***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD4 - Akuma no tamashi 60

27. října 2012 v 13:02 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona


A žili šťastně až do páté série


Už asi po sté jsem vzala mezi prsty veliký, fialový květ šeříku a přičichla si k němu. Slunce jako by mě pokaždé víc zahřálo. Nebe bylo bez mráčku, jediný zvuk v okolí vydávaly mořské vlny, tříštící se o několik bílých skal na pláži. U jedné z nich jsme stáli - vysoký, mramorovaný kámen s jedním jménem, dvěma daty.
Kazanae Ankoku
*1993 - † 26.2.2011
Šeříkový keř, se kterým jsem se zrovna mazlila vyrůstal z úzké praskliny, táhnoutí se obloukovitě po okraji náhrobku. Větve objímaly kámen, listí a trsy fialových květů vytvořily společně s bílým křemenem krásnou podívanou. Dřevinu, existující teprve hodinu začali hned se zájmem obletovat motýli a včely.
Pousmála jsem se. ,,Ale náhodou se mi povedl." pomnula jsem mezi prsty jeden z listů.
Vosa se znovu povinně podívala na šeřík, přičemž nezapomněla přidržovat Arii za lem kimona, co měla na sobě. Přikývla. ,,No jo. Na to, že seš marod....je jen trochu pofidérní."
,,Já ale nejsem marod! A ten křák má k pofidérnímu daleko!"
Zasmála se. ,,Hned se nečerti. Kdybych u toho nebyla, ani bych nevěřila, že to vytvořil Mokuton."
,,Takže je to v cajku?" ujišťovala jsem se.
Ryuk, dřepící před náhrobkem na okamžik vzhlédnul. ,,Je to dokonalé, Aoi. Ani já, ani Anita už nevíme, jak jinak ti to říct."
Lehce jsem zčervenala. ,,Chovám se asi hloupě, že?"
,,Ani ne." vrátil se k práci - ryl do kamene nápis. ,,Jen už se nás přestaň vyptávat na otázky, týkající se anatomie toho šeříku. Je to šeřík - vypadá tak, voní tak. Tečka."
,,Pravda." dloubla do mě Vosa. ,,V životě jsem nic šeříkovatějšího neviděla. Isui by to líp nezvládnul, určitě by tě pochválil."
Usmála jsem se. ,,Okej, to mi stačí. Už toho nechám." mrkla jsem jí přes rameno. ,,Drahá, to dítě je na útěku."
Udělala obrátku jako krasobruslařka a znovu popadla kimono Arie, celkem úspěšně se batolící k vodě. Když holčička zjistila, že dál to nejde, odevzdaně sebou plácla na břicho. Neubránila jsem se úsměvu, přešla jsem k ní a zvedla ji do náruče. Jejích šest měsíců se velice zdravě projevovalo. Když pominu to, že byla větší, než ostatní děti jejího věku, začínala pro mě po chvilce chování být těžká. Teď jsem ji zvedla až nad hlavu a párkrát se s ní otočila. Rozhazovala rukama a smála se, oči upřené na můj obličej. Musím říct, že mi nikdy nic nedokázalo dodat takovej pocit štěstí a lásky, jako její rozesmátá tvář. Protože když už nic, úsměv měla doopravdy nádhernej.
Dokázala si už sama sednout, hlavičku držela krásně nahoře. Pořád chytala všechno, co jí přišlo pod ruku, důležitě to zkoumala a když ji předmět omrzel, odhodila to. Uměla už válet sudy a nejednou se mi málem skutálela z postele. Reagovala na svoje jméno a slovo 'ne'. Bezpečně poznávala tváře mě, Sentara a ostatních našich nejbližších přátel. Pořád si cosi brumlala a i když to nebyly slova, občas se jí povedla nějaká ta slabika. Co ale bylo nejvtipnější, viděla se v zrcadle. Když jsem před ni nějaký postavila, byla schopná vyhrát si s ním třeba dvě hodiny.
Každým coulem to bylo naprosto zdravý, spokojený batole.
Spustila jsem ruce a držela ji jen tak v náruči. Neomylně popadla pramen mých vlasů a strčila ho do pusy. S úsměvem jsem jí ho vzala. ,,Tohle nedělej." otřela jsem svůj nos o její. Vesele se zasmála a plácla mě rukou do tváře.
,,Správně, jen do ní." kývla Vosa machrovsky.
,,Abych ti taky jednu nepleskla." pohrozila jsem jí v žertu. ,,Stejně si myslím, že to ty ji učíš bít lidi."
,,Já?" zatvářila se naprosto nevinně. ,,No dovol!"
Arie zrovna svýma velkýma, zářivě zelenýma očima pozorovala okolo letícího motýla. Na svoje hračky byla zvyklá, ale pochopit tuhle barevnou, třepetající se věc jí dělalo problém. Zírala na něj jako na zjevení a zřejmě jediný povědomí, co o něm měla bylo, že se jí to zvířátko vlastně hrozně líbí.
Natáhla jsem pro něj ruku a pomocí trochy chakry ho spoutala do dlaně. Opatrně, abych mu neublížila. Pak jsem jí ho dala k obličeji. Roztáhnul křídla a mírně s nimi stříhal, jako by se slunil. Úplně zapomněla, že se ho chtěla dotknout, jenom vyvaleně koukala. A vypadala při tom skoro úplně stejně, jako její otec.

Od velkýho, Keimeiskýho chrámu se k nám blížil Kinran. Vlasy měl, místo culíku, sepnutý do drdolu, jelikož tady na ostrovech docela dost foukalo a to mu strašně vadilo. Moje vlasy už naštěstí byly docela dlouhý na to, aby poletovaly, ale Vosa si taky hned spletla cop. Jak prohlásila, nechce večer zvracet koule chlupů, jelikož není kočka, ale holčička - ne, to není z mé hlavy, to řekla ona.
,,Jak jste na tom?" zeptal se, sotva byl na doslech.
Ryuk, pořád pracující u náhrobku odpověděl úsečně. ,,Už to bude."
Samuraj přišel ke mě a naznačil, že si chce pochovat Arii. Předala jsem mu ji docela ochotně, protože už mě zase začínaly bolet paže. Na rozdíl od Sentara nebo Kina ji nedokážu chovat dýl, než deset minut v kuse. Hned, jak si ji vzal, spustila jsem ruce podél těla a trochu je protřepala, aby se uvolnily.
,,Těšíš se, škvrně?" oslovil ji. ,,A nebo se tak řehtáš, protože mě prostě bezmezně zbožňuješ?"
,,Líbí se mi tvá skromnost." řekla Vosa na jeho adresu, přešla k Ryukovi a položila mu ruku na rameno. ,,Jde ti to skvěle."
,,Hmmm..."
Když jsem neměla v rukou dítě a šeřík mi žmoulat zakázali, začala jsem přecházet sem a tam. Kroutila jsem si na prst vlasy a jakoby pod vlivem alkoholu pozorovala luční koníky, vyskakující vysoko nad stébla trávy. Kinranovi to po chvíli začalo jít na nervy.
,,Všichni svatí, Yumi! Musíš tu pořád švoncat? Dostanu z tebe tik!"
,,Promiň." hlesla jsem. ,,Jsem jako na jehlách."
,,Taková je, co jsme sem přišli." ozvala se Vosa vesele. ,,Mimochodem Aoi, proč ti Kinran nemusel dvaačtyřicetkrát pochválit šeřík a my jo?"
Vyvalila jsem oči. ,,Dvaačtyřicetkrát?"
,,Já to počítal." houknul Ryuk.
Kinran zavrtěl hlavou. ,,Divím se, že z vás ještě nejsou dementi."
,,Z nich?" zasmála jsem se upřímně. ,,Ryuk je extrémně odolnej a Vosa....ehm....Vosa...."
,,Co?" zbystřila tmavovláska s dravým úsměvem. ,,Dořekni to!"
,,Radši ne."
,,Moc mě neštvěte, paní Ichinazagi, nebo vás vykoupu ve slané vodě!"
,,Proboha, neříkej mi tak....tím mi vůbec nepomáháš...." prohrábla jsem si nervózně vlasy.
Kinran se jen potutelně usmíval. Vyhodil Arii do vzduchu a i když ji zase obratně chytil, málem jsem vyskočila z kůže.
Skočila jsem k němu s očima navrch hlavy. ,,Prosila jsem tě, ať to neděláš!"
,,Líbí se jí to." oponoval. A měl recht, malá byla vysmátá jak lečo.
,,Ale mě ne! Co když ti upadne?"
,,To myslíš vážně?" pozvednul obočí. ,,Tomu sama nevěříš."
Vosa se přitočila zase k nám a opřela se mi loktem o rameno - nenávidím to, připadám si vedle ní ještě mnohem menší, než doopravdy jsem. ,,Nech ji, vždyť vidíš, že by se nejradši rozkousala a rozplizla na kanibalský tofu."
,,Vy si ze mě děláte srandu," brblala jsem uraženě. ,,Ale já jsem fakt nervózní!"
,,Zopakuješ mi to, prosím na kameru?" špičkovala Vosa. ,,To je totiž velmi vzácný jev."
Hodila jsem po ní útrpný pohled. ,,Každá holka je přece v takovej den nervózní. A já jsem holka!"
Vosa se asi chystala něco říct - jak ji znám, zas bych se samou hysterií popadala za břicho - ale Ryuk ji předběhl. ,,Nerej do ní, Anito. Představ si sebe na jejím místě." poprvé se otočil s šelmovský výrazem ve tváři. ,,Radil bych ti si to nacvičit."
Okamžitě zčervenala, což se u ní nevídalo moc často. ,,Ryuku, tyhle řeči si nech!" okřikla ho rozpačitě. ,,Já bych...no....tssss, k čertu."
Kin si posadil Arii na jedno předloktí a volnou ruku mi položil na rameno. ,,Hele, Yumi, to chce klid. O nic nejde, nejde o život nebo tak..."
,,Právě!" vyjekla jsem. ,,Kdyby šlo o život, aspoň bych věděla, co dělat! Ale tohle....je to neznámý, mám pocit, že to nemůžu ovládat. Nesnáším, když něco nemůžu ovládat! Co když něco udělám špatně nebo pro změnu vůbec? Co když..."
,,Co když, co když....." napodobil Kinran můj hlas. ,,Slyšíš mámu, Arie? Tak v tomhle si z ní příklad neber. Ani z tatínka." vesele na mě kouknul pomněnkovýma očima. ,,Ten je na tom totiž úplně stejně. Proto jsem se šel schovat sem ale vidím, že jsem moc nepochodil."
Ve tváři se mi promítla nedůvěra. ,,Sentarou že je nervózní? On?"
,,Jako bys ho neznala." pokrčil rameny. Arie ho vesele zatahala za ucho.

Pousmála jsem se a koukla na slunce. ,,No jo, to je fakt. Pro něj je to vlastně taky poprvé."
,,Snad to dopadne líp, než s tou minulou."
,,Jasně, že jo, Kine." pořád jsem si hrála s vlasy. ,,Nemůžu uvěřit, že se tohle děje. Všechno se tím změní..."
,,Vážně?" zamrkala Vosa. ,,A co všechno? Teda kromě toho, že už nebudeš slečna Yumi, ale paní..."
,,Nevyslovuj to." zaúpěla jsem.
Kin do mě dloubnul. ,,Tak mi přijde, že se toho spíš bojíš. Neměla by ses radovat?"
,,Já nevím. Když si představím Sentara jako osobu, jsem šťastná. Ohledně něj vůbec neváhám. Ale právě v tom je i ten háček. Nebudeme už jen tak nějakej pár. Za chvilku budeme svoji oficiálně a....co když se změní to, co je mezi náma? Co když se ke mě bude jinak chovat, nebo já k němu? Časem třeba zmizí to, co máme teď a zbyde stereotyp. Můj bože, není to to nejhorší slovo na světě?!"
,,Nejhorší slovo na světě je zakňaktel." pokývala halvou Vosa. ,,Nevím, co to je, ale zní to děsivě."
Kinran protočil očima. ,,Yumi, to co jsi teď popsala rozhodně není případ vás dvou."
,,Se ví." přitakal Ryuk, pořád otočený zády. ,,To ti řekne každý, kdo se včera večer neuložil aspoň třicet metrů od vás."
Vosa se plácla do čela. ,,No jo, to mi nepřipomínej. Aoi, jste horší než já s Ryukem! V první chvíli jsem si myslela, že se perete!"
,,Nekecá, chtěla se jít dokonce podívat."
Zrudla jsem až po kořínky vlasů. ,,T-to...totiž, my jsme....no...."
,,Nesnaž se to zakamuflovat," zasmála se ta škodolibka. ,,Protože to nedáš."
Nevěděla jsem, kam s rukama. ,,Jste praštění!"
,,Nechtěj, abych ti řekla, co jsi ty." přitočila se ke mě. ,,Protože je tu dítě!" ukázala Kinovým směrem. ,,A Arie."
,,Haha." utrousil samuraj. ,,Každopádně, Yumi, jestli máš strach, že zrovna tohle vyčichne, můžu ti říct, že včera to tak rozhodně neznělo..."
,,Ale vždyť jsme byli potichu!" zaúpěla jsem.
Nikdo neodpověděl, ale stačilo mi vidět ty obličeje. Cítila jsem, že krev mi z tváří pořád nemizí a nejradši bych se šla někam zahrabat. ,,Aspoň jsme měli tolik slušnosti, že jsme poodešli dál od tábora....a od Arie."
,,Tak to by mě zajímalo, jak by to vypadalo, kdybyste nepoodešli." mínil Ryuk nevinně.
Chvíli jsem jen tiše bublala. Kinran mezitím dvakrát vyhodil Arii do vzduchu, aniž bych ho napomenula. Bylo by to, jako házet hrách na stěnu. Vosa stála u Ryuka, koukala mu přes rameno na práci a jednou ho dokonce políbila na tvář. Bylo hezký vidět ty dva zase spolu. Nedovedla jsem si představit, že by si k sobě nějakej z nich našel vhodnějšího partnera. Patřili k sobě, jako já a Sentarou......
Znovu mě přepadly pochyby. Jak moc dobrý je to přirovnání? Patříme k sobě doopravdy?
Proboha, co se mi stalo, že o tom vůbec pochybuju?!

Přišla jsem ke Kinovi a upravila Arii červenou sponku, která jí držela její rozčepýřený, černý vlásky z očí. Tím lítáním se jí uvolnila. Zároveň jsem si povšimla drobné nečistoty na její tvářičce a okamžite ji eliminovala bříškem palce.
Dokud ještě nevyprchala všechna trapnost, vysoukala jsem další otázku. Jednak mě odpověď zajímala a jednak jsem se prostě chtěla pochlubit.
,,Myslíte, že jsme se Sentarem dobří rodiče?"
Kinran se lehce zamračil, Vosa po mě šlehla rošťáckým pohledem. ,,Napadá mě naprosto kolosální vtipec." oznámila. ,,Totálně hrubej. Ale ty se asi ptáš vážně, co?"
,,Jo." zabručela jsem uraženě. ,,Smrtelně."
Koukla na Arii. ,,Mno...mladá je zdravá, neprojevuje známky domácího násilí, zanedbané péče, nepadají z ní vši a nemá kůži pokrytou mokvajícími vředy, takže...."
,,Ona chtěla vážnou odpověď, drahá." namítnul Ryuk pobaveně.
,,A co je vtipnýho na mokvajících vředech, he?!"
Zavrtěla jsem hlavou, tady to bylo zbytečný. Kinran se krátce zasmál. ,,Řekla to svým zvláštním, mimozemským způsobem, ale nemůžeme po ní chtít, aby to všechno překládala do normální mluvy." mrknul na Vosu. ,,To by už bylo moc vyčerpávající."
,,Dobře." kývla jsem. ,,Co to teda ve Vosštině znamená?"
,,Vyjádřila velmi originálně očividnou skutečnost." odpověděl. ,,Když se na Arii podívám, nepřipadá mi nespokojená. Jen se koukni, jak se pořád směje."
,,Ona ještě neví, co je pro ni dobrý....." když jsem chtěla depkařit, tak pořádně.
Ryuk nás znovu poctil tím, že se otočil. ,,Je tohle rodičovské sebemrskačství dalším z tvých nutných, předsvatebních rituálů? Protože pokud ne, zřejmě máš problém."
To mě rozesmálo. ,,Tak dobře. Beru to, vypadá šťastně."
,,Proč tě ta otázka napadla?" ptal se Kin. ,,Trefil se snad Ryuk s tou předsvatební nezbytností?"
Uhnula jsem očima. Sotva se mi podařilo zbavit se ruměnce, hned byl zpátky. ,,Ani ne....má to trochu hlubší pointu. Víte, co omezuju používání chakry, je čím dál těžší se uhlídat. Ne, že by to vadilo, ale říkám si, jestli to není moc brzo...."
,,Jestli není brzo co?" poklesla Vose čelist.
Ryukovi očividně blesklo jako prvnímu. Pobavilo mě, že i on se zatvářil značně vyvejřeně.
Nervózně jsem si prohrábla vlasy, uhýbajíc pohledem před každým z mých přátel. ,,Nejspíš na to není nejvhodnější doba, ale když už jsme to zmamlasili.....co byste mi řekli, kdybych - jen tak, teoreticky - prohodila, že Arie má zaděláno na brášku?"
Teď čuměl i Kin a úplně ignoroval, že mu holčička strčila prst do ucha.
,,Pane - Bože!" zvolala Vosa s důrazem na každý slovo zvlášť. ,,To je vtip, Aoi? Řekni, že to vážně byla jen teorie!"
,,No...a kdyby to - teoreticky - nebyla teorie?"
,,Panebože!" zopakovala, tentokrát rychleji a plácla si na pusu dlaň. ,,Uí uo uom....?"
,,Sundej tu ruku a přestaň huhlat!"
Poslechla mě. ,,Ví o tom Sentarou?" vyžvejkla se.
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Zatím ještě ne. Jste první...."
Kinran se už zase usmíval. Ať si myslel co chtěl, nedal to znát. ,,No, rozhodně chci být u toho, až to zjistí." prohodil.
Z kláštera se ozvaly dva zvony, jeden vysokej a čistej, druhej hlubokej a dunivej. Několik ptáků se s křikem vzneslo k obloze. Všichni jsme se podívali směrem ke zvonici, Ryuk vstal a oprášil si oblečení. ,,Hotovo." řekl.
Přišla jsem k němu a koukla na plochou stěnu kamene. ,,Vypadá to dobře. Jsi šikovnej." poplácala jsem ho po rameni.
,,Maličkost."
,,Je čas jít." upozornil nás Kin a mě se v tu chvíli hrozně přitížilo. Cítila jsem, že moje kolena by se nejradši složila, jako harmonika. ,,Mniši šli meditovat do parku a chrám je volný. Připravená, Yumi?"
Otřásla jsem se. ,,Ne....."
Vosa se rozesmála, popadla mě za ruku a táhla ke klášteru. ,,Ale no tak," cvrkala. ,,To dáš jak nic! A když po cestě spadneš, tak si z toho nic nedělej. Zatvař se, že to tak mělo být a pokračuj. Můžeš i po břiše, bude to efektní!"
,,Ty jsi vážně odjinud." opáčila jsem, zatímco mě vláčela trávou k budovám.
Kinran s Ryukem a Arií v náručí šli zvolna za náma. Prostor okolo náhrobku se šeříkem zase osaměl, ale nebyl stejný, jako předtím. Něco se změnilo - nápis.
Kazanae Ankoku
*1993 - † 26.2.2011

Kaguya Isui
*1989 - † 18.12.2012

Činy skutečných shinobi neumírají.
Na věčnou památku Senju Yumiko a přátelé.


Dorazili jsme k chrámu zrovna, když zvony utichly. Skoro jsem čekala, že mě Vosa dovleče až dovnitř, ale naštěstí se zastavila přede dveřmi. Pustila mě a narychlo mi upravila vlasy, abych nevypadala jako bosorka.
,,Potáhni si tu podprdu a hoď je výš." pokynula k mýmu poprsí.
Dotčeně jsem si zakryla hrudník. ,,Nejdu se prodat, ale provdat."
,,To je totéž."
,,Ty mě prostě musíš děsit ještě víc, než jsem, že jo?"
Zasmála se a nečekaně mě objala. ,,Mám tě strašně ráda, Aoi. Fakt. Seš taková veselá kopa."
,,Mohla bych říct jedině to samý."
,,Když nám Sentarou řekl, že si tě tu chce vzít, až půjdete splnit ten slib, co jsi dala Isuiovi...první co mě napadlo, bylo ,No sakra, a já to neuvidím!'. Ale Sentarou překvapil."
,,Jo, to mu jde." ušklíbla jsem se.
Tohle celý byla totiž Sentarova akce. Řekl si, že využije příležitosti, kdy budeme mimo vesnici a rovnou do toho můžeme praštit. Věděl totiž, jak nerada jsem zavřená na jednom místě, takže vzít se někde daleko mu přišlo ideální. Navíc, Keimei byly ostrovy s kláštery, rovná se mniši, rovná se naprostá legitimita sňatku. Že s námi jdou i ostatní jsem se dozvěděla deset minut před odchodem z vesnice. A že si sem jdu zároveň i pro doživotní slib věrnosti mi oznámili teprve ráno. Asi se báli, že bych jim utekla.
Musím přiznat, že mě to napadlo.
Nechtěli jsme žádnou mega pařbu, protože na to si ani jeden z nás moc nepotrpí. Netáhli jsme s sebou žádný náhradní šaty ani nic na ten způsob. Sentarou měl na sobě krátký modrý kimono, já tyrkysovej nátělník a obvyklou sukni s legínama naspod. Vlasy jsem měla rozpuštěné a můj obličej postrádal jakejkoliv make-up. Nespatřovala jsem důležitost v nějakým fintění se, když se obřad koná v kruhu jen těch nejbližších přátel.
Zhluboka jsem se nadechla. ,,Než dojdu k němu, omdlím....."
,,Neboj," zvedla palec. ,,Proto je tu strýček Anita. Dokopu tě tam, i kdybys zvracela malý žirafy."
Zjistila jsem, že se směju. ,,No, to ráda slyším...asi...."
Poprvé trochu zvážněla. ,,Všechno je v pořádku, Aoi. Je to jen Sentarou, toho přece znáš. Hned za tebou budeme já s Ryukem, u Sentara Kinran. Všechno, co se po tobě chce je jedno blbý slovo. O třech písmenkách. Takhle je to jednoduchý!"
Přikývla jsem. ,,Pravda....když zvládnu vyslovit gastrocholecystoanastomóza a methemoglobinemie, nějaký ano by nemělo být problém...."
,,Hlavně se nespleť a neřekni ne!"
,,Kterej idiot by se takhle spletl?!"
Vyrušily nás kroky. Obě jsme se ohlídly a uviděly mnicha Kawamizu, bývalýho parťáka Minoru, jak se k nám blíží. Na sobě měl červenej hábit, vlasy stažený do culíku a usmíval se.
,,Jak jste na tom, Aoi-hime?" zeptal se. ,,Vypadáte pobledlá."
,,Nervozita." odpověděla za mě Vosa. ,,To ji přejde. Začneme?"
Přikývnul. ,,Jdu napřed a zahájím to. Aoi-hime, až uslyšíte zevnitř zvon, je to váš signál. Nějaké otázky?"
,,Jo...." zachraptěla jsem. ,,Jak se dýchá? Zapomněla jsem to...!"
Bezradně kouknul na Vosu, ta mávla rukou. ,,Tohle zvládnu. Čekáme na ten zvon, Kawamizu-san."
S lehkým úsměvem zmizel v bočních dveřích do chrámu. Vzduch okolo mě jako by houstnul, nervozita se stupňovala. Zase ten pocit, že to nemůžu ovládat, že se to blíží obrovskou rychlostí a čas mě nemilosrdně tlačí vpřed. Chystám se dát slib jednomu muži. Jednomu jedinýmu. Do konce života. Definitivně.
U Amaterasu!
,,Hele, ty sis nedělala srandu!" vypískla Vosa a chytila mě za ramena. ,,Dýchej, holka, dýchej! Otevři pusu...." dupla mi na nohu.
Sykavě jsem nasála vzduch. ,,Co blbneš?!"
,,Zachraňuju ti mozek před vykyslíkovatěním!" odsekla. ,,Seber se, proboha, je to jen svatba."
Přerývaně jsem vydechla. ,,Kéž by tu mohla být Tsunade....."
V očích se jí zračilo, že chápe, ale nenechala mě vymáchat se v tom. ,,Tvoje máma je daleko, budu ti muset stačit já."
Usmála jsem se. ,,Ty víc než stačíš, Voso. Ty naprosto vyhovuješ. Děkuju, že tu jsi, protože stát tady sama...."
Moje slova přerušil zvon. Nervák dostoupil vrcholu, zatáhla jsem se za vlasy tak silně, že jsem je málem vytrhla.
,,Stát tu sama," dokončila Vosa. ,,Nehneš se. A právě zde začíná úloha strýčka Anity!" nekompromisně otevřela dveře a šoupla mě dovnitř. ,,Tak hni se, blondýno!"
Za vraty byla krátká předšíňka, oddělená od hlavního chrámu červeným závěsem. Když jsme s Vosou vstoupily, jeho dvě části se roztáhly a odkryly nám tak pohled na velikou místnost pod vysokou, pozlacenou kopulí. V její špici se houpal ten proklatej zvon, co mě sem dovnitř nahnal.
Sjela jsem očima zase dolů, na vysokýho, černovlasýho kluka, stojícího s Kawamizu až úplně vepředu. Stál vzpřímeně, ale i na dálku bylo vidět, jak to s ním šije. Pousmála jsem se. Doopravdy na tom nebyl o moc líp, než já. Naše oči se na chvilku setkaly a proběhl němej rozhovor, kterej by se ani jiným způsobem nemohl uskutečnit. To, že jsme stejně nervózní mi nějakým zvláštním způsobem dodalo kuráž, potřebnou k rozhýbání nohou.
S Vosou za zády jsem vykročila.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama