close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

YD4 - Akuma no tamashi 8

27. října 2012 v 11:43 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona

Ztracená šance


Archiv byl sice temná, ale prostorná místnost - asi největší ze všech v domě. Podlaha, strop i stěny byly ze dřeva bez jakékoliv výzdoby a jediný, co trochu rozhánělo fádnost byly regály a stolky se svitky, knihami, krabicemi a vůbec fůrou věcí. Když jsme vstoupily dovnitř, Tsunade stiskla vypínač a nad hlavou se nám rozsvítilo několik nemocně vypadajících zářivek. Přešla k oknu, zakrytýmu kusem deky a shrnula ji na stranu. Denní světlo vyrazilo na pomoc těm několika zářivkám, který už, chudiny, byly pomalu v posledním tažení a prostor se celkem slušně prosvítil.
,,Tady je všechno, co zbylo." řekla Tsunade. ,,Jestli nenajdeme odpověď tady, tak už nikde."
,,Jestli ji nenajdeme, Sentarou mě asi samou starostí sežere." odpověděla jsem a přešla k prvnímu regálu. Otevřela jsem černou, lakovanou krabičku. ,,Páni. Vějíř." pronesla jsem znuděně.
,,Patřil Mito. Věci Hashiramy jsou tady." přivolala mě ke skříni v zadní části archivu.
Byl to hnusnej a nevkusnej kus nábytku, kterej by mohl připadat atraktivní maximálně tak profesionálnímu bezdomovci a i ten by si z toho možná udělal jenom tak latrínu. Jediný plus toho křápu bylo, že byl zřejmě ze dřeva tak těžkýho, že by ho odtud odtáhnul tak maximálně Chouji s bagrem. Zhnuseně jsem odfrkla. Tak tady bych Hashiramovi věci asi vážně nehledala.
,,Nemohla jsi to naskládat do nějaké.....jak to říct...úctyhodnější schránky?" obrátila jsem se vyčítavě na svou matku. Jenom se usmála, postavila se vedle skříně a soustředila chakru. Pak do ní jen trochu strčila.
S příšerným rachotem, jako by se hroutila celá stěna, se ta ohromná dřevěná kráva pohnula do strany. Dost jsem se divila, že nevyjela do země aspoň tak deset cáků hluboký koleje. Za ní se ve zdi objevil výklenek, jen o málo menší než obrys skříně. Byl asi půl metru hlubokej a plnej polic, zaskládaných dalším haraburdím. Bylo zvláštní, že i když ostatní stěny byly ze dřeva, tahle prohlubeň byla vytesaná do kamene.
,,Dobře....tohle bych nečekala." připustila jsem a přišla blíž, abych líp viděla.
,,Došlo mi to, proto jsem se vydala za tebou. Všechno, co tady vidíš, patřilo k Hashiramovu nejbližšímu majetku. Tyhle napsal on. A hádám," sehnula se pro jeden ze svitků, co ležely ve spodních policích ,,Že nejlepší bude začít tady."
,,To jo." souhlasila jsem a popadla další. ,,Hledáme cokoliv, co by mohlo pomoct. I kdyby to zahrnovalo třeba popatlání se bobří krví a tanec rituální capoeiry na hradbách Konohy."
Zavrtěla hlavou. ,,Vždycky si říkám, po kom jsi...."
,,Jo, to já taky."

Tsunade se civilizovaně usadila na jednu z židlí, co postávaly pod oknem. Já jsem si sedla na zem a vůbec mi žíly netrhalo, že mi ta tuna prachu zasviní kalhoty. Opřela jsem se o zeď vedle výklenku a svitek si položila na pokrčená kolena. Ani mě nepřekvapilo, že hned první svitek obsahoval medical ninjutsu. Pevně jsem ho chytila, abych mohla číst - to je na svitcích to nepraktické, jakmile jim dáte možnost, hned se zarolujou.
První část popisovala, jak nahradit spálenou či jinak poškozenou kůži. To je sice super technika, ale nic moc zvláštního. Zná ji většina doktorů. Jo převratná by byla, kdyby radila, jak opravit už zahojený jizvy, protože to doteď moc dobře neumíme. Takhle mě ale nezaujala, takže jsem se přesunula na další tři odstavce. Ty pro změnu zase radily, jak pomocí chakrového skalpelu kůži narušit, aby se dal pacient pohodlně operovat. Zase žádnej velkej objev.
No dobře, jsem trochu nespravedlivá, protože když uvážím, že v době, kdy tohle Hashirama studoval to byly neznámý a exotický techniky, tak je to hodný uznání. Ale já jsem tomu prostě, chtě nechtě nemohla věnovat víc pozornosti. Tohle mě Tsunade učila jako jedny z prvních lekcí.
Prolítla jsem zbytek svitku a nenašla nic, co by mohlo pomoct. Většina dalších lékařských zákroků se týkala pořád kůže a svalu - zacelení, upevnění ke kosti, náprava všech vrstev kůže a tuku, regenerace všech epitelů a pigmentu a tak dále. Některý z nich už jsme s Ryukem na pečeť zkoušeli a marně.

Zavřela jsem svitek, uložila ho na místo a vytáhla další. Tsunade zopakovala stejnej postup jenom pár minut po mě. Beze slov jsme se obě znovu začetly. To, co jsem prohlížela teď bylo jen jakýsi rozšíření předchozí verze, další techniky pro ošetření kůže, svalů a těch ostatních blbostí na povrchu. Přesto jsem to poctivě přečetla a přitom se přesvědčila, že si všechno ještě dobře pamatuju.
Další svitek byl už o něco záživnější. Pojednával o orgánech v hrudním koši, především teda o srdci a byl tady popsanej postup snad ke všemu, co by se dalo s danou vnitřností provádět. Trochu jsem se přiučila co se týče plic. Věděla jsem už dřív, že když se snažíte někoho rozdýchat, musíte mu prohnat chakru všema plicníma žílama a průdušnicema, aby jste je pak rozhýbali ve správným rytmu. Co jsem ale zjistila až teď byl zajímavej poznatek, že je lepší klást větší důraz na pravou plíci, protože je výkonnější. Poměr chakry by se měl o zlomek lišit. Dobrý vědět.
Tím ale končilo veškerý užitečenstvo listiny. Vrátila jsem ji na místo a začala se zabývat popisem manipulace s orgány v dutině břišní.
Tsunade si odkašlala zrovna, když jsem si pročítala o nápravě žaludečních komor.
,,Co tohle," vzbudila mou pozornost a začala číst: ,,Cizí předmět ve svalovině, který nejde vytáhnout a hrozí otrava krve se musí zneutralizovat čistým roztokem aspetu. Silnější jed přebije slabší, svaly nebudou toxikovány předmětem a ten se může bez bázně vyjmout. Je však životně důležité záhy vyextrahovat uměle nasazenou dávku aspetu, který je po několika minutách smrtelně nebezpečný."
,,Cizí předmět?" zopakovala jsem pochybovačně.
,,A není to tak?" odvětila. ,,Pečeť není součástí tvého těla. Musím přiznat, že tuhle metodu vidím poprvé....nikdy jsem ty svitky nepročetla všechny." vrhla toužebný pohled na hromadu papíru.
,,Navrhuješ nalít do mě aspet? Aspet? Opravdu mluvíš o tom jedu, co za války zabíjel celý legie ninjů, kterým se ,náhodou' dostal do jídla?"
,,Kdyby to První neměl ověřené, nepsal by o tom. Fakt je, že když se hned vytáhne, nemělo by se ti nic stát." uvažovala.
Ušklíbla jsem se. ,,Pečeť si tu vodičku dá k snídani a vyplivne mi ji ven uchem."
,,To nemůžeš vědět jistě."
,,Jistě ne, ale už jsem zažila, že mě uštklo několik hadů zároveň, aniž by mi to jakkoliv ublížilo, a to byla pečeť o dost slabší, než je teď. Nebo ta Takerova chakra - byla jí prosycená celá zem, ale mě a Sasukemu neublížila. Kdepak, myslím, že pečeť je na tenhle typ útoku připravená až moc dobře...." vzdychla jsem. ,,Ale nápad to byl dobrej."
,,Hm-m..." zabručela, už zase zabraná do čtení.

Šestej svitek, co jsem četla vyprávěl pro změnu o Mokutonu. V tu chvíli, kdy už mi hlavou lítaly jen samý krvinky, maso, kosti a ledviny a kdo ví co ještě to byla vítaná změna. Zezačátku jsem narážela na techniky, který mě učil už Yamato. Většinou jim jinak říkal, ale jádro bylo stejný. Taky tam byl krátkej odstavec o ovládání démonů a pečeti Osaeru, kterou První vymyslel. To ale nebylo to, co mě zaujalo.
Očima jsem se nalepila na řádek, co hlásal hodně lákavou alternativu Mokutonu - nehořlavý dřevo.
Sama pro sebe jsem si odfrkla. Dřevo je přece hořlavý a je jedno, jestli je přírodní, nebo vyhnaný chakrou. Jeho složení a vůbec všechno podléhá ohni. Můžu si tady vymokutonovat celej les stromů, ale jak do toho Sasuke plivne fireball, stromečky se v prach obrátí. Tak to prostě je. Ale protože jsem tvor zvědavý, i přes značnou skepsi jsem pokračovala ve čtení. Přece jenom byl Hashirama asi tak o miliardu procent lepší dřevák než já nebo Yamato a tak tady byla jakási možnost, že objevil způsob, jak udělat svoje dřevo žáruvzdorným. I když mi to znělo pitomě.
Čím dál jsem se ale prokousávala, tím víc se prohluboval můj úžas. Nejenom, že jsem po několika vteřinách čtení shledala tenhle fígl reálným, ale dokonce jednoduchým. Bylo to trapný. Národy si vypráví přehnaný pohádky o mojí vynalézavosti co se jutsu týče a já přitom přehlídnu takovouhle věc. A ještě docela stupidní. Kdybych se nad tím jen trochu zamyslela, musela bych se toho dopídit.
Všechna ta magie byla v Hashiramově schopnosti (sice mizerné, ale přece) hromadit určitý množství vodní chakry. Když vyrábím Mokuton, smíchám zemi s chakrou a z toho vyženu strom. Hashirama ale míchal zemi, chakru a vodu, což mělo za následek permanentní vláhu onoho zmíněného stromu a to se rovná nepřirozené vlhkosti. A jakmile by se nějakej akční plamínek pokusil zahryznout do kůry takovýho mýho výtvoru, se syčením by byl donucen kapitulovat.
Hned, jak budu mít možnost to budu muset zkusit. Pochybuju, že bych to nezvládla, protože to vypadá doopravdy primitivně. Nechala jsem se ale moc unést, protože kvůli Mokutonu tady teď nejsem. Až bude ale tohle za mnou, vyhradím si čas a půjdu to sem pořádně prošmejdit. A když to s Tsunade nezvládnem, tak už mi asi na žádným Mokutonu záležet nebude.

Seděly jsme tak celej půlden, až se slunce začínalo klonit k západu. Poznala jsem to podle zářivě ohnivýho obdélníku světla, vrhanýho sem oknem. Já jsem pročetla asi čtrnáct svitků, z toho devět lékařských a dva o Mokutonu a přesto jsem nic nenašla. Zrovna jsem odkládala další listinu a sahala po nové, když jsem si všimla, že Tsunade spí. Seděla v židli, hlavu na prsou - což u ní vážně nebylo moc těžký - a svitek, co zrovna prohlížela se jí válel po kolenou. Dokonce i takhle se trochu mračila, jakoby se jí o všech jejích starostech a povinnostech i zdálo.
Neměla jsem jí za zlé, že usnula. Dokážu si představit, jak zřídka se asi musí pořádně vyspat, zvlášť v těchhle těžkých časech, kdy se svět zbláznil a všichni se snaží dostat Osmiocasýho a Naruta.
Vstala jsem a odešla do pokoje Sawaii, tam jsem popadla ze skříně jednu z dek a opatrně ji přehodila přes Tsunade. Venku sice bylo ještě docela teplo, ale to se nedalo říct o téhle tmavé, zatuchlé kobce. A nikdo z nás si přece nepřeje, aby ctěná Hokage dostala rýmu. Rýma je totiž, podle Sentara, ta nejzákeřnější choroba vůbec. Chlap...
Posadila jsem se zase na zem a pokračovala ve čtení.

Už byla skoro tma, když jsem dočetla poslední z listin, týkajících se medical. Jakmile jsem zjistila, že víc toho ke přečtení nezbývá, zmocnila se mě beznaděj. Takže ani Hashirama by nevěděl, jak si s tím poradit. A pokud věděl, tak to pravděpodobně neuznal za dostatečně fascinující, aby to zapsal. Hlavně, že tady rozpitval nějaký primitivní srůsty zlomenin.
Jak mě popadl vztek, praštila jsem pěstí do stěny vedle výklenku a tiše zaklela. Hned bych si ale dala pohlavek, protože se Tsunade zavrtěla a cosi nespokojeně zabrumlala. Na klíně se jí něco pohnulo a pak, líně a tiše, se zpod deky na zem sesunul svitek, kterej nedočetla. S povzdechem jsem k němu vykročila, abych ho zvedla a uklidila k ostatním. A to byl jeden z těch okamžiků, kdy člověk uvěří ve znamení.
Když jsem ho nesla zpátky, v rychlosti jsem očima prohlížela nadpisy technik, co na něm byly zaznamenaný. Když jsem ho ještě trochu rozvinula, zastavila jsem se v polovině kroku a do žil se mi vlila vlna vzrušení.
Jeden z nadpisů zněl 'Izolace/zneškodnění démonických či podobně postižených částí těla'.
Hned první věty mi potvrdily, že mám, co jsem hledala. Chakra pečeti se hodně podobá démonické a řekla bych, že vůbec celý moje levý rameno by se dalo nazvat démonickou částí těla, jak praví svitek. Jasně bylo to spíš pro případy, že by někoho kousnul třeba Kyuubi, jehož kousnutí, jak všichni víme, je nahuštěný jedovatou démonovou chakrou. Ale já cítila, že pokud vůbec existuje technika, která bude fungovat, pak je to tahle.
Tsunade usnula právě u toho největšího zlomu! To je ale typický, tuhle vlastnost mám zřejmě po ní....
Pustila jsem se do čtení.

Pokud je pacient zraněn či jinak napaden démonickou chakrou libovolné povahy, vzdoruje zranění veškerým pokusům čistých lékařkých technik. Takové poranění proto nelze vyléčit ničím, co známe. Myslím však, že jsem blízko řešení problému. A už nebudeme muset padat na kolena před démony nebo jejich pány, protože bude způsob, jak blokovat jejich zlé jedy a já tenhle způsob rozšířím do všech velkých zemí.
Technika je založená na pečeti, podobně jako Vnitřní vězení pro démony, ovšem cílem není je zavřít dočasně, ale trvale. Tuto pečeť, silnější než všechny ostatní jsem vyvíjel na králících, které má drahá Mito infikovala chakrou Devítiocasého, kterého v sobě nosí.
Klíčem je čerpat z pečetí, které již známe. Já pracuji s Gogyou Fuin, která blokuje démony, aby dodávali chakru svým Jinchuuriki, Osaeru, která dočasně blokuje síly démonů a Fuuja Houjin, pečetící jiné zlé a otrávené chakry a znamení.

Fuuja Houjin na mě i na Sasukeho použil před lety Kakashi. Mělo to přímo blokovat schopnosti Prokleté pečetě, ale co vím, selhalo to u nás obou...
Četla jsem dál.

Místo znaku Ri, který se při většině pečetících technik vyvolá na prostřední, nejsilnější prst jsem umístil Chou, který přímo ovlivňuje chakrovody. To je charakteristické pro Gogyou Fuin. Rozmístění jsem jinak ponechal jako u Oaseru a chakru jsem pozměnil po způsobu Fuuja Houjin, aby byl výsledek trvalý.
První králík, na kterém jsem testoval zemřel hned ráno. Zdá se, že zezačátku budu rád i za delší, dočasné účinky. Teď ale alespoň už vím, co udělat líp. Brzy provedu další zákrok.

Tady text končil, takže jsem svitek zase o něco rozvinula, abych mohla číst dál. Málem jsem vzteky zařvala - další papír byl prázdný.
Všechno jsem to projela, otáčela ho ze všech stran a úplně celej jsem ho rozmotala, jenom abych se přesvědčila, že pokračování vážně nebude. Mrkla jsem na datum nahoře a došlo mi, že jen o osm dní předchází Hashiramovu smrt ve válce. Takže to prostě nikdy nedokončil.
Vzteky jsem tím kusem bezcennýho papíru mrskla o zem a měla jsem co dělat, abych nezačala ječet a nevzbudila Tsunade. Sešoupla jsem se na kolena vedle výklenku a bojovala se slzama. Skutečnost, že šance na vaši záchranu mohla existovat, ale proklouzla vám mezi prsty je horší než vědomí, že se vám nijak pomoct nedá. Teď jsem si připadala zrazeně a poraženě a vůbec úplně jen jako hračka nějakých zvrhlých choutek osudu. Samozřejmě, že by se ta technika dala dokončit, ale neexistuje člověk, co by to dokázal. Tsunade by možná měla potřebný znalosti v medical, ale neovládá Mokuton, kterej je docela klíčovej k manipulaci s démonama. Já ho možná ovládám, ale vůbec se v něm nevyznám, ani zpola ne tak, jako Hashirama. Já vlastně nemám ani tucha, jak se dělá jakákoliv dřeváková pečeť na démony. A dokud se s ním neseznámím do posledního drobku - což se bez mistra nestane, protože Yamato byl samouk a já umím většinou jen to, co on - tak skoro není šance. Techniku prostě může dokoncit jen skvělej lékař, kterej používá Mokuton stejně samozřejmě, jako že mrká.
Takže Hashirama a.......no, vlastně nikdo. No, možná Miyaki by to ještě zvládnul, ale ten umřel před pár lety. Sladké. Odpusťte mi to slovo, ale v tu chvíli jsem byla v těch nejzazších hlubinách prdele, kam se jen může člověk dostat. Zatímco jsem přemýšlela, co budu dělat dál a jak řeknu Sentarovi, co jsem objevila, oči mi padly na prostřední polici výklenku.
Mezi několika kunai tam ležela úhledně složená čelenka se znakem Listové. Látka už nebyla tak temně modrá, jako jsem vídala u ostatních a i kovovej plát byl dost poškrábanej, ale jinak se zdála v pořádku. Vzala jsem ji do ruky a překvapilo mě, že je těžší, než ostatní. Možná to je proto, že Hashirama založil Listovou a tohle je jedna z prvních hitai ate, co byly vyrobeny. Než je ninjové začali ztenčovat a odlehčovat, vypadaly asi takhle všechny. Tuhle bezpochyby nosil První Hokage. Těžko říct, z jakých sentimentálních důvodů ho Listoví nepohřbili s ní. Možná si ji chtěla nechat Mito nebo někdo jiný z rodiny, to už se asi nedozvím a ani to není důležitý.
Jak jsem tam totiž držela v ruce předmět, kterej mu byl ze všech nejvíc nablízku a kterej nosil posledních řekněme třicet let svýho života, začal mi v hlavě klíčit nápad. Kdyby tady byl Sentarou, kopnul by mě cihlou do hlavy už jen za to, že nad tím vůbec uvažuju. Jenomže Sentarou tady nebyl...
Podívala jsem se na spící Tsunade a zaváhala už jen na chvilku. Strčila jsem si čelenku za pásek, přeběhla tiše ke stolu u okna a popadla nejbližší čistej útržek papíru. Tak nějak jsem čekala, že inkoust v lahvičce už bude vyschlej, přesto jsem učinila tupý pokus smočit v něm štětec. V té rychlosti, kdy jsem se bála, aby mě ještě nestačili zadržet mě nenapadlo nic lepšího, než se píchnout do prstu. V rychlosti jsem naškrábala vzkaz:

Možná jsem našla řešení. Potřebuju to ověřit. Řekni Sentarovi, že jsem v pořádku.
Šla jsem do Údolí Konce a myslím, že až skončím, budu tě potřebovat. Yumi

Vypadalo to spíš jako telegraf, ale tak nějak jsem kašlala na pravopis. Položila jsem vzkaz na poličku, kde předtím ležela Hashiramova čelenka a v tichosti jsem se vytratila ven. Po cestě jsem ještě zvedla svitek a šoupla ho k čelence.
Strážci přede dveřma zpozorněli, když jsem vyšla ven a pokývli hlavou na pozdrav. Zavřela jsem za sebou dveře co nejtišeji to šlo.
,,Hokage je ještě uvnitř," řekla jsem. ,,Zřejmě se vyřítí ven jako povodeň, tak na ni radši nemluvte."
Nepochopili to, ale odsouhlasili. No jasně, taky co jim zbývalo.

V Údolí Konce jsem byla jenom jednou a to jsme jím spíš jenom tak procházeli. Nemohla bych ale nikdy zapomenout, kde přesně se to místo mezi Konohou a Zvučnou nachází. Mělo až moc velkou historickou hodnotu, než aby ho někdo z ohnivejch neznal. I když půjdu pěšky a nezměním svoji podobu, měla bych tam být nejvýš do hodiny. Jsem spíš sprinter než maratonec, ale přesto jsem to vzala volnějším klusem už přes vesnici. Nejbezpečnější by bylo běžet podél východní hradby, aby mě Sentarou nemohl vidět, ale já teď potřebovala spíš rychlost, než utajení, proto jsem to vzala přímkou. Podle slunce, který už zapadlo za lesy, ale přesto ještě ozařovalo oblohu mohlo být něco po osmé. Sentarou vyhrožoval, že když se nevrátím do desíti, zmobilizuje naprosto kohokoliv, aby mě našel a já věřila, že to udělá. Nejdřív ale půjde stoprocentně za Tsunade, která by měla objevit můj vzkaz. Pokud neobjeví, tak za mnou asi pošlou jednotku Inuzuků s čmuchacíma psama. No, tak jako tak, dostanu domácí vězení. Vskutku humorné.

Zanedlouho jsem se dostala k bráně a tudy proběhla ven. Strážní se za mnou sice dívali, ale jinak nehnuli brvou. Jo, kdybych běžela dovnitř, to je něco jinýho, ale takhle...
Hned jsem se stočila na severovýchod a seběhla tak z cesty, kde bych byla jako kachna na střelnici. Teď jsem zeď Konohy obíhala, ale zvenčí. Hradba vypadala vyšší, než na volným prostranství, protože tady ji zpola zakrývaly koruny stromů a opticky tak měnily vzdálenost a velikost stěny. Jakmile jsem usoudila, že jsem zhruba na severu, odbočila jsem vpravo mezi stromy směrem k Zemi Zvuku.V tu chvíli jsem si vzpomněla na Sasukeho varování ohledně Kabuta a dostala tak trochu strach, abych ho tady nepotkala, ale to je pravděpodobnost asi jako že příští prezidentkou Moldávie bude Justin Bieber. Kdyby se to přece jenom stalo, asi bych nemohla vynaložit tolik chakry, abych se vůbec dokázala ubránit.

Zdálo se mi, že cesta trvala aspoň tři hodiny, ale ve skutečnosti nemohla být delší než hodinu, protože se ještě ani pořádně nesetmělo, když jsem dorazila na místo. Už zdálky jsem cítila vodu a vzduch v lese se o něco ochladil. Trvalo to asi další tři minuty, než hradba stromů končila a předemnou se otevřel volnej prostor.
Nebe už bylo tmavý, ale kdesi na západě ještě bledlo posledních pár odstínů zlaté. Na nebi se začaly objevovat první hvězdy, napřed jen ty nejjasnější a i ty ještě váhavě poblikávaly. Přímo proti mě se rozkládalo jezero, od kterýho mi trochu táhnul na nohy chlad. Jeho jinak klidnou hladinu čeřil mohutnej vodopád, zvedající se přímo proti mě. Sochy Senju Hashiramy a Uchiha Madary stály po jeho stranách jako dva gigantičtí a hroziví strážci z kamene. Upřeně na sebe hleděli a já měla skoro dojem, jako by v těch sochách stále žili jejich duchové, kteří si mají pořád co vyřizovat. A právě o to mi šlo.
,,Tak se do toho dáme..." zamumlala jsem si pro sebe a sáhla za opasek pro čelenku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama