážně chodím s jeřábem. ,,Ty jsi zase o něco vyrostl?"
,,Ne, matko," vpadla jsem do toho suše. ,,Ty se zdrcáváš. Starým lidem přece sedá pánev."
Zrudla a zatla pěsti. ,,Já nejsem stará!" pravila ledově.
,,Jo, a já nejsem blon..."
,,Yumi, kroť se." přerušil mě Sentarou. ,,Nechci uvíznout se dvěma navztekanými Senju v takhle malé místnosti."
Tsunade zase zesvětlala a pousmála se na mě. ,,Drzej spratku. Máš štěstí, že si tě vůbec někdo chce vzít. Být to na mě, zůstaneš na ocet." otočila se k Sentarovi a poplácala ho po rameni. ,,Jenom do ní."
,,Od tebe to sedí." zavrčela jsem.
Ignorovala mě. ,,Strážný mi řekl, že se mnou nutně potřebuješ mluvit." posadila se zase za stůl jako civilizovaná osoba. ,,Ale zatím tady máš jenom kecy na můj věk. O co jde?"
Posadila jsem se na židli naproti ní a pohodlně se opřela. Sentarou se neposadil, postavil se za mě a položil mi obě ruce na ramena, přičemž levým palcem jemně přejížděl po kůži v okolí pečeti.
,,Potřebuju tvou techniku. Postupuje to rychleji, než jsme si myslely." řekla jsem.
Zamračila se a její hnědý oči ztratily něco z té své čokoládové laskavosti. Opřela se o lokty a propletla si prsty před obličejem, jako to dělávala, když něco zvažovala. ,,Co se stalo?"
,,Jutsu skoro nepoužívám.....zdůrazňuju skoro. Ale i tak by tahle fáze, podle tvých dřívějších teorií, měla přijít až za několik let. Nemůžu spát, pečeť pořád pulsuje a způsobuje mi křeče..." odmlčela jsem se. ,,Nedávno se stala zvláštní věc. Nemůžu mluvit o detailech, ale když se jeden cizinec pokusil zaútočit přímo na moje chakrovody, jako by se moje chakra proměnila na něco....jak to popsat..." hledala jsem slova. ,,Jako by to byl jed nebo něco takovýho. Bolela mě a vyvolala mi silnou žaludeční nevolnost. Pečeť me bránila."
,,Hmm..." zabručela a já skoro mohla vidět, jak přemýšlí. ,,Nezní to moc dobře. Podívám se na tebe."
,,Při vší úctě, Hokage," vložil se do toho Sentarou. ,,Ona nepotřebuje vyšetřit. Diagnózu známe. Potřebuje vyléčit."
Tsunade vstala, obrátila se čelem k oknu a složila ruce za zády. Takhle zezadu vypadala úplně jako já, až na to, že já nikdy nenosím dva culíky.
,,Bojím se, že teď ti nemůžu pomoc, Yumiko."
,,Nemůžeš?" skoro jsem vykřikla. ,,A proč ne? Jestli jde o tvůj zdravotní stav...udělám, co budu moct abych...."
,,O to nejde." mávla rukou. ,,Jsem silná. Ale faktem je, že teď jsme ve válce. Mobilizujeme naše jednotky na pomoc ostatním vesnicím v boji s vrahem ocasých démonů a já nemůžu tuhle vesnici opustit. I když jsi moje jediná dcera a já tě miluju, nemůžu stavět svoje osobní city před povinnosti vůdce."
Potlačila jsem zklamání. ,,Chápu."
,,Za pár dní proběhnou Chuuninské zkoušky v Zemi Větru. Pořádáme je v téhle neklidné době, protože potřebujeme další síly na frontu." pokračovala. ,,Noví chuunini pěti velkých vesnic budou odesláni do boje. Pak, než odejdu za nimi, abych se společně s pěti Kage postavila tomu šílenci, co si říká Madara, budu mít volných několik dnů. V té době bychom mohly odejít a naučit tě Souzou Saisei. Když budeme rychlé."
,,Dobře." naděje mi svitla. ,,Do té doby počkám. Sentarou zůstane se mnou." ucítila jsem na rameni, že mě lehce stisknul. ,,Ochrání mě a postará se, abych nemusela používat chakru."
Usmála se. ,,Jsme domluvené. Bereš na zkoušky tým z Chakrové?"
,,Tři žáky. Ale protože jsme oba tady," vyslala jsem k žirafě výčitku ,,Odvede je někdo jinej. Sejdu se s nima tam."
,,Výborně. Zůstanete?"
,,Pravděpodobně. Nastěhujem se zatím ke mě. Kdy vyrážíme do Země Větru?"
,,Naruto - ten kluk je nejslavnější genin na světě - vyrazil se Sakurou a Kakashim už včera. Já tam nemusím být tak brzo, proto jedu pozítří." odpověděla.
Vstala jsem. ,,Domluveno. Teď, když nás omluvíš, odpočineme si po cestě a Sentarou zřejmě stráví pár hodin na skřipci za to, že mě vůbec neposlouchá."
,,Hezké. Až s ním skončíš, stav se u mě. I když se ti to nelíbí, chci se podívat, jak pečeť postupuje."
,,Radši bych to měla z krku hned, jestli máš čas." obrátila jsem se na Sentara. ,,Zvládneš se sám natáhnout na skřipec, drahý?"
,,Nevím....ještě jsem to nezkoušel."
,,Mohl bys mě mile překvapit a natrénovat to."
,,Když ti to udělá radost...."
,,Miluju tě."
,,Vy dva jste vážně zvláštní pár..." zavrtěla hlavou Tsunade, ale na rtech jí hrál pobavený úsměv.

Když Sentarou odešel a naopak přicválala Shizune, aby uklidila ten humus na stole mé matky, odebraly jsme se do přízemí budovy, kde měla doktorka Šílená svoji laboratoř. Byla za bílýma, depresivníma dveřma na konci jedné z vedlejších chodeb. Byla jsem tu jen párkrát, když mě učila obzvlášť náročný, tajný, nebo tak trochu zakázaný léčebný techniky. Když jsme vešly do známé prostory, vyvolalo to ve mě trochu nostalgie.
Přímo proti dveřím stál operační stůl. Okolo stěn byly skříně a police s léky, lékařské pulty a v koutě bylo velký, kamenný umyvadlo s širokou výlevkou. Nevypadalo to moc příjemně, ale ani děsivě. Jediný, co mě trochu děsilo byl fakt, že tohle bude asi moje první pořádná prohlídka přímo od Tsunade osobně.
,,Svlékni se do půl těla a posaď se támhle." řekla mi, shodila z ramen svůj zelenej kabátek a navlíkla se do bílýho pláště.
,,Svlíknout se?"
,,Jsem tvoje matka, předemnou se stydět nemusíš. Pokud teda nemáš tři prsa."
Dotčeně jsem odfrkla, převlíkla si tričko přes hlavu a odložila ho stranou.Pak jsem vyskočila na stůl a útrpně zaťala zuby, když mě do stehen zastudil jeho povrch.
,,Otoč se." zavelela.
Přehodila jsem nohy na opačnou stranu operačního stolu a šoupla se tak, abych k ní byla zády. I když mě tady nemohl nikdo vidět, jen tak pro lepší pocit jsem zkřížila ruce na hrudi a stočila se do klubka. Slyšela jsem, že přišla blíž a vzápětí se konečky jejích prstů, o nic moc teplejší než povrch stolu dotkly mé kůže v oblasti pečeti.
,,Na pohled se zdá v pořádku." konstatovala. ,,Ale cítím z ní....aktivitu. Mohla bys rozhýbat svoji chakru? Nic nedělej, jen zrychli její koloběh."
Poslechla jsem ji a všechny moje živelný chakry se mi roztančily po těle jako soubor tanečníků. V pečeti jsem cítila mravenčení, ale jinak nic. ,,Děje se něco?"
,,Je výraznější, jako by trochu vystoupla, ale to je tak všechno." přiložila na pečeť celou dlaň a já cítila, jak do mě vstupuje její chakra.,,Nelekej se, dýchej klidně."
Seděla jsem tak nějakou dobu a zarytě hleděla do podlahy, zatímco ona sledovala rozsah škod. Tušila jsem, co mi asi odpoví. Tušila jsem to ještě než jsem se sem vydala.
Odstoupila, jako by se lekla a překvapeně usykla. ,,Pečeť postupuje tak jak má. Důvod, proč se to zhoršilo není proto, že umíráš rychleji, ale...." nebyla to schopná ani vyslovit.
Otočila jsem se zpátky k ní a obdařila ji nešťastným, ale vědoucným úsměvem. ,,Já jsem si to myslela, ale nebyla jsem si jistá. Ale ty máš stejnej názor jako já, mami, takže je to pravda. Pečeť je agresivnější, protože ji odmítám pustit k dítěti, mám pravdu?"
Valila na mě oči jako bych k ní přišla ze záhrobí. ,,Yumiko, ty...."
,,Jo."
,,No to mě podržte....on o tom ví?"
,,Blázníš?" zasmála jsem se. ,,Zavřel by mě někam do vitríny a tu obskládal polštářema."
Přišla ke mě a položila mi ruku na břicho. Na vteřinku zavřela oči a usmála se. ,,Cítím ho......pátý týden?"
,,Skoro šestej."
,,Řídíš svoji chakru, aby obíhala jen přes hrudní kost a pánev a úplně se tak vyhnula dutině břišní. To je chytré. Když dítě nepřijde do styku s chakrou, pečeť na něj nemůže. Jenže tím se vyčerpáváš...slabě, ale přece."
Kývla jsem. ,,Počítala jsem to. Když budu dítě chránit devět měsíců, jsou to jen tři roky života. Tak nějak jsem předpokládala, že pečeť zesílila, protože nepatrně ovládám svoji chakru. Ale řekni mi," položila jsem ruku na její dlaň, pořád přitisklou na mém břiše. ,,Nestojí to za to, abych dala Sentarovi zdravý, silný dítě?"
Oči se jí zaleskly, ale slza se neobjevila. Jen se znovu zasmála. ,,Ty nevychovanej fracku....tak ty ze mě hodláš udělat babičku?"
,,A nemáš už na to věk, máti?"
,,Věk možná, ale obličej ne. Bude mi říkat Tsunade, ne babi." Volnou rukou si promnula čelo. ,,Teď jsi mě teda dostala. Kontrolovala jsi jeho funkce?"
,,Yep. Je to normální a zdravý miminko. Ale takhle brzo nepoznám pohlaví."
,,To ani já ne." ujistila mě. ,,To uvidíme až za měsíc."
,,Co bych ocenila, kdybys mi řekla, jestli mu hrozí nebezpečí." zvážněla jsem. ,,Já sama to nedovedu určit. Mám šanci ho donosit, aniž by mu pečeť ublížila?"
Zamračila se, jak soustředila lékařskou chakru. Cítila jsem lechtání v podbřišku, když zkoumala moje spojení s dítětem. ,,Myslím, že ano." řekla nakonec. ,,Zatím si vedeš dobře. Nepoužívej moc chakry a drž ji od něj dál. Pak se k němu pečeť nedostane, ani kdyby se ti třeba rozlezla všude po těle."
,,Víš to jistě?"
,,Jako že jsem Hokage."
Vydechla jsem. ,,Ani nevíš, jak ráda to slyším. Nebyla jsem si jistá."
Bez varování mě objala a pevně stiskla v náručí. ,,Možná by bylo správnější ti vynadat," zahuhlala. ,,Ale zřejmě se k tomu nepřiměju. Asi ti budu muset říct, jakou jsi mi udělala radost, Yumiko. Nikdy jsem nečekala, že se ještě dožiju něčeho takového....."
Oplatila jsem jí objetí. ,,To ani já ne...."

Když jsem se oblékla, vyšly jsme zpátky na chodbu a Tsunade zamčela, její obličej se znovu naaranžoval do té přemýšlecí grimasy. Prohrábla si vlasy a povzdechla. ,,Čas nás ještě netlačí, ale přesto jsem nervózní."
,,Z čeho?" nechápala jsem.
,,Z téhle situace. Nejsem si jistá, na kolik ti Souzou Saisei pomůže. Přála bych si být lepší lékařkou."
,,Lepší?" zasmála jsem se. ,,Nemůžeš už být lepší. Možná prohráváme proto, že prostě vyhrát nejde."
Nevypadala moc přesvědčeně. ,,Největší medical, kterého jsem kdy znala byl můj děd Hashirama. Zemřel ve válce dřív, než jsem se od něj mohla všechno naučit a spolu s ním odešlo i mnoho tajemství klanu Senju. A to nejen z oblasti medicíny." Podívala se na mě jako bych už byla mrtvá. ,,Jsem si jistá, že on by ti dokázal pomoct."
,,Jenže je už pěknou řádku let po smrti." vzdychla jsem. ,,Nenechal po sobě něco?"
,,Jestli máš na mysli nějaké svitky které by obsahovaly jeho medicinské poznatky, pár takových existuje." odpověděla.
,,Kde jsou jeho věci?"
,,V archivu v klanovém sídle u severní zdi."
,,V klanovém sídle?" otevřela jsem pusu. ,,Máme klanový sídlo?"
,,Netvař se tak překvapeně, drahá." napomenula mě. ,,Naše rodina zakládala Konohu. Ovšem, že máme klanové sídlo. Ale protože ty a já....a tady prcek...." koukla na moje ještě ploché břicho ,,jsme poslední Senju, je dávno opuštěné."
,,Proč o tom nic nevím?"
,,Protože jsi nikdy nechtěla. Jestli chceš něco vědět o tvém pradědovi, musíš jít tam."
Okamžitě jsem se pro to nadchla. Přiznám se, že moje nadšení nepramenilo ani tak z touhy porazit Orochimarovu nákazu, jako dozvědět se víc o mých předcích. Vím, že jsem Senju a vím, že mám Mokuton, což je naše Kekkei Genkai. Taky mám určitý povědomí o tom, že Tsunadin dědeček, Hashirama byl první Hokage a že měl o něco málo hezčího bratra Tobiramu, kterej se stal druhým Hokage. Toť vše. Vůbec nevím, co to bylo za lidi.
,,Kdyby ti to nevadilo, zaskočila bych na návštěvu..."
Zavrtěla hlavou. ,,Jsi z rodiny, máš tam pochopitelně přístup. Stráž tě nechá projít. K archivu potřebuješ klíč pro ten zajdeme ke mě do kanceláře. Ale řekni tomu tvému hromotlukovi, kam jdeš. Nejsem zvědavá na žádnou paniku, kterou by jistě rozpoutal, kdyby ses o pár hodin zpozdila...."

Panikářský hromotluk, který neloví a proto by měl být vyměněn za lepšího, který loví, neměl proti mé výpravě nic. Jen měl takovej ten jeho tik, že mě doprovodí. Chvíli jsem to zkoušela s tím, že to bude nuda, hrabat se rodinným brajglem a že bude otrávenej. Pak jsem přešla na citový vydírání a nakonec jsem se rozhodla prohlásit svou misi za extra tajnou a nebezpečnou pro každýho neSenju. Když jsem dělala tirádu už asi půl hodiny, nakonec svolil, že zůstane doma, ale že jestli se nevrátím do desíti večer, vyšle za mnou komando. S tím jsem souhlasila - na tak dlouho se tam zašít nehodlám.
Z domu jsem vyrazila se všemi možnými poučeními, od zákazu používání chakry k naprosté vybavenosti informacemi pro přežití v případě únosu UFO. Vážně to přeháněl, a to ještě ani nevěděl, že nosím jeho dítě. Zase...
Než jsem se dostala k severní zdi, chvíli to trvalo. Tuhle čáct Konohy jsem moc dobře neznala a bylo mi blbý se někoho ptát. Postupovala jsem logicky z novější části města k domům, který vypadaly, že toho mají za sebou nejvíc. Nějakým šíleným zázrakem zůstal sever a severovýchod Listové v pořádku, když to tu Pein demoloval. Místama se opravovalo, ale jinak byla čtvrť stabilní. V centru Konohy a v novějšších částech jsou některý silnice vydlážděný, čím blíž jsem ale byla skále s ksichtama Hokage, tím víc jich bylo jen hliněných. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na to naše ninjovský Mount Rushmore. Tsunadiny nosní dirky odsud vypadaly giganticky, takže jsem se zasmála při pomyšlení, jak by uměleceké dílo dotvořil libovolný, zelený předmět umístěný na správném místě. Opačný dojem ve mě vzbuzoval Hashirama. On a Yondaime vypadali, jako by na Konohu pořád dohlíželi. Skoro jsem čekala, že skloní hlavu a podívají se na mě.
Asi bych si hodila mašli.
Minula jsem čtvrť Uchihů a pokračovala dál, než mi velká brána se znakem Senju napověděla, že jsem došla do nejstarší části. Prošla jsem jí a octla se uprostřed kratší, přesto prostorné, rovné ulice. Napravo ode mě byl obchod se zeleninou a před ním se rozvalovali dva staříci. Asi jim tu moc nevynášel, ale i tak vypadali docela spokojeně. Zbytek ulice byl prázdnej. Lemovaly ji opuštěný domy, některý v docela dobrým stavu, jiný s vymlácenýma oknama nebo dveřma. Většina jich byla jen ze dřeva s mechově zelenou střechou a všechny měly nade dveřma vyvedenej náš znak, o kterým jsem doteď neměla tušení, co znamená. Nebyla jsem tu ale proto, abych to zjišťovala. Zaujalo mě to, kvůli čemu jsem sem přišla.
Hlavní sídlo jsem poznala už na první pohled. Předně stálo v čele ulice, bylo asi dvakrát větší než ostatní domy a mělo bílou omítku. Střecha byla temně zelená, jako u okolních budov, ale byla zdobnější a zahnutýma rohama připomínala čínskou architekturu. Znak klanu byl zlatě vyvedenej nad velkýma, vyřezávanýma dveřma, u kterých posedávali dva shinobi. Když si mě všimli, vyskočili a postavili se do pozoru.
,,Yumiko-hime." poklonil se jeden z nich. ,,Nečekali jsme vás."
,,Vidím." zasmála jsem se. ,,Něco hledám, takže asi budu potřebovat, abyste mě pustili dál."
Vyměnili si pohledy. ,,Ví o tom Hokage?"
,,Poslala mě sem. Můžete se jí zeptat, já počkám."
Chvíli přemýšleli, než ten, co doteď mlčel promluvil. ,,To nebude nutné. Je to přece i váš dům."
,,To si tak nějak myslím taky."
Usmál se a pokynul kolegovi. Společně mi otevřeli těžké dveře a mě se naskytl pohled do zašlé, dřevěné haly, celkem dobře prosvětlené denním světlem. Poděkovala jsem jim a vešla. Skoro hned za mnou zase zavřeli.
I když tady určitě nikdo nebydlel desítky let, z úcty jsem si vyzula boty před vysokým prahem, chránícím dům proti zlým duchům a vystoupila jsem na něj bosa. Prkna zavrzala a mě se na nohy hned nalepilo několik chomáčků prachu. Tsunade by to tu mohla trochu udržovat.
Přímo předemnou stála dřevěná socha vysokého muže s dlouhými vlasy. Hashirama to nebyl, ale vypadal skoro stejně, takže jsem to tipla na jeho otce, tudíž mého pra-pradědečka. Nalevo i napravo byly zašupovací dveře, vedle sochy pak schodiště, které se mi ztrácelo ve stropě. V přízemí bude pravděpodobně jenom kuchyně, jídelna a podobný. Možná ložnice. Něco mi říkalo, že archiv, co hledám je nahoře, ale nevěděla jsem, kdy se sem zase dostanu a možnost poznat svoje kořeny byla až moc lákavá na to, abych dům neprozkoumala.

Už jsem se nerozmýšlela a vydala se ke dveřím nalevo.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama