close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

YD4 - Akuma no tamashi 7

27. října 2012 v 11:42 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona

Po stopách klanu


Starý zašupováky se otevřely s neobyčejnou lehkostí. Vstoupila jsem do středně velké jídelny. Uprostřed místnosti byl stůl tak pro šest lidí a přímo proti mě otevřená stěna s výhledem do zahrady. Kdysi tam možná bylo jezírko, ale já už teď viděla jenom větší louži vody plnou žabince. Naproti tomu sakury, vysázený okolo vypadaly, jako by je někdo pořád ošetřoval. Krásně kvetly, měly zdravou kůru a jejich koruna se správně větvila. Na chvilku jsem se posadila na ztvrdlou podušku u stolu a zkusila si představit, jak to tady asi vypadalo, když tady jedl Hashirama s rodinou. Po mé pravé ruce byl průchod do kuchyně, která mě ale nezajímala. Zase jsem vstala, vyšla do chodby a dobře za sebou zavřela.
Schody do patra jsem si chtěla nechat na konec, proto jsem zamířila k dalším dveřím, napravo od vchodu do domu. Na rozdíl od čistých dveří do jídelny, tyhle byly pomalované. Než jsem je otevřela, rozluštila jsem z kresby tři pávy s roztaženými ocasními pery, jak se prochází pod několika rozkvetlými stromy. Typičtí Senju, museli mít stromy prostě všude. Ale co jsem čekala? Já sama na ně přece mám úchylku. Otevřela jsem.
Pokoj, do kterýho jsem vešla zřejmě dřív sloužil jako studovna. Stěny byly obskládané knihami a přihrádkami na svitky. Vydala jsem se hned k nejbližší a přejela titulky na hřbetech knih. Většinou to bylo něco jako učebnice o chakře, taijutsu a podobně. Ve dvou posledních policích jsem ale našla pěknou řádku dobrodružných románů, povídek a legend. Něterý názvy mi něco říkaly, jiný jsem viděla poprvé.
Hned naproti dveřím, kterýma jsem přišla byly další. Vedle nich stál stůl se štosem čistých papírů, vyschlej inkoust a sada štětců. Polstrovaná židle byla spořádaně zasunutá pod stůl a bylo víc než jasný, že na ní nikdo neseděl desítky let. Došla jsem ke stolu a otevřela dveře hned vedle něj.
Místnost byla skoro stejně velká jako kuchyně, ale nebyl tu skoro žádný nábytek. Jen v jednom koutě stál dřevěnej stojan na zbraně - prázdnej - a několik žíněnek. Stěna proti mě byla otevřená do zahrady, volné travnaté plochy s několika terči a různým tréninkovým nářadím. Takže tohle kdysi sloužilo jako tělocvična. Přešla jsem ji a seskočila z verandy na zahradu. Tráva byla trochu přerostlá, ale pořád bylo vidět holá místa, kde se trénovalo nejvíc.
Přejela jsem prsty po dírách po nožích a shurikenech, který nechyběly na žádným terči. Jako by to byly jediný trochu živý důkazy toho, že tady kdysi někdo žil. Uchvátila mě představa, že stojím na stejným místě, kde před několika lety třeba stál sám Hashirama a učil svoje děti - ani nevím kolik jich měl. Vlastně absolutně nemám představu o Tsunadiných rodičích.
Do oka mi padlo několik fixačních obvazů, uvázaných okoolo jednoho z tréninkových kůlů. Tyhle obvazy se používají, aby si člověk při tréninku nesedřel kůži a podobně. Nosí je hodně lidí, co znám a určitě je nosili i Senjuové.
Jednoho jsem se dotkla a pomnula jeho látku mezi prsty. Zavřela jsem oči a na chvíli se soustředila na pečeť. Démonický oči, který jsem se chystala aktivovat jsou sice schopnost daná přímo pečetí, ale když je využiju jen lehce, nemělo by to moc vadit. Soustředila jsem se na mozkové centrum krátkodobé paměti, zatímco centrum současnýho vnímání jsem odstavila tak, že mu zbyla energie akorát na to, aby neodumřelo úplně. Cítila jsem známý praskání žilek v očích, ale ještě než se mohlo jutsu dokončit a než moje oči úplně zčernaly, zastavila jsem to. Tohle byla krajní hranice, kdy bych už čerpala od pečeti. Nic moc neuvidím, ale i tak je to lepší než nic.
Moje tělo jako by se vznášelo, ale zároveň leželo pohřbený pod hromadou kamení. Musela jsem se opřít o kůl, protože se se mnou zatočil svět. Zapřela jsem čelo o drsnej povrch dřeva a věnovala se jen udržení jutsu na uzdě, aby nezačalo čerpat moc chakry. Konečně ke mě přicházely vjemy, co jsem chtěla. Slabě jsem cítila další přítomnost.

Do terče jen kousek ode mě se hluboko zabodnul kunai. Trefil skoro přesně střed. Okolo mě se mihnul vysokej, hnědovlasej týpek a vytrhnul ho ze dřeva. Byl to Hashirama. Moje vidění bylo zamlžený skutečností, protože jsem do toho nevklouzla úplně, takže jsem odhadovala spíš podle hrubých obrysů.
,,Dnes ne....ve for..ě...Saw....." jeho hlas přeskakoval jako rádio. Trochu jsem se soustředila na o něco lepší spojení, ale když už se pečeť začala dožadovat spolupráce, zastavila jsem. Tohle musí stačit.
Holka, jen o něco vyšší než já se zamračila. Měla krátký, čokoládově hnědý vlasy a modrý oči. Jinak jsem ji moc neviděla. Na sobě měla jenom kalhoty a špinavej nátělník.
,,Promiň, tati," odpověděla. ,,Necítím se moc dobře. Ten rošťák už začíná kopat." hlas jí zněžněl, když si položila ruce na vypouklé břicho.
Hashirama se usmál. ,,Bude to zřejmě silák."
,,Bude to Senju."
Na chvíli jsem vypadla, ale během vteřinky jsem byla zpátky. Na verandě se východem z tělocvičny objevil vysokej zrzek. Ani jeho jsem neviděla pořádně, ale měl joninskou vestu.
,,To mě nikdo neuvítá doma?" ušklíbnul se.
Brunetka i Hashirama se na něj udiveně podívali, přičemž si ona bezmyšlenkovitě jezdila prsty po břiše.
,,Hirato," Hashirama zněl potěšeně. ,,Nečekali jsme vás tak brzy. Co se stalo?"
,,Travnatí kapitulovali." zasmál se zrzek. ,,Ale jestli jdeme nevhod, můžeme se se Zangeiem vrátit až třeba za měsíc."
Ta těhule okamžitě ožila. ,,Zangei se vrátil taky?!"
,,Pochopitelně. Právě teď je ve spárech naší matky. Znáš přece ty její nápravné taktiky, když někdo z její rodiny zhubne...."
Nedočkavě se rozklusala k domu. Mohla být asi v šestým měsíci těhotenství a vypouklý břicho vypadalo na tak hubené a celkem hezké holce nepatřičně. Když se snažila vyškrábat na verandu, Hirata ji za obě ruce vytáhnul nahoru. Ještě se zastavila, aby si z rukou sundala fixační obvazy.
,,Smrdí." zamumlala.
,,To Zangei taky. Potřebujeme se oba vykoupat." ujistil ji Hirata.
,,No a co." trvala na svém. ,,Já jsem dáma. Otče, prosím." hodila Hashiramovi oba obvazy a zmizela v domě.
První Hokage je obratně chytil pravou rukou a zavrtěl hlavou. ,,Děti..."
,,Jak dlouho nám tak ještě budeš říkat?" ozval se dotčeně Hirata.
Hashirama se vydal ke mě a uvázal obvazy na kůl přesně do toho stavu, v jakým byly teď. ,,Toho zlozvyku se asi nezbavím." odvětil.

Bylo jen dobře, že vize končila, protože pečeť se začala prokousávat na povrch. Pustila jsem obvazy, který mi daly nahlídnout na minulost jejich majitelů, odtáhla se od kůlu a několik vteřin zhluboka dýchala, abych se uklidnila. Takže Hashirama měj přinejmenším jednu dceru. A ten Hirata možná mohl být jeho syn. To nemůžu říct jistě.
Vydala jsem se zpátky do domu, cestou jsem ještě prsty zavadila o hlubokou rýhu, kam předtím vletěl kunai mé neznámé příbuzné. Ovšem, pokud byla těhotná, možná ten její malej ,silák' mohla být Tsunade. To by potom znamenalo, že to byla moje babička. Budu to muset zjistit.

Konečně jsem se vrátila zase do haly a vydala se po schodech nahoru. Byly sice zaprášený, ale jinak bych to tipla na práci někoho z klanu, protože ani jednou nevrzly.
V patře byla dlouhá chodba. Nalevo byly jen jedny dveře v jejím čele, napravo se táhla dál domem. Rozhodla jsem se začít tou kratší alternativou a střihla to doleva. Nebyly to zašupovačky, ale obyčejný, nejspíš dubový dveře. Visel na nich zámek.
Vzpomněla jsem si na klíč, co mi dala Tsunade a usoudila, že jsem našla archiv. Ohlídla jsem se do chodby a zamyslela se. To, co hledám už mám, ale byla by škoda nedokončit tu prohlídku. Proto jsem ještě chvíli nechala dveře dveřma a nakormidlovala si to do delší části chodby.
Hned první dveře vlevo vedly do ložnice. Okamžitě bylo znát, že tady nikdo nikdy doopravdy nespal. Byla nezabydlená, obsahovala jenom pár kusů nábytku a v oknech chyběly závěsy. Zase jsem vycouvala - tady mě nic nezajímalo.
Druhý dveře zleva už byly o něco záživnější. Že to byl něčí pokoj mi napověděla už malba na dveřích, hejno jeřábů letících nad horama a nad tím vším kulatý, rudý slunce. Odsunuly se tak tiše, jako by prostě visely ve vzduchu. na první pohled bylo patrný, že tady bydlela holka.
Stěny byly sice dřevěný, jako v celým domě, ale obložený malovaným rýžovým papírem. Ode dveří se kolem celé místnosti táhl spletenec černých větviček sakury, symbolizující čtyři roční období. Okolo okna, což bylo naproti mě byly větve obsypané růžovo-bílými květy, který i na tom papíře vypadaly, že kvetou. Postupně se měnily na zelený listy, pak na prazdné, ale pořád krásně tvarované, holé větve a okolo dveří, ve kterých jsem stála už byly zasypaný lesklým sněhem. Občas na některé z nich seděl pták nebo motýl. Nikdy jsem neviděla zajímavějc řešenou kresbu a pochybuju, že ještě někdy uvidím.
Nalevo byla postel z růžovýho dřeva překrytá temně rudým přehozem. Hned vedle na nočním stolku ležel otevřenej kufřík s barvami a štětci, což mě navádělo k teorii, že výzdobu stěn měla na svědomí samotná obyvatelka. Naproti posteli stála vysoká skříň ze stejnýho materiálu, jako postel a hned vedle ní látková, vycpaná figurína s nádherným kimonem. Bylo lehce stříbřitý, ale tak protkaný hedvábím, že se lesklo modro-fialově, jako by to byla metalíza auta. Od jeho spodního lemu až do poloviny sukně kvetly růže, pak v tenkým pásu kopírovaly levou křivku pasu a končily na levým, širokým rukávu. Pas měla figurína ovázanej tlustým pásem, růžovým stejně jako ty růže. Bylo jasný, že je to svatební kimono. Neodvážila jsem se ho dotknout.

Z obdivu mě vytrhly cizí kroky na chodbě. Ve dveřích se objevila Tsunade a s lehkým úsměvem se opřela o rám dveří.
,,Věděla jsem, že ti to nedá a prošmejdíš to tu." prohlásila.
,,Omlouvám se," vyhrkla jsem. ,,Nicjsem nebrala ani nerozbila, jenom...."
,,Já ti přece nic nevyčítám." zasmála se a vešla za mnou. Přistoupila ke kimonu a s určitou láskou ho oprášila. ,,V tomhle se vdávala moje maminka."
,,Je nádherný."
,,Já vím. Hashirama ho schovával pro mě. Tak trochu si myslel, že bych se v něm chtěla vdávat i já." vzdychla. ,,Na to jsem nikdy neměla ani pomyšlení. Ale je to všechno, co po matce mám. Tohle byl její pokoj." rozhlídla se.
,,Senju asi byli vždycky prachatí, že?"
,,Pořád jsme. Ale ty si budeš muset počkat, až umřu, drahoušku." dodala div ne vesele.
,,Nespěchej." zasmála jsem se. ,,Zatím máme se Sentarem co jíst."
Přešla ke kosmetickýmu stolku se zrcadlem a probrala se pěknou hromádkou pudrů a štětců a já nevím čeho všeho. ,,Pořád nevím," promluvila. ,,Kde se stala chyba. Moje matka i já jsme se o sebe vždycky tak staraly." Přičichla k fialovýmu prášku a pousmála se. ,,Zatímco ty máš odřená kolena a pudr jsi zřejmě nikdy neviděla."
,,Jednou, když jsem byla malá jsem slízala půlku pixly co si vychovatelka zapomněla ve sprchách." odporovala jsem. ,,Chutnalo to jako karamelová mouka."
Povzdychla a vydala se zpátky do chodby. Automaticky jsem šla za ní. Zavřela dveře a přešla k protějším. Kresba na těchhle znázorňovala les. Křovinama dole se opatrně plížil bílej tygr a podle všeho byl na lovu.
,,Tohle byl pokoj mého staršího strýce, Senju Hiraty." informovala mě, když je otevírala.
Takže jsem měla pravdu! Pokud byl ten Hirata bratr té těhule, potom to musela být moje babička a ta její pneumatika na břichu byla nepochybně Tsunade.
,,Nikdy se neoženil. Byl úplně posedlý životem shinobi." pokračovala, když mě vedla do pokoje o něco menšího než ten předchozí.
Stěny nebyly pomalované ani nijak zdobené, pokud pominu katanu, připevněnou nad prostou postelí. Všude se válelo plno svitků o chakře a jejím ovládání, kunaie a vůbec různý služební věci.
,,Samá práce, málo legrace." zabručela jsem.
,,To zase ne." ujistila mě. ,,Hirata se uměl bavit. Byl to můj oblíbený strýc, nevadilo mu hrát si se mnou a učil mě různé věci. Měl podobnou povahu jako Naruto, jen nebyl tak ztřeštěný. Ale z toho se i ten Uzumaki dostane."
Vzala do ruky jeden z kunaiů, co se válel po zemi a položila ho na stůl k ostatním. ,,Zemřel ve stejné válce, jako Hashirama, jen o dva dny dřív, než on."
Mlčela jsem a přejížděla očima po pokoji člověka, se kterým bych si možná mohla dobře rozumět, kdybychom se setkali. Tehdy poprvé jsem si uvědomila, jak strašně mě mrzí, že už jsem zbyla jen já a Tsunade. Najednou jsem si připadala tak nějak osaměle a ohroženě. Z výrazu jejích očí jsem mohla vyčíst něco podobnýho. Když jsem tam stála, skoro hmatatelně mě mrzelo, že je zbytek rodiny mrtvý a že se to stalo dřív, než jsem je stihla poznat.

Pokračovaly jsme v prohlídce. Další byl na řadě pokoj Hashiramova mladšího syna Miyakiho. Byl zařízenej podobně jako Hiratův, jen se tu vyskytovaly i jiný věci než zbraně a knihy. Nejzajímavější ale bylo, že celej pokoj byl obrostlej jedním velkým stromem, ale tak mistrně a krásně, že to vypadalo spíš jako dílo nějakýho elfa. Jeho kmen byl vedle okna, vyrůstal ke stropu a pak se jeho větve rozprskávaly po obvodu místnosti. Kroutily se v nepřirozených, složitých obrazcích a na několika místech připomínaly tvarem různá zvířata a ptáky.
,,Miyaki byl po Hashiramovi druhým nejlepším v užívání Mokutonu." vysvětlovala Tsunade. ,,Hirata ho sice ovládal taky, ale nikdy v tom příliš nevynikal a v boji ho nepoužíval."
,,Já bych tohle asi nedokázala." zkoumala jsem detail jedné z dřevěných soch, která představovala sovu sedící na větvi vedle dveří. ,,Muselo mu to zabrat hodiny, vytvarovat dřevo do takhle jemných linií."
,,Dvanáct minut."
,,To si děláš legraci? To není možný." vydechla jsem.
Pokrčila rameny. ,,Říkala jsem, že byl mistrem. Zdržoval se často mimo domov, takže jsme kolikrát ani nevěděli, jestli žije. Naposledy jsem ho viděla na Hashiramově pohřbu. Pak zase někam zmizel. Až před dvanácti lety jsem dostala zprávu o jeho smrti. Bylo mu něco přes šedesát - omdlel na schodech a zlomil si vaz. Taková pitomost." odfrkla.

V patře byly pak ještě dvě koupelny, jedna dámská, druhá pánská. Holky si to tady samozřejmě zařídily jako v kosmetickým salónu, pudr kam se člověk podíval, voňavky, hřebeny a ozdoby do vlasů. Klučičí koupelna mě trochu uvolnila. Byla normální a ani zdaleka neobsahovala tolik věcí. Kdybych tu tehdy žila, asi bych lezla do lázně sem.
Poslední pokoj na programu byla Hashiramova ložnice. Byla prostší než jsem čekala. Podlaha byla z tmavých, leštěných prken a stěny pokrytý tím samým rýžovým papírem, jako v pokoji mé babičky. Závěsy tmavě zelený, jen nepatrně prošívaný červenou a hnědou. Nábytek nebyl moc extra vyřezávanej a celkově to vypadalo, že pokoj sloužil spíš k praktickým účelům, než estetickým. Na jedné ze stěn byla malba nějaké jezerní krajiny, asi metr krát metr velká.
,,To malovala moje matka." řekla pyšně Tsunade. ,,Měla talent. I ty květy, co jsi viděla v jejím pokoji byla její práce."
,,Je to krásný." souhlasila jsem. Co mě ale zaujalo víc byl velkej obraz na protější stěně, kterej sahal skoro od země ke stropu. Byl na něm Hashirama s rodinou. Přesunula jsem se k němu, zatímco Tsunade zasněně prolistovávala jakousi knížku.
,,Tohle je Hashirama, že? A tenhle Hirata." ukázala jsem na vysokýho zrzka po Hashiramově levici, kterej odpovídal joninovi z mojí vize.
,,Správně." přidala se ke mě. ,,Hirata byl nejstarší. Moje maminka," ukázala na menší brunetu před Hiratou ,,se jmenovala Sawaii a byla prostřední."
Poznala jsem v ní tu těhotnou, i když mnohem mladší. Teď jsem ale její tvář viděla zřetelněji, než předtím. Pokud jsem si vždycky myslela, že jsem celá po Tsunade, krutě jsem se pletla. S výjimkou vlasů, který měla ona hnědý byla mojí přesnou kopií. Tsunade se jí hodně podobala, ale ne tak jako já.
,,Vypadáme stejně." vydechla jsem.
Přikývla. ,,Taky mě to už napadlo. I když jsem ji nikdy nepoznala osobně, tenhle obraz jsem vídala často."
,,Nepoznala osobně?" udiveně jsem se na ni podívala.
,,Zemřela při porodu." odpověděla krátce a její tón mi jasně napověděl, že to nechce rozebírat. ,,Tohle je Miyaki." ukázala na ještě malýho kluka s hnědými vlasy. Oči měl, stejně jako Hashirama hnědé. ,,A tohle moje babička, Mito."
Mito měla zrzavý vlasy, svázaný do dvou drdolů jako Tenten a účes dotvářela vysoká, zlatá čelenka. Na sobě měla bílo-modré kimono a vypadala moc elegantně. Co mě ale zaujalo byla pečeť na jejím čele.
,,Ona ovládala Souzou Saisei?" vydechla jsem.
Tsunade přikývla. ,,Ona mě ho naučila. Tahle žena byla jedním z důvodů, proč měl náš klan takový vliv."
Mlčela jsem a čekala, až bude pokračovat. Nedala se dlouho pobízet.
,,Mito pocházela z klanu Uzumaki a byla historicky prvním oficiálním Jinchuuriki Devítiocasého. Zapečetila do sebe lišku dobrovolně, aby pomohla Hashiramovi. Když Hashirama získal při boji s Madarou kontrolu nad liškou, Mito ji chytila. Pokaždé, když pak rodila, muselo ji hlídat mnoho doktorů, protože hrozilo, že se pečeť uvolní." vysvětlila. ,,Když umírala, vybrali další kunoichi z klanu Uzumaki, aby lišku zapečetili. Byla to Kushina."
,,Narutova máma?" vyvalila jsem oči. ,,To mě podrž. Byly příbuzné? Teda jako...jestli já a Naruto máme společnou krev?"
,,To asi ne." zamyslela se. ,,Ale jistě to nevím. O Mito toho vůbec vím docela málo. Ale s Hashiramou se skutečně milovali."
,,A co zbytek rodiny? Jak pokračovaly ostatní větve?"
,,Miyaki byl pryč, takže nevím. Sawaii měla mě a Nawakiho. Nawaki zemřel....ještě jako dítě. Hirata byl bězdětný. Hlavní větev klanu tak končí u nás, ale Tobirama měl dva syny. Ještě před čtyřiceti lety měl klan Senju mnoho desítek příslušníků, ale dnes....ani nevím, jak se to stalo. Mnoho z nás umřelo ve válce, protože jsme byli vůdci, takže první linie byla samozřejmostí. Po smrti hlavní rodiny se začal klan rozpadat. Zbyla jsem jen já, Mito a Miyaki. Mito se po Hashiramově smrti už nikdy pořádně nevzchopila a já jsem byla moc mladá. Navíc ani nejsem Senju, nezdědila jsem Mokuton. Klan se rozpadl, smíchali jsme se s jinými rodinami a zmizeli. Kekkei Genkai zmizela."
,,Nezmizela." opravila jsem ji.
Zasmála se. ,,Pravda. Zakousla se jí do nohy moje dcera."
,,Co do nohy, já jsem ji popadla za pačesy." podívala jsem se na rodinnej portrét a pak zase na ni. ,,Asi bys měla složit úřad, mami, protože já a Sentarou budeme mít tolik malejch Senju, že nebudeš stíhat být babička, natož Hokage."
Rozesmála se. ,,On s tím souhlasí?"
,,Bude."
,,Jsi po mě." sdělila mi vesele, objala mě a vyšla z pokoje. ,,Tak pojď ty obnovovatelko, jdeme na ten archiv."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama