close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

YD4 - Akuma no tamashi 9

27. října 2012 v 11:45 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona

Údolí Konce


Obešla jsem jezero s úmyslem dostat se k Hashiramově soše. Břeh byl místama bahnitej a já se kolikrát propadla, ale jak jsem se blížila k vodopádu, hlínu nahradila skála a za chvíli jsem měla starost spíš s přeskakováním přes balvany. Komárů tu bylo teda požehnaně a nemilosrdně mě pronásledovali. Kdesi ve vodě se zavlnila užovka a v jednu chvíli jsem vyděsila divočáka, co se sem přišel napít. Ve tmě jsem slyšela, jak s poplašným chrochtáním mizí mezi stromama. Dalo by se polemizovat nad tím, kdo koho vyděsil víc.
Samozřejmě, že by se mi šlo líp po vodě, ale mám přece šetřit chakrou kde se dá a navíc jí za chvíli budu asi hodně potřebovat. Skoro jsem si odvykla chodit tím nepohodlím jako všichni normální lidi a tohle mě možná zase vrátí do reality ze světa, kde si prostě přeskáčete takovejhle brajgl po stromech.
Než jsem se dostala k soše, uběhlo dalších dvacet minut. Pak jsem další drahocennej čas věnovala vydrápání se na skalnatej podstavec. Konečně byla dřina u konce a já se svýmu pradědovi s výdechem svalila mezi chodidla. Lehla jsem na záda a ulehčila tak nohám, ještě vyčerpaným z běhu lesem. Nemohla jsem otálet moc dlouho, protože Sentarou už mě určitě začal postrádat, ale ničím bych si nepomohla, kdybych se uštvala k smrti.
Po několika minutách jsem se sebrala natolik, že jsem se posadila, zkřížila nohy do tureckýho sedu a zhluboka, zpomaleně dýchala. Čelenku jsem stiskla v dlani.
Pečeť jako by zvědavě vyčkávala, co hodlám dělat. V takových chvílích mám vždycky pocit, že se snaží dělat, jako by tam nebyla, což jí umožňuje plně udeřit v té nejneočekávanější situaci.

,,No jo, teď se nažereš." utrousila jsem na její adresu a na okamžik mě polil studenej pocit, když jsem si pomyslela, že mi ta věc možná rozumí.
Napřed opatrným proudem chakry jsem zkoumala strukturu čelenky a věnovala se všemu, co na ní bylo cizího. S určitou těžkostí jsem v látce objevila drobný zbytky potu a několik kožních buněk předchozího majitele - Prvního Hokage. Tomu jsem pak věnovala zvýšenou pozornost, což už vyžadovalo o něco víc chakry. Pečeť začala nepatrně tepat, ale pořád to nebylo víc, než jenom nepříjemný šimrání.
Detailně jsem se zabývala prohlídkou té trošky DNA a snažila se tak sestavit co nejkompletnější profil Hashiramovy tělesné schránky. Neřeklo mi to o něm mnoho, ale doufala jsem, že to bude stačit.
Během asi půl hodiny, kdy jsem nehybně seděla jsem se seznamovala s jeho životní energií, až jsem si ji vryla do hlavy natolik, že bych ji poznala i v davu. Když jsem měla hotovej tenhle obrázek, snažila jsem se vybavit si co nejpodrobnějc texty v jeho svitcích. To mi pomáhalo při utváření iluze jeho mysli a způsobu uvažování. Hodně mi v dotváření pomáhala i vzpomínka, co jsem vyvolala v sídle na tréninkovým place. Dolovala jsem v mozku taky všechny příběhy, pověsti a informace, co jsem o něm znala, prostě jsem si v těch okamžicích snažila co nejdetailněji poskládat Hashiramu jako člověka.
Tohle může být dost těžký i normálně, ale mě nehrála do karet ani skutečnost, že jsem dotyčnýho vlastně nikdy nepoznala. Nezbývalo mi než věřit, že to, co jsem vynechala já doplní tohle místo a ta na pohled obyčejná čelenka. Neměla jsem co ztratit. Buď budu úspěšná a dokážu k sobě Hashiramu přivolat, nebo se to nepovede a já tím jenom zahodím pár let života, co se už tak řítí do pekel.

Zavřela jsem oči a pořád žmoulala čelenku, jako by to byla jediná věc, na které v životě záleží. Přetřídila jsem si v mozku několik myšlenek a zvolna začala s aktivací Démonických očí. Pečeť vystřelila jako tygr z úkrytu a zakousla se mi do ramene. Ne moc, ale se silou jí vlastní.
Vydala jsem ze sebe přidušený výkřik, ale nemohla jsem si dovolit přestat. Jen okrajově jsem se ujistila, že moje chakra pořád krouží okolo podbřišku a že dítě je tudíž v bezpečí a ponořila jsem se do jutsu hlouběji. Zároveň se stupňovala i dotěrnost Pečetě.
Technika, kterou jsem zahájila se začala s jistotou natahovat po čelence, co jsem držela v ruce a právě v tomhle bodu jsem ji zarazila. Nejenom, že Pečeť mě radostí ze vší té síly, co jí posílám bodala do svalu, ale hlava mi třeštila, jak jsem zmátla Démonický oči. Dalo by se říct, že nemohly pochopit, proč jim bráním vpít se do historie předmětu, když kvůli ničemu jinýmu jsem je přece aktivovat nemohla.
S jistou námahou jsem je navedla na skálu, na které jsem seděla. Chtěla jsem zahrnout celý tohle místo, ne jen tu čelenku.
Teď, když jsem jí dala novej směr, technika pokračovala, jako by se nic nedělo. Začala stravovat kámen pode mnou....a sochu....a pak i celé jezero. Její dohled se roztahoval do okolí a na každej další metr jsem musela vynaložit víc chakry. Pečeť se mohla zbláznit radostí a já teď už měla pocit, jako by se snažila sežrat a zároveň i spálit mou levou ruku zaživa. Vlna bolesti se mi rozšiřovala po těle a mě se na chvilku zmocnila panika, abych nedopadla jako v mým snu. Co mě ale vrátilo zpátky do reality bylo moje a Sentarovo dítě. Cítila jsem totiž, jak jsem svou nervozitou narušila vířící proud chakry a ten se málem propadnul až k dítěti. Myšlenka na to, že se mu nesmí nic stát mi pomohla znovu dostat sebe samou pod kontrolu. Pečeť to sice nezmírnilo, ale moje sebeovládání se zlepšilo.

Když Oči pokryly dostatečně velkou plochu, zastavila jsem jejich šíření. Začaly se vpíjet do dějin tohohle místa a mě se před očima promítaly obrazy lidí, co jsem nikdy v životě neviděla, divokých zvířat a vůbec skoro všeho, co se tu kdy nachomýtlo. Když zkoumáte Démonickýma očima předmět, ani zdaleka to není takovej guláš a chaos sestříhaných okamžiků, jako když se snažíte obsáhnout nějakej větší prostor, protože ten toho obvykle víc ,zažil' jestli mě chápete.
Levá polovina těla a dokonce i obličeje už mě tak bolela, že jsem to pomalu přestávala cítit. I přes to jsem se snažila udržovat proud chakry okolo dítěte a zároveň jsem techniku Očí pobídla k čelence, aby věděly, co chci vidět. Ve chvíli, kdy to vzaly na vědomí jsem v hlavě vyvolala představu všeho, co o Hashiramovi vím. Nic jinýho v tu chvíli prostě nesmělo existovat, jinak by se moje jutsu zhroutilo. Bylo to hodně podobný, jako když jsem vytvářela Sentara, ale tady to bylo o hodně lehčí, protože Hashiramovo tělo jsem nevymyslela, jen okopírovala. A taky jsem ho nechtěla zhmotnit.
Tma okolo mě se zavlnila a zbledla. Cítila jsem nablízku někoho jiného, ale jenom jsem se přestala trochu soustředit, vklouzla jsem zpátky do reality. Přitom jsem cítila, že Oči už mi nabízí to, co po nich chci, jen nejsem schopná to uchopit. Chtě nechtě jsem musela do jutsu vložit další bombu chakry.
Křeč mi vystřelila do celého těla, projela každým svalem, žílou i orgánem a já jsem možná zakřičela, ale to nevím jistě, protože zároveň mě Oči konečně vtáhly do vize, kterou jsem po nich chtěla.

Neseděla jsem, ale stála a nic mě už nebolelo. Pod nohama jsem neměla pevnou zem, ale vodu, po níž jsem chodila, jako by to bylo sklo. Okolo byl den a stromy vypadaly nepatrně jinak. V první chvíli jsem měla chuť zatleskat jako dítě, když jsem zjistila, že můj pokus se mi musel povést. Otočila jsem se ke břehu a uviděla samu sebe.
Vypadala jsem hrozně. Seděla jsem jakoby v nějakým okně do jinýho světa, okolo mýho těla byla tma a po stranách stály chodidla kamenné sochy, která ale nad kotníky mizela někde v prázdnu, protože v době, kde jsem se teď ocitla tu přirozeně ještě nestála. Moje hmotné já bylo bledé, mělo zavřené oči a pevně stisknuté zuby, jako by trpělo. Po mojí levé paži se táhlo černý tetování, který trochu zasahovalo i tvář. Asi jsem to vážně přehnala, když se objevily i ty klikyháky, ale nebylo zbytí. Mohla jsem předpokládat, že zaplatím velkou cenu, když obrátím chod Očí. Místo abych je nechala doručit mi informace, jako obvykle, donutila jsem je přemístit mě k těm informacím. Chakra, kterou jsem na to vynaložila byla obrovská a já jsem se upřímně modlila, aby to za to stálo.
Odvrátila jsem se od sebe a konečně zapátrala očima po krajině. Uprostřed jezera, asi sedmdesát metrů ode mě někdo stál. Měl červený brnění a hnědý vlasy do půli zad. Upřeně pozoroval vodopád, v tomhle okamžiku ještě ničím neohraničenej. Jeho obraz se zachvěl, takže jsem musela uvolnit o něco víc chakry pro jutsu. I přes okolnosti jsem se ale nemohla ubránit úsměvu. Nejradši bych svůj úspěch vykřičela do světa, ale na to nebyl čas.
Vykročila jsem k němu a zahnala tu trochu ostýchavosti, co se ke mě přikradla. ,,Hashiramo!" zavolala jsem.
Hned se na mě podíval, jeho tvář prozrazovala údiv a zároveň nedůvěru. Ostražitě se rozhlídnul a pak mi vyšel pár kroků v ústrety.
Zastavili jsme se asi tři metry od sebe, on jako na jehlách. Víc než očividně tušil z mé strany nějaké nebezpečí. Takhle zblízka jsem odhadovala, že má tak metr osmdesát. Měl hodně široký ramena, ale těžko říct, do jaké míry zkreslovalo jeho brnění. Vypadal hodně mladě, mohli jsme od sebe být tak čtyři, maximálně pět let věku. Nemohla jsem se ubránit úsměvu, takže si musel myslet, že jsem retardovaná nebo přinejmenším mírně šibnutá.
,,Známe se?" promluvil. Hlas měl hluboký a trochu zastřený, ale příjemný na poslech.
,,Jsem z rodiny. Ale potkat jsi mě nemohl." klidně jsem mu tykala, i když jeho předchozí otázka byla docela patrná výtka na moje důvěrný oslovení.
Prohlídnul si mě a zřejmě si mě nedovedl k nikomu přiřadit. ,,Opravdu? Z které větve?"
,,Hlavní."
Zasmál se. ,,To není možné."
,,Vysvětlím ti to, ale asi mi nebudeš hned věřit. Potřebuju ale, abys mě nezavrhnul předem." i když to byl můj dědeček, nemohla jsem se ubránit myšlence, že se mi moc líbí jako chlap. Měl sympatickej obličej s pravidelnými rysy a krásný, tmavý oči. Tvář měl užší a oválnější, než jeho starší já z mé vize a dokonce i když se mračil, vypadal přívětivě.
Potřásl hlavou. ,,Vyslechnu tě, ale později. Teď se musím s někým utkat."
Nervózně jsem si začala kroutit pramínek vlasů na prst. ,,To je další věc....Madara nepřijde...."
Teď po mě jeho oči šlehly jako blesk. ,,Jak to myslíš? A kdo vůbec jsi?"
,,To se vracíme k předchozímu problému. Musíš mě vyslechnout."
,,Není to žádná Madarova klička?"
,,Vypadám jako Uchiha? Ne opravdu, já jsem Senju. A přicházím s prosbou o pomoc, protože jenom ty mě můžeš zachránit....a zároveň se mnou vlastně i celej klan." poklekla jsem na jedno koleno, jako to vyžadovaly starý způsoby a sklonila hlavu. ,,Přísahám na svou čest kunoichi, že ti nechci nijak uškodit."
Chvíli mlčel, než se mi před očima objevila jeho dlaň. ,,Vstávej." vybídnul mě.
Přijala jsem nabízenou ruku a vytáhla se zase do stoje. Čekala jsem, co řekne.
,,Nestal jsem se vůdcem jen proto, že jsem dobrý shinobi, ale i proto, že jsem vždy naslouchal ostatním. Jestli je to opravdu tak důležité, jak říkáš, neodmítnu tě."
Šťastně jsem se zasmála a málem ho objala. ,,Jsi přesně takovej, jakýho tě Tsunade popisovala!"
,,Kdo je Tsunade?" zvednul obočí.
,,Všechno se dozvíš." vzala jsem ho za ruku a odtáhla ke břehu. ,,Posaď se. Tohle asi bude dlouhej rozhovor."

Když se usadil na jeden z kamenů, postavila jsem se před něj a založila ruce v bok. ,,Tak kde mám začít.....jmenuju se Senju Yumiko....teda tak mi říká matka, já jsem radši za oslovení Yumi."
,,Nikdy jsem o tobě neslyšel." řekl. ,,Kdo je tvoje matka?"
,,Tsunade."
,,Ani tohle mi nic neříká." zatvářil se nešťastně. ,,Je mi líto, ale já opravdu..."
,,Já vím, já vím," skočila jsem mu do řeči. ,,Nemůžeš mě znát, protože jsem se narodila dlouho po tom, co jsi umřel."
Teď se na mě doopravdy podíval jako na cvoka.
,,Tohle," mávla jsem rukama okolo ,,není skutečnost. Je to moje jutsu, co tě sem přivolalo, a proto se tu neukáže ani Madara, proto tu neběží čas. Dokážeš si vzpomenout, jak jsi sem přišel?"
Zamyslel se. ,,Když o tom mluvíš..."
,,Skutečnost je taková, že okamžik, ve kterém se teď nacházíme se odehrál už před sedmdesáti lety. Tys už Madaru porazil - nezabil, bohužel - a stal ses Prvním Hokage Listové."
,,Tohle zní šíleně, víš to, že?" upřeně se na mě podíval.
,,Vím."
,,Kdybych se ti rozhodl uvěřit, jak mi chceš vysvětlit, že jsi tohle dokázala? Žádný Senju nemá takové schopnosti, aby dovedl mluvit s někým...." očividně se mu to příčilo i vyslovit. ,,Mrtvým..."
,,To je trochu jinen příběh, dlouhej." mávla jsem rukou. ,,Stojí mě spoustu chakry tu být, ale musela jsem s tebou mluvit. Moje matka je skvělá doktorka - byl bys na ni moc pyšnej - ale ona mi pomoct nedokáže. Nemá Mokuton a nerozumí ovládání démonických chaker. Já Mokuton mám, ale moje medical není na tak vysoké úrovni."
,,Máš Mokuton?" zněl překvapeně.
Přikývla jsem. Další zlomek chakry padnul na menší stromek, co jsem si nechala vyrůst z dlaně. Zřejmě mu to trochu pomohlo v důvěřování neznámé blondýně z budoucnosti.
,,To je u žen vzácnost." mínil. ,,Jak jsme ty a já spříznění?"
,,S Mito jsi měl tři děti, Hiratu, Miyakiho a Sawaii, moji babičku. Sawaii je matkou Tsunade."
,,Uvědomuješ si, jak mi to zní?"
,,Uvědomuju. Ale asi mi nezbývá než spoléhat, že mi uvěříš."
Pousmál se. ,,Zatím to přinejmenším zkouším. Tak dál."
,,Fajn. Skutečnost je taková, že mým otcem je jeden takovej idiot....." co nejstručněji jsem mu popsala, jak mi Orochimaru dal Prokletou Pečeť a pak mu vysvětlila celej princip toho zákroku proti Takeru, kdy se z Pečetě stala příšera, snažící se mě sežrat. ,,Pokaždé, když použiju chakru, zabíjí mě to." končila jsem. ,,Proto je pro mě tak nebezpečný, že jsem se s tebou spojila pomocí Démonickýchh očí. Ale jsi moje poslední naděje."
Chvíli mlčel a zřejmě bojoval se sebezapřením, aby mi mohl moje vyprávění uvěřit. Nakonec přece jen vyrukoval s otázkou. ,,Proč ti nepomůže někdo jiný z klanu? Nemáme schopné léčitele?"
Doufala jsem, že se nezeptá. Zhluboka jsem se nadechla a dívala se všude možně, jen ne na něj. ,,Víš, dědo....vzato kolem a kolem....Senju už tak trochu....neexistujou."
Zpozorněl. ,,Cože?" hlas mu zhrubl. ,,Jak neexistujou?"
,,Já a moje matka jsme poslední." vysvětlila jsem a položila si ruku na břicho. ,,Teda já, ona a moje dítě...."
Sjel očima na můj podbřišek a v očích se mu zračilo strašný poznání. ,,Takže tohle jsi měla na mysli když jsi říkala, že zároveň s tebou zachráním klan....." došly mu slova a prohrábnul si rukou vlasy. ,,Jak...?"
Pokrčila jsem rameny. ,,To nikdo pořádně neví. Tsunade říkala, že hodně jich zemřelo ve válce a pak jsme se tak nějak....vytratili."
,,Jak jsme se mohli vytratit? Jsme nejsilnější z rodin!" zvýšil hlas.
,,Na tuhle otázku ti nemůžu odpovědět, protože to sama nevím. Jediné, co víme jistě je, že já jsem poslední, kdo může předat Mokuton dál, protože nikdo jiný už ho v krvi nemá." Yamata jsem nezmínila. On gen předat nemůže, takže z téhle strany je Kekkei Genkai slepá.
Seděl, držel se za hlavu a hleděl kamsi na jezero. Nechala jsem ho v klidu si to srovnat a čekala. Trvalo to snad věčnost, než se znovu pohnul. Narovnal se a zhluboka vydechnul. ,,Budeš mi toho muset hodně říct...ale na to teď asi není čas." vstal a znovu se tak jakoby stal vůdcem. Dokázal, že z něj z vteřiny na vteřinu sálala síla a rozhodnost. Docela jsem chápala, proč si zvolili za vůdce zrovna jeho. ,,Jak dlouho udržíš tuhle techniku?"
,,Nevím. Nesmím se moc vyčerpat. Když nad sebou ztratím kontrolu, pečeť zabije moje dítě."
,,Pak jsme ztratili spoustu času. Řekni mi, s čím mohu být nápomocen."
,,Takže mi věříš?"
,,Nechci riskovat, že má rodina vymře jen kvůli mé nevíře. Mí příbuzní jsou pro mě moc důležití a zpráva o tom, jak postupně vymírají je pro mě příliš velkou hrozbou, než abych ji ignoroval kvůli své tvrdohlavosti či přesvědčení." poodešel kousek na vodu. ,,Víš Yumi, jsem ještě mladý, ale život už mě naučil mnoha věcem. Můj otec vždycky říkal, že když se dostaneme úplně nejníž, jsme otevřeni těm největším změnám."
,,I Tsunade to říkává."
Přikývnul. ,,Je to takové rodinné rčení. Zdá se, že jsi ho pochopila víc než já, když jsi pro záchranu svého dítěte podnikla tak nebezpečnou věc. Není čas, abych polemizoval, jde přece o mou rodinu. Pokud jsem to dobře pochopil, jsi má pravnučka, že?"
Přikývla jsem.
,,V tom případě je na místě, že udělám, co budu moct. Mluv."

Vytáhla jsem svitek a rozvinula ho na potřebné technice. ,,Jde mi o tohle. Bohužel jsi to nestihnul dokončit a zdá se, že je to jediná šance na moji záchranu."
,,Nestihnul?" upřeně se na mě zadíval.
Nevěděla jsem co říct.
,,Chápu." vzdychl. ,,Nejsi zrovna posel dobrých zpráv. Tak ukaž." převzal list a začetl se. ,,Písmo je moje." souhlasil. ,,Jenže já tohle nenapsal."
,,Teď ještě ne, začal jsi s tím až v pozdějším věku."
,,Co když to nezvládnu dokončit? Je možné, že nemám potřebné znalosti..."
,,Když ne ty," stiskla jsem mu paži. ,,Tak nikdo. Když jsem se narodila, všichni Senju s Mokutonem už byli mrtví a nikdo mě nemohl učit o poutání démonických chaker. Nemám absolutně tušení, jak se vytváří taková pečeť."
Povzdechl. ,,To já ano...zevrubně. Tuhle techniku chápu." ukázal na první pokus, kterej údajně končil smrtí králíka. ,,Jenže podle všeho neuspěla."
Kývla jsem. ,,Napadlo mě, že by symbol na malíčku, Chi, šel nahradit Kai. Víš, vyměnit pouta za nádobu."
Nesouhlasně zabručel. ,,Pochybuji. Když uzavřeš tuhle věc v nádobě, chakra nebude odcházet neškodně ven, jako by to bylo v případě pout, ale nahromadí se uvnitř. To by mohlo být ještě ničivější, než kdybys to nechala v aktuálním stavu."
,,Ale když bude odcházet, bude dál infikovat moje svalstvo."
,,Ne nezbytně." oponoval. ,,Dívej. Spojení těchto dvou symbolů představuje mimo jiné i neutralizaci. Démonická chakra tu bude pořád, ale neškodná. Jen musíme najít způsob, jak znásobit účinky naší pečeti, aby překonala každé zlo."
Ucouvla jsem. ,,Tak mi poraď, jak mám pokračovat."
Zamračil se, jak mžoural do svitku. ,,Dej mi chvíli."
Po chvíli jsem se posadila na břeh a kreslila si prstem po jezerní hladině obrazce. Hashirama stál jako socha, kterou mu tady vybudujou až za pár let a mračil se nad papírem. Jeho rty se neslyšně pohybovaly, jak si pro sebe něco mumlal. Netrvalo mu to ani moc dlouho.
,,Nejsem si jistý," začal. ,,Ale možná by pomohla aplikace na hlavní vyživovací tepny."
,,E?" vyskočila jsem a vytáhla se na špičky, abych nakoukla do svitku.
Všimnul si mého úsilí a džentlmensky trochu spustil ruce, abych pohodlně viděla. ,,Tohle je infikovaná oblast." přejel prstem po nákresu, kterej zobrazoval mužskej trup s přerušovaně znázorňeným zraněním. ,,Podle této kresby jsem pečeť aplikoval tady, okolo infekce."
,,A co je špatně?"
,,No, možná by stálo za to umístit znaky pečetě jinak. Ne do kruhu, ale podle potřeby. Znamená to víc chakry, protože je musíš dělat jednotlivě, ale dává to smysl. Infekce čerpá z tohoto bodu," zapíchnul prst do nákresu v místě krční tepny ,,odtud," další žíla ,,tady, tady a tady." postupně mi ukázal pět míst na těle.
,,Myslíš jako odříznout hlavní chakrovody?" brada mi spadla. ,,Není to nebezpečné?"
,,Musíš zvolit správné znaky. Například dát Chi na tenhle chakrovod by byla jasná sebevražda. Ale možná by mohlo fungovat Oya."
,,Na to bych nepřišla." uznala jsem. ,,Takže nezapečetit tu infekci okolo, ale zapečetit její chakru, aby čerpala z té mojí. To by mohlo fungovat."
Pousmál se. ,,Přinejmenším to stojí za pokus." smotal svitek a vrátil mi ho do ruky. ,,Vyzkoušej to na nějakém zvířeti a uvidíš. Když to nepomůže, vrať se za mnou a uvidíme, co dál. Budu o tom přemýšlet."
,,Vrátit se?" znejistěla jsem. ,,Víš, je to moc náročný.....nevím, jak to zvládnu."
Zvednul jedno obočí. ,,Ty opravdu vůbec neumíš zacházet s démonickou chakrou, že?"
Zřejmě jsem vypadala patřične nechápavě. Naznačil, ať jdu blíž. ,,Pojď sem, Yumi. Zuj si boty"

Váhavě jsem k němu přikročila a shodila obuv. Jednu ruku mi položil na rameno a palec té druhé, levé přitisknul doprostřed mýho čela.
,,Tohle je základ Mokutonu." řekl. ,,Zohledňuji, že tě neměl kdo učit, ale mohla jsi na to přijít sama."
Cítila jsem mravenčení, napřed v čele, pak to přešlo i do zbytku těla. Moje chakra lechtivě přeskakovala jako roj motýlů. Proti své vůli jsem se zasmála. ,,Co to děláš?"
,,Soustřeď se na Mokuton ve své krvi. Když ho chceš použít, musíš cítit jeho život, že ano?"
,,Ano."
,,Vnímej ho pořád, i když nebojuješ. Uvědom si spojení Země a tvé chakry, které ti koluje v žilách. Posílám ti signál, cítíš ho?"
Zabručela jsem na souhlas. To lechtání nešlo nevnímat. Zavřela jsem oči a věnovala se jenom jeho chakře, která byla tak klidná a zároveň pevná a rozhodná...
,,Neusni mi tu." vytrhl mě z letargie.
Prudce jsem otevřela oči. ,,Promiň."
,,To nic. Teď si všímej hlavně pohybu v chodidlech. Popiš mi ho."
,,Je prudší. A...jak to říct....není tak vlnivej, spíš to cuká...."
Všimla jsem si, že se usmál. ,,Skutečně musíš mít mou krev. Teď uvolni chakru a spoj se se zemí."
,,Mám vypustit kořeny?"
,,Ne. Jen vnímej chakru země a ztotožni ji se svou. Ucítíš, jak se svazují."
Začala jsem provádět, jak mi řekl. Pustil mě a tiše ucouvnul, abych se s tím poprala sama. Manipulace s chakrama mi nikdy nedělala problém, proto to netrvalo ani moc dlouho. Tělem se mi rozjela vlna pohody a klidu. Když jsem se podívala ke svýmu fyzickýmu tělu, který Hashirama vidět nemohl, všimla jsem si, že i moje skutečná mimika se trochu uvolnila a nevypadala jsem už tak křečovitě. Pečeť z mýho obličeje pořád neustupovala.
Po pár vteřinách jsem přestávala spojení se zemí cítit, ale pořád tu bylo, tiše zašoupnutý v koutku mýho vnímání.
,,Co jsem to udělala?" zeptala jsem se.
,,Teď čerpáš sílu ze země." odpověděl. ,,Pomůže ti to v regeneraci a zároveň i dodá větší sílu k různým technikám, takže nebudeš muset využívat skoro žádnou svou chakru. Ale odebírá to život trávě a kořenům."
Protože okolní svět byl moje technika, na zemi se žádný poškození neukázalo, ale v realitě to bude určitě jinak.
Podívala jsem se na svoje bosý nohy. ,,Takže čerpám z rostlin?"
,,Ano."
,,A když se s tebou budu chtít znovu spojit a udělám tohle, pečeť mě nezraní?"
,,To jsem neřekl." mírnil moje nadšení. ,,Ale její účinky budou minimální. Spojení přerušíš prostě tak, že na chvíli odstavíš svou chakru z nohou. Jinak je nepřetržité."
Podle jeho slov jsem nechala chakru z chodidel vymizet a zároveň se tak přerušilo moje pouto. ,,To je geniální." hlesla jsem. ,,Jen je trochu nespravedlivý, že zabíjím, abych žila, i když je to jen tráva."
,,Ne jen tráva, Yumi. Je to život, co bereš a je jedno, jak velký. Tu cenu si musíš neustále uvědomovat - a taky si ji uvědomovat budeš. Mokuton je mocný nástroj, který dává život, ale stejně tak snadno ho může i brát. Pokud s tím chceš manipulovat, misky vah musí být pořád vyvážené. Když chceš dát, musíš vzít a když bereš, musíš dát. To je prastarý zákon."
Ušklíbla jsem se. ,,To bys měl říct celýmu dnešnímu světu."
,,Můj svět není jiný." ujistil mě. ,,A právě v tom se lišíme. Senju jsou obránci, ne útočníci. Naše Kekkei Genkai má moc tvořit, pořád známe cenu žití všeho, neničíme nadarmo. Řiď se tím a uvidíš věci, k nimž jsi byla slepá."
Prohlídla jsem si toho v podstatě ještě kluka, co byl sotva o pár let starší než já. ,,Není divu, že o tobě mluví jako o jednom z největších ninjů historie. Když pomyslím, že se během následujících desetiletí ještě zlepšíš..."
,,To že říkají?" usmál se. ,,Jsem poctěn."
,,Stejně jsem čekala, že přesvědčit tě bude složitější." konstatovala jsem. ,,Uvěřil jsi mi docela rychle na to, že jsem o sobě prohlásila, že vytvářím dimenze, abych mohla mluvit se zesnulými příbuznými."
Pokrčil rameny. ,,Nic není dostatečně nemožné, aby to nebylo možné. Kdyby tohle byla skutečnost," vzhlédnul k nebi. ,,slunce by se pohybovalo. Jenže tohle stojí celou dobu na jednom místě."
Uznala jsem, že má pravdu. ,,Nešlo mi o napodobení přírody. Potřebovala jsem jen tebe."
,,Jistě. Podařilo se. Jsem ovšem trochu zklamaný, že Madara nepřijde."
,,To vůbec nemusíš. Epicky jsi mu nakopal zadek. Na pravé straně toho vodopádu stojí v mé době tvoje třicetimetrová socha."
,,O tom mi budeš muset říct. Až se vrátíš." jeho oči posmutněly.
,,Vrátím se." ujistila jsem ho. ,,Je toho ještě tolik, co ti musím říct."
Otočil se a pomalu odcházel zpátky doprostřed jezera. ,,Kéž bych mohl žít déle. Rodina mě potřebovala."
,,Ty žiješ pořád." ujistila jsem ho. ,,Pro Konohu jsi nikdy nezemřel. A pro nás taky ne. Rodinu můžeš pořád chránit. Tímhle." zvedla jsem ruku se svitkem. ,,Zkusím, cos mi poradil, výsledek se dozvíš."
Koukla jsem k lesu, z něhož vystupovaly další chakry. V tomhle okamžiku, kterej jsem stvořila jen pro mě a Hashiramu neexistovali, ale až najdou moje tělo bez vědomí, asi se zcvoknou.
,,Musím jít. Matka si pro mě přišla."
Ohlédl se. ,,Uvidím ji?"
,,Bojím se, že ne."
Kývnul. ,,Vyřiď jí moje pozdravy."
,,Bude moc ráda."

Ale když jsem ukončila techniku a vklouzla zpátky do svého hmotného těla, Tsunade z nějakého důvodu nebyla vůbec ráda. Okamžitě se do mě znovu zakouslo vyčerpání a všechny bolesti, co jsem v Hashiramově Okamžiku necítila, takže jsem se na ten šutr svalila jako brambora.
V Okamžiku byl den, tady mě znovu zalila hustá tma.
,,Yumiko!" slyšela jsem rozzuřeně už od lesa. Oproti mýmu předchozímu, zastřenýmu rozhovoru byl její hlas živější a intenzivnější.
Překulila jsem se na kolena a oddechovala, protože mě jutsu totálně vyčerpalo. Jediný, co jsem ze sebe zvládla dostat bylo jen: ,,Dokázala jsem to...."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama